ECLI:CZ:US:2006:1.US.690.04
sp. zn. I. ÚS 690/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V.Ch., zastoupeného advokátem JUDr. R.H., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 7. 2003, sp. zn. 8 To 262/2003, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 6 T 507/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností se V.Ch. (dále jen "stěžovatel") domáhal zrušení uvedeného usnesení Krajského soudu v Brně (dále též "odvolací soud") pro porušení čl. 2 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Uvedeným usnesením odvolací soud zamítl odvolání stěžovatele proti rozsudku Městského soudu v Brně (dále též "soud prvního stupně") ze dne 12. 3. 2003, čj. 6 T 507/2002 - 292. Tímto rozsudkem byl stěžovatel uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona (dále jen "TrZ") spáchaného formou spolupachatelství podle §9 odst. 2 TrZ. Skutek spáchal tím, že spolu s obviněným T.K. a další neustanovenou osobou se vydávali za pracovníky společnosti W. a U. a se společností M. uzavřeli kupní smlouvu o odběru motorové nafty. Následně odebrali 25 282 litrů motorové nafty, odběr nezaplatili a společnosti M. způsobili škodu ve výši 596 665,82 Kč. Za to byl stěžovatel odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let se zařazením do věznice s dozorem. Současně mu byl uložen trest zákazu pobytu v B. v trvání pěti let.
Stěžovatel tvrdí, že k porušení jeho ústavně zaručených práv došlo tím, že odvolací soud zamítl jeho návrh na doplnění dokazování znaleckým zkoumáním listinných podkladů, které mělo prokázat, že není osobou, která se vydávala za pracovníka společnosti W. a U., protože návrh byl uplatněn až u odvolacího soudu. Toto zamítnutí mělo za následek nemožnost zjistit skutkový stav bez důvodných pochybností. Usvědčující výpověď spoluobviněného T.K. byla účelová a svědek Ing. K.K. vypověděl, pouze s určitou mírou pravděpodobnosti, že tou osobou, která se vydávala za zástupce shora označených společností, by mohl být on (stěžovatel).
Ve věci bylo podáno dovolání, které Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 10. 3. 2004, sp. zn. 7 Tdo 277/2004, odmítl [§265i odst. 1 písm. b) trestního řádu (dále jen "TrŘ")].
Po prostudování ústavní stížnosti Ústavní soud konstatuje, že nezjistil nic, co by danou věc posunulo do ústavně právní roviny. Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatele, že nevyhověním jeho návrhu na doplnění dokazování znaleckým posudkem bylo porušeno jeho právo na obhajobu.
Ústavní soud připomíná, že pokud stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje své námitky, které již uplatňoval v průběhu řízení před obecnými soudy, zejména v podaném odvolání, staví tak Ústavní soud do role další soudní instance, která mu jako orgánu ochrany ústavnosti, stojícímu mimo soustavu obecných soudů, nepřísluší. Právě obecný soud je tím soudem, který rozhoduje o vině a trestu za trestné činy (čl. 40 odst. 1 Listiny). Ústavní soud nemůže zasahovat do rozhodovací pravomoci obecných soudů a hodnotit hodnocení důkazů jimi provedené. Hodnocení důkazů je plně věcí soudů obecných. Je zcela na jejich úvaze, zda vyhoví důkazním návrhům stran, jakou "váhu" tomu kterému důkazu přisoudí, případně jak budou rozpor mezi jednotlivými důkazy hodnotit. O zásahu Ústavního soudu je možné uvažovat teprve za situace, kdy soudy, při zjišťování skutkového stavu, zatíží svá rozhodnutí vadami ve smyslu tzv. opomenutých důkazů, důkazů získaných a posléze použitých v rozporu s procesními předpisy nebo v případě svévolného hodnocení provedených důkazů.
V daném případě Ústavní soud neshledal v postupu odvolacího soudu pochybení, která by byla podřaditelná pod shora uvedené vady, mající za následek porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele. Z odůvodnění napadeného usnesení je patrno, že důvodem pro zamítnutí návrhu stěžovatele na doplnění dokazování nebyla skutečnost, že tento návrh uplatnil až v odvolacím řízení, jak tvrdil, ale jeho nadbytečnost. Přímé i nepřímé důkazy, provedené soudem prvního stupně, jsou ve vzájemné shodě, tvoří logickou a ničím nenarušenou soustavu vzájemně se doplňujících důkazů, která ve svém celku nejen spolehlivě prokazuje všechny okolnosti stíhaného skutku a usvědčuje z jeho spáchání jak stěžovatele, tak i spoluobžalovaného T.K., ale současně vylučuje možnost jakéhokoli jiného závěru o úloze stěžovatele na páchání trestné činnosti. Jinými slovy, z provedených důkazů byl učiněn věrohodný závěr o vině stěžovatele.
Rovněž tvrzení, týkající se výpovědi spoluobviněného T.K. a svědka Ing. K.K., není opodstatněné. S výpovědí spoluobviněného T.K. se vypořádal již soud prvního stupně, který uvedl, že jeho výpověď je, na rozdíl od výpovědi stěžovatele, důvěryhodnější, neboť je logičtější a koresponduje s dalšími ve věci provedenými listinnými důkazy a svědeckými výpověďmi, jakož i s provedenou rekognicí, při níž byl stěžovatel poznán např. svědkem J.H. Z výpovědi Ing. K. vyplynulo, že si tento svědek jednoznačně vzpomněl, že to byl stěžovatel, kdo se za uvedené obchodní společnosti vydával. Navíc, při hlavním líčení si byl schopen dostatečně přesně vzpomenout i na samotnou vizáž stěžovatele.
Z rozhodnutí obecných soudů vyplývá, že dokazování bylo provedeno v potřebném rozsahu a byl zjištěn skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§2 odst. 5, 6 TrŘ). Na základě takto řádně zjištěného skutkového stavu věci obecné soudy dospěly, v souladu s ústavní zásadou nezávislosti soudní moci (čl. 81, čl. 82 Ústavy ČR), k závěru, že stěžovatel svým jednáním naplnil skutkovou podstatu stíhaného trestného činu. Jejich závěr o vině stěžovatele má oporu ve skutkových zjištěních a je odůvodněn v souladu s pravidly logiky a zákonem (§125 odst. 1, §134 odst. 2 TrŘ).
Pokud stěžovatel namítal zásah do práva, obsaženého v čl. 2 odst. 2 Listiny, je třeba uvést, že jde o ustanovení, vymezující, v návaznosti na čl. 1 Listiny, rámec vztahu jednotlivce a státu, nikoliv však jednotlivá práva.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2006
František Duchoň, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu