ECLI:CZ:US:2006:1.US.706.05
sp. zn. I. ÚS 706/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. K., zastoupeného Mgr. Jiřím Janatou, advokátem se sídlem Jilemnice, Valdštejnská 41, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 9. 2005, čj. 24 Co 372/2005 - 46, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou k poštovní přepravě dne 17. 12. 2005, stěžovatel navrhl zrušení usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 9. 2005, čj. 24 Co 372/2005 - 46. Tímto usnesením krajský soud odmítl jeho odvolání v části směřující proti výroku I. usnesení Okresního soudu v Semilech ze dne 9. 3. 2005, čj. Nc 1464/2003 - 37, ve výroku III. toto usnesení okresního soudu potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že podává ústavní stížnost zcela formálně, neboť podle jeho názoru "Ústavní soud nepřihlíží k podstatě věci a uznává pouze průtahy v řízení". Stěžovatel tvrdí, že v jeho případě došlo k porušení práva na spravedlivý proces. Soudy si vyznačily právní moc usnesení, aniž by akceptovaly právo stěžovatele na odvolání. To podle stěžovatele dokazuje, že "soudy v ČR mají své zákony a ani Ústavní soud ve prospěch stěžovatele nezasáhne. Stěžovatel tento postup považuje za záležitost politickou a za jeho pronásledování ze strany státní moci".
Ze shora označeného usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, vydaného ve věci oprávněného V. O., proti povinnému stěžovateli, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal odvolání proti výrokům ad. I. (o zastavení exekuce) a ad. III. (o povinnosti stěžovatele zaplatit náklady exekuce) usnesení Okresního soudu v Semilech ze dne 9. 3. 2005, čj. Nc 1464/2003 - 37, a namítal, že v případě zastavení exekuce pro jeho nemajetnost, jako povinného, neměl být zavázán k náhradě nákladů exekuce.
V části, v níž stěžovatel svým odvoláním napadl výrok I. o zastavení exekuce, nebylo jeho odvolání uznáno přípustným, neboť povinný (stěžovatel) k podání odvolání proti výroku, jímž bylo rozhodnuto v jeho prospěch (exekuce proti němu byla zastavena), nemá věcnou legitimaci. Krajský soud proto odvolání stěžovatele v této části odmítl jako podané někým, kdo k němu není oprávněn podle §218 písm. b) OSŘ.
Odvolání stěžovatele v části směřující proti výroku III. usnesení okresního soudu přezkoumal krajský soud v mezích, v nichž se stěžovatel domáhal jeho přezkumu a uzavřel, že odvolání není opodstatněné. Náklady exekuce je, podle §87 odst. 3 exekučního řádu, povinen exekutorovi hradit povinný. Pouze v případě, kdy k zastavení exekuce došlo v důsledku procesního zavinění oprávněného, nese podle exekučního řádu náklady exekuce oprávněný. O procesním zavinění oprávněného lze uvažovat v případech, kdy nezachoval při podání návrhu na exekuci nebo při jejím provádění potřebnou míru pečlivosti, a kde proto přistoupil k vymáhání splnění povinnosti cestou exekuce, popř. v exekučním řízení pokračoval bezdůvodně. V předmětné věci byla exekuce zastavena pro nemajetnost povinného stěžovatele. Oprávněný se před nařízením exekuce ani v jejím průběhu žádného procesního zavinění, jehož důsledkem bylo zastavení exekuce, nedopustil. Nemajetnost povinného nemůže jít k tíži oprávněného. Okresní soud proto správně stanovil, že povinnost k náhradě nákladů exekuce má povinný stěžovatel a správně určil výši těchto nákladů.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel tvrdí, že Krajský soud v Hradci Králové postupoval protiústavně, ale neuvedl žádné konkrétní argumenty, v čem konkrétně mělo dojít k porušení jeho základních práv, zakotvených v čl. 36 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod.
Úkolem Ústavního soudu je poskytovat ochranu základních práv a svobod zakotvených v Ústavě ČR a v Listině základních práv a svobod. Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů, a proto nemůže vykonávat přezkumný dohled nad jejich činností, pokud postupují v souladu zejména s Ústavou ČR a Listinou základních práv a svobod. Z těchto důvodů ani skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k úspěšné ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94).
Po přezkoumání věci Ústavní soud konstatuje, že nezjistil nic, co by tuto věc posouvalo do ústavněprávní roviny. V řízení před Krajským soudem v Hradci Králové nedošlo k porušení základních práv stěžovatele, zakotvených v čl. 36 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost stěžovatele odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. ledna 2006
František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu