ECLI:CZ:US:2006:1.US.699.04
sp. zn. I. ÚS 699/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Z.T., zastoupeného advokátem JUDr. M.S., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 6. 2004, čj. 5 Tdo 728/2004 - 244, usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 8. 1. 2004, čj. 2 To 1001/2003 - 204, a rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 10. 9. 2003, čj. 7 T 124/2003 - 178, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se Z.T. (dále jen "stěžovatel") domáhal zrušení uvedeného usnesení Nejvyššího soudu ČR, usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci (dále též "odvolací soud"), a rozsudku Okresního soudu v Olomouci (dále též "soud prvního stupně") pro porušení čl. 90 Ústavy ČR, čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Uvedeným usnesením Nejvyšší soud ČR odmítl dovolání stěžovatele proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Tímto rozsudkem byl stěžovatel uznán vinným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele, podle §158 odst. 1 písm. a) trestního zákona (dále jen "TrZ"), kterého se dopustil společně s M.S. Jako policejní inspektoři Policie ČR, v souvislosti se silniční kontrolou osobních motorových vozidel, převzali od britského státního občana, který se dopustil přestupku proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu, nejméně 150 britských liber. Řidiči nevydali žádné potvrzení o zaplacení pokuty a peníze si ponechali pro vlastní potřebu. Za to byl stěžovatel odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců se zkušební dobou osmnácti měsíců a trestu zákazu činnosti, spočívající v zákazu služby u Policie ČR, v trvání pěti let.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že obecné soudy paušálně odmítly jeho výpověď jako nevěrohodnou a přiklonily se k výpovědím svědků A.J.D. a L.D., aniž by se zabývaly rozpory mezi těmito svědeckými výpověďmi navzájem. Dále namítl, že při protokolaci výslechu svědka A.J.D., s ohledem na nejasnosti, týkající se tlumočení, bylo porušeno ustanovení §55 odst. 1 písm. d) trestního řádu (dále jen "TrŘ"). Současně poukázal na skutečnost, že se stíhaného skutku měl dopustit po vzájemné dohodě se spoluobžalovaným M.S., avšak z odůvodnění není zřejmé, kdy a v jaké formě byla dohoda uzavřena a na základě jakých důkazů dospěly obecné soudy k přesvědčení o její existenci.
Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje námitky, které uplatňoval již v průběhu řízení před obecnými soudy, zejména v podaném odvolání. Staví tak Ústavní soud do role další soudní instance, která mu jako orgánu ochrany ústavnosti, stojícímu mimo soustavu obecných soudů, nepřísluší. Právě obecný soud je tím soudem, který rozhoduje o vině a trestu za trestné činy (čl. 40 odst. 1 Listiny). Ústavní soud nemůže zasahovat do rozhodovací pravomoci obecných soudů a "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedené obecnými soudy. Hodnocení důkazů je plně věcí soudů obecných (čl. 90 Ústavy ČR). Je zcela na jejich úvaze, zda vyhoví důkazním návrhům stran, jakou "váhu" tomu kterému důkazu přisoudí, resp. jak budou rozpor mezi jednotlivými důkazy hodnotit. O zásahu Ústavního soudu je možné uvažovat teprve za situace, kdy soudy, při zjišťování skutkového stavu, zatíží svá rozhodnutí vadami ve smyslu tzv. opomenutých důkazů, důkazů získaných a posléze použitých v rozporu s procesními předpisy nebo v případě svévolného hodnocení provedených důkazů.
V projednávané věci Ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů pochybení podřaditelná pod shora uvedené vady, mající za následek porušení práva na spravedlivý proces tak, jak je definován v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Ústavní soud se opakovaně zabýval a následně vyložil, za jakých podmínek nastane zásah do tohoto základního práva fyzických či právnických osob. Právo na spravedlivý proces zaručuje, že věc bude před soudem projednána, nezaručuje však úspěch v řízení. To, že obecný soud rozhodne způsobem, se kterým stěžovatel nesouhlasí, samo o sobě nemůže založit neústavnost takového postupu. V tomto případě je možno přístup stěžovatele hodnotit jen jako pouhou polemiku se závěry obecných soudů, která nezakládá protiústavnost rozhodnutí.
Obecné soudy, zejména odvolací soud, po přezkoumání tvrzení stěžovatele, o něž opíral svoje odvolání, uvedl, že soud prvního stupně se oprávněně opřel o výpovědi A.J.D. (řidiče vozidla) a jeho manželky L.D. Pokud by byla pravdivá výpověď stěžovatele, že pokutu za přestupek neuložil, pak by odpadl důvod, aby A.J.D. a L.D. činili kroky, které následovaly a oznamovali na příslušném oddělení Policie ČR nesprávné počínání stěžovatele a jeho kolegy, spoluobžalovaného M.S. Na svém postoji setrvali i ve výpovědích učiněných v rámci trestního řízení. Výpověď stěžovatele byla rozporuplná a nelogická, tvrdil, že přestupek vyřešil domluvou a od uložení pokuty upustil. Poté zjistil, že mezi tiskopisy zůstaly dvě dvacetilibrové bankovky, které si ponechal, aniž by splnil svoji povinnost a učinil záznam do přehledu služeb či jiný záznam o nalezení uvedených bankovek v průběhu výkonu služby. Jednu z dvacetilibrových bankovek následně vydal příslušníkům I. Ministerstva vnitra ČR, kterým tvrdil, že druhou má spoluobžalovaný M.S. Později uvedl, že neví, kde druhá bankovka je. K námitce, týkající se výslechu svědka A.J.D., odvolací soud konstatoval, že před zahájením výslechu bylo svědkovi přetlumočeno poučení. Po jeho ukončení, předtím než protokol podepsal a potvrdil tak, že obsah protokolu souhlasí s jeho výpovědí, mu byl přetlumočen také obsah protokolu. Pro úplnost dodal, že výslech byl proveden v souladu se zákonem, jako neopakovatelný úkon, za osobní účasti soudce, který odpovídal za zákonnost provedeného úkonu, tj. za poučení svědků, způsob protokolace, kladení otázek, apod. (§158a TrŘ).
Z rozhodnutí obecných soudů vyplývá, že postupem podle §2 odst. 5 TrŘ byly zajištěny dostatečné důkazní podklady, jimiž byl zjištěn skutkový stav, o němž neměly důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro jejich rozhodnutí. Provedené důkazy byly hodnoceny v souladu s §2 odst. 6 TrŘ jednotlivě i v jejich souhrnu. Na základě takto řádně zjištěného skutkového stavu věci dospěly obecné soudy, v souladu s ústavní zásadou nezávislosti soudní moci (čl. 81, čl. 82 Ústavy ČR), k závěru, že stěžovatel svým jednáním naplnil skutkovou podstatu stíhaného trestného činu. Tento závěr je odůvodněn v souladu s pravidly logiky a zákonem (§125 odst. 1, §134 odst. 2 TrŘ) a nevykazuje znaky libovůle.
Ohledně namítaného porušení čl. 90 Ústavy ČR Ústavní soud již nejednou konstatoval, že citované ustanovení, stejně jako čl. 95 a čl. 96 Ústavy ČR, přímo neupravují ústavně zaručená základní práva a svobody ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, kterých by bylo možno se domáhat formou ústavní stížnosti, ale garantují zásadní principy soudní moci. To je zřejmé ze systematického začlenění citovaných článků v Ústavě ČR.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. února 2006
František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu