ECLI:CZ:US:2006:1.US.696.05
sp. zn. I. ÚS 696/05
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů - ze dne 18. července 2006 sp. zn. I. ÚS 696/05 ve věci ústavní stížnosti J. V. proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2005 č. j. 30 Cdo 1438/2005-172, jímž bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání pro opožděnost.
I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2005 č. j. 30 Cdo 1438/2005-172 bylo porušeno stěžovatelovo právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2005 č. j. 30 Cdo 1438/2005-172 se zrušuje.
Odůvodnění:
Stěžovatel ve včas podané ústavní stížnosti napadl v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu vydané ve sporu o určení neplatnosti závěti. Uvedl, že v této věci rozhodl Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 17. 9. 2004 sp. zn. 18 Co 144/2003, doručeným jeho právnímu zástupci dne 1. 12. 2004. Z poučení o opravných prostředcích vyplynulo, že je proti němu přípustné dovolání k Nejvyššímu soudu; lhůtu pro dovolání počítal stěžovatelův právní zástupce ode dne doručení rozsudku, tj. od 1. 12. 2004, tudíž lhůta pro podání dovolání končila dne 1. 2. 2005. Na základě stěžovatelova pokynu podal jeho právní zástupce u Okresního soudu Brno-venkov (dále též jen "okresní soud") dne 1. 2. 2005 dovolání ve faxové podobě, následujícího den byl originál dovolání, včetně příloh, podán v podatelně okresního soudu. Dne 17. 10. 2005 bylo právnímu zástupci stěžovatele doručeno napadené usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo dovolání odmítnuto, protože dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno opožděně. Stěžovatel nepovažuje tento závěr za správný a tvrdí, že dovolací soud při přezkoumání věci přehlédl skutečnost, že dovolání podal ve dvouměsíční lhůtě jako faxové podání dne 1. 2. 2005 a následný den podal jeho originál. Z těchto důvodů namítá zkrácení svých ústavních práv obsažených v čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a navrhuje zrušení napadeného usnesení.
Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny a Ústavy, které upravují základní práva, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující:
Čl. 90 Ústavy:
Soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy.
Čl. 96 odst. 1 Ústavy:
Všichni účastníci řízení mají před soudem rovná práva.
Čl. 36 Listiny:
(1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
(2) Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.
(3) Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem.
Podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") si Ústavní soud vyžádal vyjádření Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, o vyjádření vedlejšího účastníka nežádal, neboť stěžovatelovy námitky se nedotýkají jeho právního postavení.
Nejvyšší soud ve vyjádření konstatoval, že dovolání bylo odmítnuto jako opožděné, přičemž důvody, o které dovolací soud opřel své rozhodnutí, jsou uvedeny v odůvodnění napadeného usnesení. Dále doplnil, že s ohledem na obsah ústavní stížnosti a na okolnost, že spis již nemá k dispozici, nemá, co by k věci dodal. Návrh na rozhodnutí o ústavní stížnosti neformuloval.
Z předložených listinných podkladů, včetně spisu okresního soudu sp. zn. 7 C 591/2000, Ústavní soud zjistil, že dne 19. 7. 2000 byla vůči stěžovateli podána žaloba, kterou se žalobce domáhal určení neplatnosti závěti, kterou byl stěžovatel ustanoven dědicem veškerého majetku pořizovatele závěti. Po provedeném dokazování okresní soud žalobu zamítl, na základě žalobcova odvolání krajský soud změnil rozsudek soudu prvního stupně a určil, že závěť není platnou závětí. V poučení krajský soud uvedl, že proti tomuto rozsudku je přípustné dovolání k Nejvyššímu soudu, které může účastník řízení podat do dvou měsíců od doručení rozsudku u soudu, který rozhodoval v prvním stupni (tj. u Okresního soudu Brno-venkov). Rozsudek byl právnímu zástupci stěžovatele doručen dne 1. 12. 2004 a je založen ve spise na č. listu 149-152. Ve spise následuje stěžovatelovo dovolání, doručené osobně okresnímu soudu dne 2. 2. 2005 (č. listu 153-154). Mezi přílohami však zůstalo založeno dovolání (ve dvojím vyhotovení, s jedním vyhotovením plné moci) doručené prostřednictvím faxu, s údajem o odesílateli, jeho faxovém čísle a termínem doručení soudu. Z tohoto zjištění se podává, že dovolání bylo doručeno okresnímu soudu již dne 1. 2. 2005.
Po provedeném dokazování Ústavní soud zjistil, že návrh stěžovatele je opodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a 90 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelem namítaných porušení jeho základních práv. Z tohoto pohledu Ústavní soud konstatuje, že v průběhu řízení před obecnými soudy bylo porušeno stěžovatelovo právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny. V návaznosti na dosavadní judikaturu Ústavního soudu lze konstatovat, že k porušení práva na poskytnutí soudní ochrany (a v konečném důsledku k porušení práva na spravedlivý proces) dojde především tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), eventuálně by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace v posuzovaném případě nastala, protože obecné soudy evidentním pochybením nezařadily faxem doručené dovolání do spisového přehledu, čímž stěžovateli upřely možnost, aby jeho dovolání bylo meritorně posouzeno.
Vzhledem k výše uvedenému dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu, vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny. Proto Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a podle ustanovení §82 odst. 3 zákona o Ústavním soudu napadené rozhodnutí zrušil.