ECLI:CZ:US:2006:1.US.682.06
sp. zn. I. ÚS 682/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Ivany Janů a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného JUDr. Milanem Bedrošem, advokátem se sídlem Brno, Pekárenská 12, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 16. 2. 2005, čj. 24 Nc 132/2000 - 222, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 37 Co 411/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení rozsudku Městského soudu v Brně, jako soudu prvního stupně, ze dne 16. 2. 2005, čj. 24 Nc 132/2000 - 222, kterým byli nezletilí Jan a Pavel K. (jedná se o pseudonymy) svěřeni do výchovy matky, otci (stěžovateli v řízení před Ústavním soudem) byla uložena povinnost přispívat na výživu každého z nich a byl upraven rozsah styku stěžovatele s nezletilými. Stěžovatel rovněž navrhl zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 37 Co 411/2005, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně pouze v rozsahu úpravy styku s nezletilými v době vánočních prázdnin, jinak byl označený rozsudek potvrzen.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že obecné soudy porušily jeho základní práva zaručená čl. 90 odst. 1 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, dále čl. 32 odst. 1, 4 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") i čl. 18 Úmluvy o právech dítěte a zájem nezletilých dětí ve smyslu ustanovení §50 odst. 1 a 2 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině.
Stěžovatel upozornil na skutečnost, že soudní řízení trvalo šest roků a tvrdil, že za tuto dobu soud neprovedl ani jeden důkaz jím navržený. Nebyli vyslechnuti žádní svědci, kteří by vyvrátili nepravdivá tvrzení matky. Svěření dětí do výchovy matky považuje stěžovatel za zbavení svého práva na jejich výchovu. Soudy obou stupňů dlouhodobě nebraly na vědomí poznatky psychologie a ignorovaly názor soudní znalkyně, že děti by neměly být soudem vyslýchány. Podle stěžovatele znalkyně byla ovlivněna, neboť odborně nezdůvodnila, proč nedoporučuje střídavou výchovu a její závěr, že rodiče nejsou schopni se dohodnout, byl pouze opakováním tvrzení matky. Matka od počátku žádala děti do výchovy a dlouhodobě stěžovatele jako otce diskriminovala a upírala tak dětem právo na oba rodiče. Stěžovatel zpočátku souhlasil, aby děti byly svěřeny matce, pouze se snažil prosadit svůj styk s dětmi, aby mohl realizovat svou povinnost podílet se na jejich výchově. Poté, co se s dětmi bez problémů dlouhou dobu stýkal, požádal o střídavou výchovu. S tímto návrhem se soudy řádně nevypořádaly, nevzaly na vědomí novelu zákona o rodině a nepřihlédly k judikatuře Ústavního soudu. Přijatá rozhodnutí jsou v extrémním rozporu se zjištěným stavem věci, ze kterého byly vyvozeny nesprávné názory. Závěrem upozornil na dva judikáty Ústavního soudu, týkající se předmětné problematiky, a to nález sp. zn. II. ÚS 554/04 a nález sp. zn. I. ÚS 48/04, které dopadají i na souzenou věc.
Z označeného rozsudku soudu prvního stupně Ústavní soud zjistil, že nezletilí Jan a Pavel byli svěřeni do výchovy matky, stěžovateli, jako otci, byla uložena povinnost přispívat na výživu každého z nich a byl upraven rozsah styku stěžovatele s oběma dětmi. Soud provedl celou řadu důkazů, zejména znaleckým posudkem i výpovědí znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, klinické psychologie a zprávou Speciálního pedagogického centra a Poradny pro rodinu, manželství a dítě. Vyšel ze skutečnosti, že oba rodiče jsou schopni zabezpečit výchovu nezletilých, kteří mají k oběma rodičům pozitivní vztah. Děti jsou více citově vázány na matku, jejich vztah k otci se teprve postupně zlepšuje. Soud zvažoval možnost svěření nezletilých do střídavé výchovy obou rodičů. Vzhledem ke skutečnosti, že rodiče nejsou schopni běžné komunikace tak, aby střídavá výchova mohla fungovat v podobě, jak s ní počítá zákon, tuto variantu nakonec nepřipustil a svěřil nezletilé děti do výchovy matky. K tomuto závěru se přiklonil i vzhledem k nízkému věku nezletilých, v jejichž zájmu je spíše stabilní, a nikoliv střídající se výchovné prostředí. Přihlédl, v souladu s ustanovením §31 odst. 3 zákona o rodině, také k názoru nezletilých dětí, vyjádřených před orgánem sociálně právní ochrany dětí, podle něhož si děti přejí zůstat s matkou, s otcem se chtějí stýkat. Proto soud upravil široce styk stěžovatele s nezletilými a vyhověl jeho návrhu v tom, aby se s oběma dětmi mohl stýkat i v úterý odpoledne. Nevyhověl jeho návrhu, pokud požadoval, aby se s dětmi mohl stýkat v neděli až do 19 hodin, neboť by se děti měly v neděli večer v klidu připravit do školy.
K odvolání stěžovatele, který požadoval změnu rozsudku soudu prvního stupně ve prospěch střídavé výchovy nezletilých dětí, Krajský soud v Brně změnil rozsudek soudu prvního stupně pouze v úpravě styku s nezletilými v době vánočních prázdnin, který rozšířil, ve zbývajících výrocích jej potvrdil. Zabýval se výhradami stěžovatele proti znaleckému posudku a jeho tvrzením, že znalkyně byla soudem prvního stupně instruována, jak má vypovídat a uzavřel, že ničemu takovému obsah soudního spisu nenasvědčuje a stěžovatel k prokázání tohoto tvrzení žádné důkazy nenavrhl. Pokud jde o možnost střídavé výchovy nezletilých dětí, poukázal odvolací soud na závěry znaleckého posudku, ze kterého jasně plyne, že oba rodiče jsou osobnostně velmi odlišní s velmi obtížnou možností vzájemné komunikace, což samo o sobě zpochybňuje možnou funkčnost takovéto úpravy. Navíc sám stěžovatel, v reakci na tvrzení matky, že mezi rodiči dochází stále ke konfliktům, uvedl, že k nim docházet nemůže, protože fakticky mezi nimi žádné kontakty nejsou, a to ani při předávání dětí. To vůbec není argument prokazující dobré vztahy mezi rodiči, ale jen potvrzení toho, že jednají tak, aby se vyhnuli možnosti vzniku konfliktů. Pokud stěžovatel navrhl vypracování revizního znaleckého posudku, pak samotný jeho nesouhlas se závěry znaleckého posudku nemůže být dostatečným důvodem pro vypracování posudku revizního. Došlo by tak pouze k prodloužení již tak dlouhého řízení a k dalšímu stresování obou dětí.
Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti byl nesouhlas stěžovatele s tím, že nebylo vyhověno jeho návrhu na střídavou výchovu nezletilých. Z obou rozsudků vyplývá, že se obecné soudy touto variantou zabývaly a vyčerpávajícím způsobem odůvodnily, proč k ní nepřistoupily. V této souvislosti lze na odůvodnění obou rozsudků odkázat. Ústavní soud se zabýval ústavností řízení před soudy obou stupňů a dospěl k závěru, že žádná základní práva stěžovatele nebyla porušena. Soud prvního stupně provedl celou řadu důkazů a na základě jejich volného hodnocení dospěl k právním závěrům, které řádně odůvodnil. Soudy obou stupňů se zcela přesvědčivě vypořádaly se všemi námitkami stěžovatele. Tvrzení stěžovatele o tom, že byl zbaven svého práva na výchovu nezletilých dětí, neodpovídá skutečnosti, protože mu byl upraven poměrně široce rozsah styku s dětmi, který byl odvolacím soudem ještě rozšířen. Soudní řízení ve věci péče o nezletilé děti je vždy až tou poslední možností na situace, kdy se rodiče nedokáží dohodnout a akcentují především zájmy své, a nikoli zájmy nezletilých dětí. Délka soudního řízení bývá často důsledkem vzájemné neústupnosti rodičů.
K námitkám stěžovatele, týkajícím se provádění důkazů, je třeba uvést, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, a nemůže tudíž vykonávat přezkumný dohled nad jejich činností, pokud postupují v souladu zejména s Ústavou České republiky, Listinou základních práv a svobod i mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR. Z ústavního principu nezávislosti soudnictví vyplývá rovněž zásada volného hodnocení důkazů obecnými soudy. Pokud obecné soudy při svém rozhodování respektují pravidla ustanovení §132 OSŘ, nespadá do pravomoci Ústavního soudu přehodnocovat dokazování v řízení před obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval. Zasáhnout by mohl pouze za situace, kdy by dokazováním byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. K takové situaci může dojít tehdy, jsou-li právní závěry soudu v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci soudního rozhodnutí nevyplývají, popřípadě skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Taková situace však v dané věci nenastala.
S odkazem na výše uvedené Ústavní soud uzavírá, že nedošlo k porušení stěžovatelem tvrzených základních práv a svobod. Stejně tak nebyl porušen ani čl. 18 Úmluvy o právech dítěte, neboť zejména odvolací soud ve svém rozhodnutí zdůraznil právě ohled na zajištění klidu a jistoty nezletilých, i význam stabilizace jejich současného života. Pokud stěžovatel poukázal na shora označené nálezy Ústavního soudu, nutno podotknout, že se sice týkají vztahů rodičů a nezletilých dětí, ale na přezkoumávanou věc nedopadají.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. prosince 2006
František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu