ECLI:CZ:US:2006:1.US.695.05
sp. zn. I. ÚS 695/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti MUDr. P. S., zastoupeného Mgr. et Mgr. Václavem Sládkem, advokátem se sídlem Janáčkovo nábř. 39/51, 150 00 Praha 5, proti usnesení Nevyššího soudu ČR ze dne 14. 9. 2005, č.j. 29 Odo 1046/2004-161, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 5. 2004, č. j. 5 Cmo 357/2003-134, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 6. 2003, č. j. 1 Cm 221/99-94, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 6. 2003, č. j. 1 Cm 221/99-94, zamítl žalobu stěžovatele (žalobce) proti žalovanému ČESKÝ INVESTIČNÍ HOLDING, a.s., se sídlem Uhelný trh 9, Praha 1, IČ 44265590 (dále jen "ČIH"), aby soud nahradil vůli ČIHu přijmout návrh stěžovatele na uzavření smlouvy o koupi cenných papírů ze dne 18. 9. 1998, jejímž předmětem je prodej 7.268 kusů kmenových akcií v zaknihované podobě a na majitele o nominální hodnotě 1.000 Kč za kupní cenu 7,346.494,40 Kč in eventum za kupní cenu 1,764.888,44 Kč.
Městský soud v Praze poukázal zejména na to, že přijetí změny stanov ČIHu na valné hromadě dne 21. 6. 1998 neznamenalo rozhodnutí o zrušení veřejné obchodovatelnosti akcií ve smyslu §186a odst. 1 obch. zák. Pro ČIH nemohly dle citovaného ustanovení nastat důsledky v podobě povinnosti učinit návrh smlouvy o koupi akcií akcionářů, kteří nehlasovali pro zrušení veřejné obchodovatelnosti a následně akcie odkoupit. Soud proto shledal žalobu nedůvodnou a nezabýval se otázkou, jak žalobce hlasoval o změně stanov společnosti a za jakou cenu by ČIH byl povinen od stěžovatele akcie odkoupit. Městský soud konečně uvedl, že pro rozhodnutí není právně významná skutečnost, že ČIH neprovedl přeregistraci kódu ISIN ve Středisku cenných papírů poté, co komise přidělila akciím společnosti ČIHu nový identifikační kód. Akcie ČIHu jsou formálně registrované a není rozhodné, zda jsou fakticky obchodovány na veřejném trhu. Rozhodná je pouze skutečnost, že veřejná obchodovatelnost akcií nebyla zrušena rozhodnutím valné hromady konané dne 21. 6. 1998.
Vrchní soud v Praze (dále jen "VS") rozsudkem ze dne 20. 5. 2004, č. j. 5 Cmo 357/2003-134, citovaný rozsudek Městského soudu v Praze ve výroku ve věci samé potvrdil a výrok o nákladech řízení se změnil tak, že částka 48.750,- Kč se nahrazuje částkou 165.900,- Kč.
VS (ve vztahu k meritu věci) poukázal na to, že se již otázkou povinnosti k odkupu akcií ČIHu podle ustanovení §168a obch. zák. zabýval ve věci sp. zn. 5 Cmo 449/2000. V uvedené věci - ve vztahu k výkladu důsledků usnesení valné hromady ČIHu ze dne 21. 6. 1998 ohledně bodu IX. stanov - dospěl k závěru, že tímto usnesením, jímž byly deklarovány akcie ČIHu jako veřejně neobchodovatelné, byla fakticky zrušena jejich veřejná obchodovatelnost a stejný závěr by platil i v souzené věci. Zde však již bylo v mezidobí vydáno rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 29 Odo 408/2001, v němž dovolací soud uzavřel s tím, že za situace, kdy valná hromada ČIHu (konaná dne 21. 6. 1998) změnila stanovy v rozporu se skutečným stavem, nedošlo ke změně veřejně obchodovatelných akcií na veřejně neobchodovatelné a následnou nápravou pak nemohlo dojít ani k obnovení veřejné obchodovatelnosti, tedy ani k obcházení ustanovení §186a obch. zák. I když předmětem tohoto řízení bylo vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady ČIHu konané dne 13. 8. 1999 (a právním závěrem dovolacího soudu není VS v dané věci vázán), nelze tento náhled dovolacího soudu na otázku rozhodnutí valné hromady o změně veřejné obchodovatelnosti akcií ČIHu pominout a s ohledem na něj proto VS shledal závěry městského soudu za správné.
Nevyšší soud usnesením ze dne 14. 9. 2005, č.j. 29 Odo 1046/2004-161, stěžovatelovo dovolání, ve kterém stěžovatel co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., odmítl.
V odůvodnění tohoto usnesení v prvé řadě uvedl, že dovolání je nepřípustné, neboť neshledal zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu nebo některé v něm řešené právní otázky. K názoru stěžovatele, že valná hromada ČIHu konaná dne 21. 6. 1998 rozhodla formou změny stanov o zrušení veřejné obchodovatelnosti akcií, Nejvyšší soud uvedl, že soud I. stupně skutkově zjistil, že přijetí změny stanov na valné hromadě společnosti dne 21. 6. 1998 nebylo rozhodnutím o zrušení veřejné obchodovatelnosti akcií ve smyslu ustanovení §186a odst. 1 obch. zák. Tento skutkový závěr stěžovatel v dovolání zpochybnil. Nejvyšší soud proto odkázal na vlastní usnesení ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, publikované v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004 pod č. 132; v něm formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož na to, zda má napadené rozhodnutí VS ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. s tím, že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebo podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto.
Uvedená rozhodnutí Městského soudu v Praze, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu (dále jen "soudy") napadl stěžovatel ústavní stížností, v níž podal podrobnou rekapitulaci dosavadního průběhu řízení a opakoval argumentaci použitou v rámci odvolacího a dovolacího řízení.
Stěžovatel v ústavní stížnosti poukázal zejména na to, že VS argumentoval výše uvedeným rozhodnutím Nejvyššího soudu vydaným v mezidobí v této věci (poznámka: roz. ve věci sp. zn. 29 Odo 408/2001); tuto argumentaci VS však považoval (při srovnání s věcí souzenou VS pod sp. zn. 5 Cmo 449/2000) za protichůdnou a nepochopitelnou, a to navíc za situace, kdy Nejvyšší soud (v uvedené věci sp. zn. 29 Odo 408/2001) uvedl, že nemůže zkoumat platnost usnesení valné hromady ze dne 21. 6. 1998.
Stěžovatel se domnívá, že ani jeden ze soudů se s jeho argumentací nejen nevypořádal, ale ani se jí řádně nezabýval a že valná hromada ČIHu ze dne 21. 6. 1998 formou změny stanov platně rozhodla o tom, že jeho akcie mají být nadále veřejně neobchodovatelné. Proto má za to, že soudy svými rozhodnutími a postupem porušily jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces a soudní ochranu ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, zejména tím, že mu neumožnily domáhat se u soudu svého práva a toto právo mu svými rozhodnutími odepřely. Podle stěžovatele soudy rovněž zasáhly do jeho ústavně zaručeného práva dle čl. 11 Listiny, neboť mu neumožnily domoci se práv dle ustanovení §186a obch. zák., tj. prodat jím vlastněné akcie.
Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud vydal nález: I. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 6. 2003, č. j. 1 Cm 221/99-94, se zrušuje, II. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 5. 2004, č. j. 5 Cmo 357/2003-134, se zrušuje, III. usnesení Nevyššího soudu ČR ze dne 14. 9. 2005, č.j. 29 Odo 1046/2004-161, se zrušuje.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
Stěžovatel v prvé řadě namítá, že postup soudů porušuje jeho základní právo na spravedlivý proces a soudní ochranu ve smyslu čl. 36 Listiny (a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR).
Ústavní soud, jak již vyslovil v řadě svých rozhodnutí, není soudem nadřízeným soudům obecným (není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti), není vrcholem jejich soustavy (čl. 90, 91 Ústavy ČR), a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (srov. čl. 83 Ústavy ČR). Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§132 o.s.ř.). Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují kautely dané ustanovením §132 o.s.ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (srov. sp. zn. III. ÚS 23/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. C.H. Beck Praha, 1994, str. 41). Taková situace však v souzené věci nenastala. Ústavní soud v právních závěrech soudů ani extrémní rozpor - ve smyslu ustálené judikatury - ani svévoli neshledal. Obecné soudy včetně Nejvyššího soudu srozumitelně uvádějí důvody, které je k jejich závěru vedly, jejich argumentace je logická, jasná, přesvědčivá a i z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelná. Ústavní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že se v souzené věci jedná toliko o výklad běžného práva, který (až na výše uvedené výjimky) věcí Ústavního soudu není.
Ústavní soud dodává, že již v napadeném rozsudku Městského soudu v Praze bylo jasně a zřetelně (po prokázání řady skutečností) uvedeno, proč přijetí změny stanov na valné hromadě dne 21. 6. 1998 neznamenalo rozhodnutí o zrušení veřejné obchodovatelnosti akcií ve smyslu §186a odst. 1 obch. zák. a že pro ČIH nemohly nastat důsledky (dle citovaného ustanovení) v podobě povinnosti učinit návrh smlouvy o koupi akcií akcionářů. Městský soud se již proto nezabýval ani otázkou, jak stěžovatel hlasoval o změně stanov ČIHu. Ústavní soud současně zdůrazňuje, že se v souzené věci se jednalo o žalobu o prohlášení vůle uzavřít smlouvu o koupi cenných papírů (jak vyplývá z obsahu soudního spisu - č.l. 1n. a 11n.) a nikoli o řízení o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady. (Poznámka: řízení o určení neplatnosti usnesení valné hromady konané dne 21. 6. 1998 bylo zahájeno na návrh ČIHu, který došel Městskému soudu v Praze dne 23. 9. 1998 a byl veden pod sp. zn. 13 Cm 412/98 - viz č.l. 52.)
Ústavní soud proto neshledal, že by napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 Listiny a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR. Je zřejmé, že nebylo porušeno ani další jeho základní právo (čl. 11 Listiny), jehož porušení spatřuje (aniž by je dále podrobněji rozváděl) v nemožnosti prodat vlastněné akcie způsobem odpovídajícím ustanovení §186a obch. zák.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. května 2006
František Duchoň
předseda senátu Ústavního soudu