ECLI:CZ:US:2006:1.US.705.05
sp. zn. I. ÚS 705/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. Š., zastoupeného Mgr. Martinem Rybnikářem, se sídlem tř. Kpt. Jaroše 3, 604 58 Brno, proti usnesení Policie České republiky, Městského ředitelství Brno ze dne 14. 9. 2005, č. j. MRBM-8697/TČ-03-2005, a proti usnesení Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 14. 10. 2005, č. j. 3 ZT 336/2005-30, za účasti Policie České republiky, Městského ředitelství Brno a Městského státního zastupitelství v Brně jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 16. 12. 2005, stěžovatel napadnul usnesení Policie České republiky, Městského ředitelství Brno (dále jen "Policie") ze dne 14. 9. 2005, č. j. MRBM-8697/TČ-03-2005 (dále jen "usnesení Policie"), kterým proti němu bylo zahájeno trestní stíhání pro trestný čin loupeže dle §234 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona (dále jen "trestní zákon") a trestný čin krádeže dle §247 odst. 1, 2 trestního zákona vše spáchané ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 trestního zákona. Rovněž napadl usnesení Městského státního zastupitelství v Brně (dále jen "Státní zastupitelství") ze dne 14. 10. 2005, č. j. 3 ZT 336/2005-30 (dále jen usnesení "Státního zastupitelství"), kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Policie.
Stěžovatel v prvé řadě namítá, že nebyly splněny podmínky pro zahájení trestního stíhání. Uvádí, že nelze vycházet z domněnek či nepodložených informací. Za nepřípustné považuje to, že dle napadených usnesení orgány činné v trestním řízení vyšly z informace poskytnuté svědkem "mimo protokol dodatečně".
Stěžovatel rovněž upozornil na to, že při rekognici konané dne 30. 6. 2005 poškozený stěžovatele jako pachatele neoznačil.
Stěžovatel též tvrdí, že z "napadeného usnesení" nevyplývá, proč se měl trestné činnosti dopustit právě on, v čemž spatřuje rozpor s §160 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád").
Stěžovatel je přesvědčen, že napadenými usneseními byl porušen čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zakotvující právo na spravedlivý proces a čl. 8 odst. 2 Listiny, dle kterého nikdo nesmí být stíhán jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Stěžovatel navrhnul, aby Ústavní soud napadená usnesení zrušil.
II.
K posouzení argumentů stěžovatele konstatuje Ústavní soud především, že právní názor na povahu zahájení trestního stíhání z ústavněprávního pohledu opakovaně vyjádřil ve své judikatuře. Ústavní soud již mnohokrát uvedl, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy jinými procesními prostředky, které jednotlivci zákon poskytuje. Trestní řízení jako zákonem upravený postup poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci, představuje proces, v němž spolupůsobí a jež průběžně kontrolují jednotlivé orgány činné v trestním řízení. V procesu, který probíhá, resp. teprve započal, lze případné vady napravit v rámci trestního řízení obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, to znamená především samotnými orgány činnými v přípravném řízení, ale i soudním přezkumem.
Ústavní soud připomíná, že se necítil být oprávněn zasahovat do samotného počátku trestního řízení ani v době, kdy bylo zahajováno opatřením, proti kterému nebylo možno podat opravný prostředek. Pouze za situace, pokud by bylo obvinění spojeno se skutečným zásahem do základních práv a svobod, který by nebylo možno odčinit jinak (zejména se vzetím do vazby), pak by po vyčerpání všech procesních prostředků, jež stěžovateli zákon poskytuje, mohla přicházet v úvahu ústavní stížnost. Zásah Ústavního soudu do rozhodování orgánů činných v trestním řízení již v počátku trestního řízení by byl jinak považován za nepřípustný. Od tohoto závěru se Ústavní soud neodchýlil ani po novele trestního řádu provedené zákonem č. 265/2001 Sb., s účinností od 1. 1. 2002, kdy je vůči usnesení o zahájení trestního stíhání, podle §160 odst. 7 trestního řádu, připuštěna stížnost.
Tento postup byl korigován nálezem ve věci sp. zn. III. ÚS 511/02 (Sbírka nálezů a usnesení, svazek 30, nález 105, str. 471), s poukazem na zcela mimořádnou situaci, spočívající ve zjevné libovůli v rozhodování. V tomto nálezu Ústavní soud připustil přezkum usnesení státního zástupce, týkající se stížnosti obviněného proti usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání a výjimku ze zásady subsidiarity (a tedy nepřípustnosti ústavní stížnosti), kterou lze uplatnit pouze tehdy, pokud usnesení státního zástupce je založeno na naprosto (prima facie) nedostatečném odůvodnění. Takový postup by totiž svědčil o denegationis iustitiae a o libovůli v rozhodování a z toho plynoucím porušení práva na soudní a jinou ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny).
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud posoudil ve světle výše popsaného všechny části výroků a odůvodnění napadaných rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nutné odmítnout.
Ústavní soud se, vzhledem k tomu, že mu z hlediska jemu vytyčených pravomocí nepřísluší, až na uvedenou výjimku, jakkoliv přezkoumávat rozhodnutí o zahájení trestního stíhání, zaměřil na posouzení, zda napadená usnesení nesvědčí o libovůli orgánů činných v trestním řízení, tedy zda nejde o situaci obdobnou případu, který řešil Ústavní soud pod sp. zn. III. ÚS 511/02.
K nálezu sp. zn. III. ÚS 511/02, Ústavní soud považuje za nutné uvést následující: V tomto nálezu Ústavní soud ohledně požadavků kladených §134 trestního řádu na odůvodnění rozhodnutí státního zastupitelství o stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání dospěl k závěru, že jim "nelze podle přesvědčení Ústavního soudu rozumět jinak, než že státní zastupitelství v odůvodnění svého rozhodnutí rozhodovací důvody natolik vyloží, že z nich bude patrný rozsah provedeného přezkumu a zejména - alespoň podstatným způsobem - vysvětleno, proč materie stížnosti zůstala rozhodnutím o ní nedotčena, příp. z jakých důvodů bylo změněno napadené rozhodnutí či nahrazeno rozhodnutím vlastním." V dané věci státní zastupitelství na konkretizované a nikoliv zcela bezvýznamné námitky ve svém usnesení reagovalo pouze konstatováním, že napadené usnesení přezkoumalo a neshledalo pochybení policie, když spisový materiál její postup odůvodňuje. Vzhledem k uvedenému Ústavní soud v dané věci shledal "odepření spravedlnosti", spočívající v naprosté neseznatelnosti rozhodovacích důvodů. Takto zatížené rozhodnutí proto nálezem zrušil.
Ústavní soud nicméně nemá za to, že právě o takovouto mimořádnou situaci se v projednávaném případě jedná. Napadená usnesení obsahují popis skutku, ze kterého je stěžovatel obviněn, zákonné označení trestného činu, který je v tomto skutku spatřován, a jsou v nich uvedeny skutečnosti, které odůvodňují závěr o důvodnosti trestního stíhání. Z usnesení Státního zastupitelství je patrno, v jakém rozsahu bylo usnesení Policie přezkoumáno, jaké konkrétní skutečnosti mělo Státní zastupitelství při svém rozhodování za podstatné, a je z něj zřejmé, proč materie stížnosti zůstala jeho rozhodnutím nedotčena. Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutí pochybení, která by svědčila o libovůli orgánů činných v trestním řízení v dané věci.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. února 2006
František Duchoň, v.r.
předseda senátu