ECLI:CZ:US:2006:1.US.693.05
sp. zn. I. ÚS 693/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti F. P. a A. P., zast. JUDr. Annou Romanovou, advokátkou, sídlem Náměstí 5. května 812, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19.9.2005, č.j. 22 Cdo 262/2005-128, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22.4.2004, č.j. 22 Co 373/2003-92, a proti rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 14.5.2003, č.j. 3 C 20/2003-50, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelé ve včas podané ústavní stížnosti napadli v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu, rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") a rozsudek Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou (dále jen "okresní soud"), které byly vydány v jejich sporu o určení vlastnického práva, a tvrdí, že jimi soudy porušily jejich ústavně zaručená práva dle čl. 11 odst. 1, 2, 3 a dle čl. 36 odst. 1, 2, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V návrhu na zahájení řízení uvedli, že obecné soudy (okresní soud a krajský soud) zamítly jejich žalobu, v níž se domáhali, aby bylo určeno, že jsou podílovými spoluvlastníky dvou individualizovaných pozemků v kat. úz. Dobruška, event. že jejich vlastnicí byla ke dni úmrtí jejich matka. K nabytí vlastnického práva mělo dojít vydržením. V další části podrobně popsali vývoj užívacích vztahů k předmětným pozemkům od okamžiku vydání rozhodnutí o jejich přidělení do osobního užívání v r. 1971 a zdůraznili, že opakovaně uzavřená dohoda o zřízení práva osobního užívání nebyla registrována býv. státním notářstvím, a to pro zpětvzetí návrhu. S pozemky nakládali stěžovatelé i jejich matka jako s vlastními, byli v dobré víře a prokázali splnění podmínek pro vydržení. Stěžovatelé nesouhlasí se závěry obecného soudu o tom, že proti zápisu katastru není možné namítat dobrou víru a poukazují na nález Ústavního soudu č. 278/2004 Sb. o zrušení druhé části zák. č. 229/2001 Sb. a další judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva; připomínají i úpravu vydržení obsaženou v novele obč. zákoníku č. 131/1983 Sb. Z mnoha formulovaných důvodů nesouhlasí se závěry obecných soudů, ani se závěrem dovolacího soudu, který dovolání odmítl, neboť dospěl k závěru, že ve věci se již neřeší otázka zásadního právního významu, protože jde o otázku právně vyřešenou v konstantní judikatuře, o níž není rozhodováno rozdílně a právní otázka není řešena v rozporu s hmotným právem. Stěžovatelé mají zato, že napadená rozhodnutí všech soudů řeší spornou otázku právě v rozporu s hmotným právem, konkrétně s ustanoveními upravujícími vydržení, že rozhodnutí dovolacího soudu je v příkrém rozporu s intencemi nálezu Ústavního soudu č. 278/2004 Sb.
Relevantní znění příslušných článků Listiny, které upravují základní práva, jejichž porušení stěžovatelé namítají, je následující:
Čl. 11:
1) Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje..
3) Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem.
Čl. 36 odst. 1:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Čl. 37 odst. 3:
Všichni účastníci jsou si v řízení rovni.
Čl. 38 odst. 2:
Každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.
Podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků a případného vedlejšího účastníka k ústavní stížnosti.
Nejvyšší soud připomenul, že v dané věci se zabýval otázkou, zda dovolání stěžovatelů je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) obč. soudního řádu a dospěl k závěru, že nejde o rozhodnutí po právní stránce zásadní. Poukázal na přístup Ústavního soudu (viz nález ve věci sp.z. I. ÚS 539/98) k hodnocení přípustnosti dovolání a navrhl ústavní stížnost, pokud směřuje proti jeho usnesení, odmítnout. K věci samé zdůraznil, že šlo o spor o vydržení vlastnického práva, přičemž je nepochybné, že stěžovatelé, resp. jejich právní předchůdkyně, nemohli být oprávněnými držiteli vlastnického práva, ale mohli držet jen právo osobního užívání, proto navrhl, aby ústavní stížnost byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta.
Krajský soud odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku a vyjádřil názor, že on ani okresní soud neporušily ústavní procesní principy, že stěžovatelé nebyli zkráceni na svých právech na soudní ochranu, že nebylo narušeno právo rovnosti účastníků ani právo vyjádřit se ke všem provedeným důkazům. Z těchto důvodů navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.
Okresní soud se k obsahu ústavní stížnosti nevyjádřil.
Město Dobruška, které vystupovalo před obecnými soudy jako žalovaný, se vzdalo postavení vedlejšího účastníka.
Ze spisu okresního soudu sp.zn. 3 C 20/2003 Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé se domáhali určení vlastnického práva ke dvěma pozemkům v kat. úz. Dobruška, k nimž měli získat vlastnické právo vydržením podle §135a a §507a odst. 3 zák. č. 131/1982 Sb., příp. že jejich matka byla vlastnicí těchto pozemků ke dni úmrtí. K žalobě předložili řadu listin, např. výzvu katastrálního úřadu k odstranění nesrovnalosti ze dne 21.8.2000. Žalované město nárok stěžovatelů popíralo, upozorňovalo, že nebylo možné pozemek před 1.1.1992 vydržet a že nebyly splněny podmínky vydržení podle §134 obč. zákoníku. Doložilo i reakci stěžovatelů ze dne 26.3.2001 vyjadřující zájem předmětné pozemky koupit. Okresní soud žalobu v celém rozsahu zamítl, což odůvodnil argumentem, že u matky stěžovatelů bylo zcela vyloučeno vydržení pozemků ke dni její smrti (10.1.1988), u stěžovatelů nedostatkem dobré víry, když v katastru nemovitostí byl zapsán žalovaný. Prvostupňový rozsudek napadli stěžovatelé odvoláním, v němž opětovně zdůrazňovali, že jak jejich matka, tak oni sami byli v dobré víře, že jim zprvu právo osobního užívání předmětných pozemků, posléze sporné pozemky patří. Krajský soud rozsudek soudu I. stupně potvrdil, protože dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. V odůvodnění vycházel z podrobné analýzy podmínek vydržení subjektivních práv k pozemkům, a to v závislosti na jejich úpravě v době od 1.4.1983 do 31.12.1991 (vydržení práva na uzavření dohody o osobním užívání pozemků) a v době po 1.1.1992 (vydržení vlastnického práva). Shledal, že ani podle jedné konstrukce nebyly splněny podmínky vydržení, zejména pro nedostatek dobré víry, že věc patřila stěžovatelům, příp. jejich matce. Též zdůraznil, že případné vědomí užívání nemovitosti z titulu práva osobního užívání vylučuje víru uživatele, že mu věc patří jako vlastníkovi. Stěžovatelé využili možnost podat dovolání, jehož přípustnost založili na zásadní právní otázce uvedené v předchozí větě, a opakovaně namítali splnění podmínek vydržení, včetně dobré víry založené na domnělém právním titulu. Nejvyšší soud jejich dovolání pro nepřípustnost odmítl s konstatováním, že napadené rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší, neboť soudy věc rozhodly v souladu s konstantní judikaturou, přičemž odkázal na svoje předchozí rozhodnutí (v nich vyjádřil relevantní myšlenky, zejména o nemožnosti vydržet právo osobního užívání pozemku, o vyloučení dobré víry uživatele, že mu věc patří jako vlastníkovi na základě vědomosti užívání věci z titulu odlišného od vlastnického práva, a o tom, že držba práva osobního užívání pozemku nemohla vést k vydržení vlastnického práva).
Po seznámení s listinnými podklady a spisem okresního soudu Ústavní soud zjistil, že návrh stěžovatelů je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda příslušného stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovateli namítaného porušení jejich základních práv a konstatuje, že žádné porušení nebylo zjištěno. Stěžovatelé se nemohou dovolávat ochrany vlastnického práva, protože jim, ani jejich právní předchůdkyni nesvědčilo. Neprokázali totiž, že by došlo k nabytí předmětných pozemků vydržením. V průběhu řízení před obecnými soudy setrvali na zásadním omylu v účincích dlouhodobé držby pozemku v období od 1.4.1983 do 31.12.1991, stejně jako v aplikaci nálezu Ústavního soudu č. 278/2004 Sb. K namítanému porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny Ústavní soud dodává, že v návaznosti na jeho dosavadní judikaturu lze konstatovat, že k takovému následku dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovatelům bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace však nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno právo stěžovatelů domáhat se určení domnělého vlastnictví k předmětným pozemkům. Obecné soudy se v průběhu sporu jejich žalobními návrhy velmi zevrubně zabývaly, vytvořily jim prostor pro předkládání skutkových tvrzení a pro navrhování důkazů. Okresní i krajský soud argumentačně přesvědčivým způsobem zdůvodnily absenci podmínek vydržení, což však stěžovatelé stále odmítají respektovat (viz i obsah ústavní stížnosti). Navíc, stěžovatelé namítají, že porušení práva na soudní ochranu, stejně jako porušení práv chráněných v čl. 37 odst. 3 a v čl. 38 odst. 2 Listiny, došlo na počátku 80. let, tedy v době, kdy tato ustanovení nebyla součástí českého (československého) právního řádu - z tohoto důvodu není možné se těchto ustanovení dovolávat.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelů, byla jejich ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. května 2006
František Duchoň, v.r.
předseda senátu