ECLI:CZ:US:2006:1.US.685.04
sp. zn. I. ÚS 685/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelky H.J., zastoupené advokátem Mgr. J.K., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 8. 2004, sp. zn. 2 To 74/2004, a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 5. 2004, sp. zn. 45 T 10/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatelka s odvoláním na tvrzené porušení ústavně zaručených práv, zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod, domáhala zrušení usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 8. 2004, sp. zn. 2 To 74/2004, ve výroku, jímž bylo zamítnuto její odvolání a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 5. 2004, sp. zn. 45 T 10/2003, ve všech výrocích, které se jí dotýkají. Citovaným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě byla stěžovatelka shledána vinnou, že padělala tuzemský bezhotovostní platební prostředek v úmyslu udat ho jako pravý, čímž spáchala trestný čin padělání a pozměňování peněz podle ust. §140 odst. 2 trestního zákona s odkazem na ust. §143 trestního zákona, za což byla odsouzena k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků a šesti měsíců se zařazením do věznice s ostrahou. Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 24. 8. 2004, sp. zn. 2 To 74/2004, odvolání stěžovatelky proti tomuto rozsudku zamítl.
Stěžovatelka v obsáhlém odůvodnění ústavní stížnosti polemizuje zejména s názorem obecných soudů, týkajícím se otázky věrohodnosti výpovědi spolu s ní obžalovaného (a následně i odsouzeného stejným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě) V.S. V tomto směru tak poukazuje mj. na údajně nesouladná stanoviska S. a dalšího původně spoluobžalovaného D.N. (posléze zproštěného obžaloby). Dovozuje přitom, že S. je osobou, jehož výpověď u hlavního líčení signalizuje, že se chtěl zprostit své odpovědnosti za spáchané skutky a vypovídal nepravdivě, zejména jestliže stěžovatelku označil jako spolupachatelku trestné činnosti. Dále stěžovatelka odkazuje na výpovědi svědků H. a K., jakož i na znalecký posudek znalkyně v oboru ručního písma, který je součástí příslušného trestního spisu; znovu zpochybňuje věrohodnost tvrzení S., kterým ji prý spontánně označil za spolupachatelku již před zahájením trestního stíhání. Závěrem nabízí čtyři demonstrativně vyhledané "důkazní kruhy", z nichž pouze jeden z nich - podle ní - vede k jejímu usvědčení, to však pouze za předpokladu věrohodnosti (stěžovatelkou stále zpochybňované) výpovědi V.S. Podle názoru stěžovatelky tedy obecné soudy porušily zejména zásadu "v pochybnostech ve prospěch obviněného" a vadně zhodnotily ve věci provedené důkazy. Stěžovatelka konečně navrhla, aby byla vykonatelnost napadených rozhodnutí odložena
Vrchní soud v Olomouci ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že stížnost je pouhým opakováním odvolacích námitek stěžovatelky a reakcí na závěry odvolacího soudu, obdobně jako Krajský soud v Ostravě, který ve svém vyjádření rovněž vyšel z názoru, že ústavní stížnost spočívá na podrobném rozvedení obhajoby stěžovatelky, kterou uplatňovala po celou dobu trestního řízení. Krajské státní zastupitelství ve svém vyjádření uvedlo, že stížnost považuje za neopodstatněnou; dále navíc poukázalo na fakt, že stěžovatelka nepodala ve věci přípustné dovolání a ústavní stížnost proto lze považovat i za nepřípustnou ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Uvedená vyjádření byla zaslána právnímu zástupci stěžovatelky, který v reakci na ně zejména uvedl, že dovolání sice přípustné bylo, ale vzhledem k ust. §265b a názorům Nejvyššího soudu by muselo být odmítnuto, jelikož důvody, pro které byla ústavní stížnost podána nejsou uvedeny mezi dovolacími důvody. V dalším pak právní zástupce stěžovatelky v zásadě setrval na názorech, uvedených již v ústavní stížnosti.
Ústavní soud pro úplnost úvodem konstatuje, že ve zkoumaném případě lze v zásadě sdílet názor právního zástupce stěžovatelky, že podané dovolání by bylo patrně odmítnuto, s ohledem na to, že výklad v úvahu připadajících ustanovení trestního řádu bývá Nejvyšším soudem skutečně prováděn značně zužujícím způsobem. Podle názoru Ústavního soudu by bylo proto z hlediska veškerých podstatných okolností zkoumané věci značným formalismem (který Ústavní soud mnohokrát podrobil kritice) odmítnout ústavní stížnost jako nepřípustnou z důvodu údajného nevyčerpání veškerých potencionálně se nabízejících procesních prostředků.
