ECLI:CZ:US:2006:1.US.690.05
sp. zn. I. ÚS 690/05
Usnesení
I. ÚS 690/05
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti V. V., zast. JUDr. Ladislavem Sedlákem, advokátem, sídlem Nerudova 185, Humpolec, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.9.2005, č.j. 22 Cdo 2208/2005-266, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka Tábor ze dne 27.1.2005, č.j. 15 Co 794/2004-242, a proti rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 19.10.2004, č.j. 4 C 166/2002-213, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka Tábor a Okresního soudu v Pelhřimově, jako účastníků řízení, a F. A., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel v podané ústavní stížnosti napadl v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu, rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka Tábor (dále jen "krajský soud") a rozsudek Okresního soudu v Pelhřimově (dále jen "okresní soud"), jimiž byla zamítnuta jeho žaloba o určení vlastnického práva. V návrhu na zahájení řízení nejprve stručně popsal závěrečnou fázi vývoje soudního sporu, v němž se domáhal určení, že je vlastníkem pozemku parc. č. st. 128/2 a pozemku parc. č. 128/3 v kat. úz. Kejžlice, s důrazem, že podal proti rozsudku krajského soudu dovolání, jehož přípustnost spatřoval v ust. §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., Nejvyšší soud však dovolání odmítl. Posléze rekapituloval průběh řízení od jeho počátku, tj. od r. 1997. Z jeho informací vyplývá, že ve věci opakovaně rozhodoval okresní soud a též krajský soud. Proti druhému rozhodnutí krajského soudu podal stěžovatel dovolání, na jehož základě Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 27.2.2002, č.j. 22 Cdo 1398/2000-112, rozsudky krajského a okresního soudu zrušil a věc vrátil okresnímu soudu. Posléze ve věci opět rozhodoval opakovaně okresní soud i krajský soud, nejprve okresní soud žalobě vyhověl, pak krajský soud tento rozsudek zrušil, naposled byla žaloba napadeným rozsudkem okresního soudu zamítnuta a krajský soud tento rozsudek potvrdil. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl pro nepřípustnost. Stěžovatel navrhuje zrušení napadených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že obecné soudy jimi porušily jeho ústavně zaručená základní práva uvedená v Listině základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a to v článku 36 odst. 1 ve vztahu k článku 11 odst. 1. Porušení spatřuje v tom, že mezi provedenými důkazy, skutkovými závěry a posléze i právními závěry je řada rozporů (tyto rozpory popsal v dovolání). Nejvyšší soud z procesních důvodů nemohl pochybení soudů prvního a druhé stupně napravit, proto stěžovateli nezbývá než podat ústavní stížnost.
Relevantní znění příslušného článku Listiny, který upravuje základní právo, jehož porušení stěžovatel namítá, je následující:
Čl. 36 odst. 1 Listiny:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90 Ústavy ČR) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní stížnost představuje specifický prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, což znamená, že ji lze podat pouze za určitých okolností a při zachování zákonných podmínek. Podle §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Lhůtu pro podání ústavní stížnosti stanoví §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu na 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení (příp. na 60 dnů od doručení rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, který byl orgánem, jenž o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení - srov. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). V souladu s §75 odst. 1 je však ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (72 odst. 4).
Z listinných podkladů Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal v roce 1996 žalobu, kterou se domáhal určení, že je vlastníkem v petitu uvedených pozemků v kat. úz. Kejžlice. Nejprve okresní soud žalobu zamítl, jeho rozhodnutí potvrdil krajský soud. Na základě dovolání stěžovatele byly oba rozsudky Nejvyšším soudem zrušeny a věc vráceny soudu prvního stupně; ten žalobě vyhověl, ovšem krajský soud jeho rozsudek zrušil, přičemž důvodem pro zrušení bylo nedůsledné hodnocení provedených důkazů (ve zrušovacím usnesení poukázal na to, že pro zaujetí právního názoru na otázku vydržení vlastnického práva ke sporným částem pozemku je třeba věc náležitě objasnit po skutkové stránce, když již nebylo sporu o právním posouzení dané věci). Následně okresní soud napadeným rozsudkem žalobu zamítl, krajský soud jeho rozhodnutí potvrdil. Proti rozsudku podal stěžovatel dovolání, jehož přípustnost opíral o §237 odst. 1 písm. b) obč. soudního řádu. Toto dovolání bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto jako nepřípustné, neboť nejde o tzv. skrytou diformitu, protože právním názorem (ve smyslu uvedeného ustanovení) se rozumí názor na právní posouzení věci, nikoliv pokyny odvolacího soudu k doplnění důkazního řízení, popř. k odstranění nedostatků týkajících se dokazování. Nejvyšší soud neshledal ani jiné důvody přípustnosti dovolání.
Ze shora uvedených podmínek je zřejmé, že posledním opravným prostředkem ve věci bylo odvolání proti rozhodnutí soudu I. stupně. Z tohoto důvodu počala podle §72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu běžet lhůta pro podání ústavní stížnosti již doručením napadeného rozsudku krajského soudu. Stěžovatel evidentně pochybil, jestliže proti tomuto rozhodnutí podal dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) obč. soudního řádu (v případě pochybností nebylo vyloučeno, aby souběžně s dovoláním podal i ústavní stížnost). Dlužno upozornit, že již ve fázi sporu, kdy o věci rozhodovaly soudy nižších instancí, byl stěžovatel zastoupen advokátem, který měl vzniklou situaci řádně vyhodnotit a zvolit adekvátní prostředky k ochraně klientových práv. V případě, že by bylo podáno dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) obč. soudního řádu, řídil by se počátek běhu lhůty pro podání ústavní stížnosti ustanovením §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. Z těchto zjištění je zřejmé, že ústavní stížnost proti rozsudku krajského soudu (a logicky též proti rozsudku okresního soudu) byla podána po uplynutí zákonné lhůty. V části, v níž stěžovatel napadá usnesení Nejvyššího soudu, je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, neboť sám stěžovatel tomuto usnesení nevytýká žádné pochybení, toliko konstatuje, že Nejvyšší soud již nemohl z procesních důvodů napravit pochybení soudů prvého a druhé stupně.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem, Ústavní soud soudcem zpravodajem ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako návrh zčásti opožděný podle §43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. května 2006
František Duchoň, v.r.
předseda senátu