Po přezkoumání daného případu však Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Pokud jde o závěry ve věci samé, tedy závěry soudů o vině stěžovatelky i o trestu, nezbývá než z obecného hlediska konstatovat, že soudy postupovaly v daném případě v souladu s platným trestním řádem, se základními zásadami českého trestního řízení a neporušily ani principy, plynoucí z předpisů nejvyšší právní síly. Konkrétně lze k opakovaným námitkám stěžovatelky, zpochybňujícím především výpověď spoluobžalovaného V.S. uvést, že závěry obecných soudů, které shledaly stěžovatelku vinnou předmětným trestným činem, obstojí i z hlediska ústavněprávního. Krajský soud v Ostravě jako soud prvého stupně ve svém rozsudku mj. zdůraznil, že po celou dobu řízení neshledal žádný motiv nepravdivé výpovědi obžalovaného V.S. ve vztahu ke spoluobžalované stěžovatelce. Naopak se v průběhu hlavního líčení např. potvrdilo také další tvrzení obžalovaného V.S. v tom směru, že i u společnosti F., to byla právě stěžovatelka, která s ním i s jeho matkou uzavírala smlouvu o půjčce. Tato skutečnost byla v průběhu hlavního líčení stěžovatelkou kategoricky popřena, avšak následně bylo ověřeno u společnosti F., že se tvrzení obžalovaného V.S. zakládá na pravdě. Vrchní soud v Olomouci v napadeném rozsudku pak k těmto námitkám mj. konstatoval, že koncepce obhajoby obžalované v rámci veřejného zasedání odvolacího soudu je založena na tvrzení, že spolupachatelkou trestné činnosti nebyla ona, ale další bývalá pracovnice poškozené organizace K.J.; toto tvrzení obhajoby však bylo možné opřít pouze o jedinou skutečnost vyplývající ze spisu, která spočívá v závěru znaleckého posudku z oboru písmoznalectví, že některé znaky písma obsaženého v padělaných šecích mají shodné znaky jako písmo K.J. Shodný závěr byl učiněn i ohledně písma obžalovaného V.S., to však v situaci, kdy S. sám doznal, že zkoumaný text v šecích vyplnil on. Srovnávací materiál písma K.J. je pak součástí obsáhlého srovnávacího materiálu, který byl vyžádán od všech osob, které přicházely do úvahy jako podezřelé z účasti na projednávané trestné činnosti s ohledem na jejich vztah k poškozené organizaci. Navíc nebyl zjištěn ani bližší vztah S. a K.J.; ohledně vztahu mezi obžalovaným S. a spoluobžalovanou stěžovatelkou však byla situace jiná, neboť provedené důkazy potvrdily skutečnost, že se oba jmenovaní navzájem blíže znali již z dřívější doby, kdy stěžovatelka ještě pracovala u firmy P., a zabezpečovala jmenovanému a jeho matce z titulu tohoto zaměstnání půjčky. K námitce obhajoby, že výpověď obžalovaného S. vykazuje jisté rozpory s výpovědí dnes již pravomocně zproštěného D.N., soud např. uvedl, že spoluobviněný N. mohl mít zájem na tvrzení, že se s H.J. nikdy nesetkal, neboť opačná výpověď mohla být argumentem pro rozhodnutí o jeho účasti na projednávané trestné činnosti; tuto námitku jako argument pro znevěrohodnění výpovědi obžalovaného V.S. tedy rovněž nepřijal. Provedené dokazování navíc potvrdilo, že již záhy po spáchání trestné činnosti označil obžalovaný S. při jednání se zástupcem poškozené organizace P.H. - H.J. (stěžovatelku) jako osobu, která předmětné šeky opatřila, což je potvrzováno nejen výpovědí jeho a výpovědí svědka H., ale i výpovědí spoluobviněného N. a obsahem trestního oznámení na čl. 3-5, kde se uvádí, že obžalovaná J. byla při jednání s D.N. neznámou osobou označena jako osoba, která šeky přinesla. Znalecký posudek z oboru expertízy ručního písma pak byl pouze jedním z důkazů, získaných v průběhu dosavadního trestního řízení; obdobně je nutno hodnotit i skutečnost, že obžalovaná stěžovatelka byla dále pravomocně odsouzena za podobnou trestnou činnost trestním příkazem Okresního soudu v Ostravě ze dne 12. 4. 2002, sp.zn. 14 T 57/2002, ke škodě předchozího zaměstnavatele P.
S uvedenými závěry i postupem obecných soudů se lze ztotožnit i z ústavněprávního hlediska. Podle názoru Ústavního soudu nic nenasvědčuje tomu, že by stěžovatelce nebyla řádně prokázána vina ani že by jí nebyl uložen adekvátní a přiměřený trest. Za této situace nepřísluší Ústavnímu soudu jakkoliv měnit provedené hodnocení důkazů, které stěžovatelka zejména zpochybňuje, neboť by tím bezdůvodně zasáhl do zásady jejich volného hodnocení, principu přímosti dokazování a ve svém důsledku i do nezávislosti v rozhodování soudů. Takovou povinnost by měl pouze a jen v případě, kdyby postupem soudů a v důsledku tohoto postupu i jejich rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky. K tomu však ve zkoumaném případě podle přesvědčení Ústavního soudu nedošlo; pokud by za tohoto stavu přesto nahradil dané hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením, postavil by se fakticky do role další soudní instance, což mu nepřísluší. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti ostatně ani nezkoumá a nemůže zkoumat celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, resp. postupů orgánů veřejné moci. O tom, že k trestné činnosti došlo tak, jak je popsáno v rozsudcích obecných soudů, nemá Ústavní soud, který ve věci neshledal žádné skutečně podstatné vady zasahující do ústavní roviny, na základě studia těchto rozhodnutí a spisového materiálu žádné zásadní pochybnosti.
Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by v dané věci byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky, byla ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Za uvedené situace je bezpředmětný i návrh stěžovatelky na odložení vykonatelnosti stížností napadeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 8. 2004, sp. zn. 2 To 74/2004, jakož i rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 5. 2004, sp. zn. 45 T 10/2003.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. února 2006
František Duchoň
předseda senátu