ECLI:CZ:US:2006:1.US.706.06
sp. zn. I. ÚS 706/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. D., zastoupeného JUDr. Vladimírem Papežem, advokátem se sídlem České Budějovice, J. Š. Baara 80, proti usnesení Okresního soudu v Kroměříži ze dne 10. 6. 2005, sp. zn. 5 C 64/2003, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. 27 Co 366/2005, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 9. 2006, čj. 32 Odo 1245/2006 - 97, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení shora označeného usnesení Nejvyššího soudu ČR, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 2. 2006, čj. 27 Co 366/2005 - 86. Současně navrhl i zrušení všech předcházejících rozhodnutí obecných soudů
V odůvodnění ústavní stížnosti uvedl, že označeným rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K porušení tohoto práva došlo při posuzování tří otázek, tj. přípustnosti dovolání, posouzení otázky, kdy jsou dány okolnosti bránící advokátovi vykonávat právní praxi a stanovení začátku běhu patnáctidenní lhůty k podání návrhu na prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání.
Podle stěžovatele pochybily obecné soudy všech stupňů, protože nezkoumaly, zda předchozímu právnímu zástupci stěžovatele, JUDr. Gazdovi, nebránily důležité okolnosti ve výkonu advokacie. Existenci takových okolností je povinen advokát oznámit, podle §29 zákona o advokacii, České advokátní komoře do jednoho týdne ode dne, kdy nastanou. Poté je advokátovi ustanoven zástupce. Někdy advokát tuto povinnost nesplní, přičemž fakticky nemůže vykonávat svoji činnost, což se stalo v předmětné věci. Soudy všech stupňů pochybily, pokud nevyslechly JUDr. Gazdu k těmto okolnostem. Pokud by zjistily, že JUDr. Gazdovi bránily ve výkonu advokacie natolik závažné překážky, že nebyl schopen tuto činnost vykonávat, byly dány důvody k navrácení zmeškané lhůty.
Okresní soud ve věci stěžovatele procesně pochybil, pokud vydal usnesení podle §114 písm. b) OSŘ a následně na to rozsudek pro uznání, ačkoliv nebyl soudem místně příslušným a námitka místní nepříslušnosti, o které nebylo rozhodnuto, byla vznesena. Usnesení vydané podle §114 písm. b) OSŘ místně nepříslušným soudem je, podle názoru stěžovatele, neúčinné v případě, že je vznesena námitka místní nepříslušnosti. To platí i pro rozsudek pro uznání. Tyto procesní vady mají za následek pozdější nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dále stěžovatel vyjádřil nesouhlas se závěry obecných soudů o počátku běhu lhůty k podání žádosti o prominutí zmeškání lhůty. Stěžovatel má za to, že počátek běhu této lhůty nelze vázat na neurčitou vědomost o tom, že rozhodnutí je pravomocné, ale na objektivní zjištění faktu, že rozhodnutí nabylo právní moci.
Ze shora označeného usnesení Nejvyššího soudu ČR Ústavní soud zjistil, že jím bylo odmítnuto dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 2. 2006, čj. 27 Co 366/2005 - 86. Tímto usnesením krajský soud potvrdil usnesení Okresního soudu v Kroměříži ze dne 10. 6. 2005, čj. 5 C 64/2003 - 77, kterým okresní soud zamítl návrh stěžovatele na prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání proti rozsudku pro uznání téhož okresního soudu ze dne 14. 10. 2003, čj. 5 C 64/2003 - 60. Své dovolání proti usnesení krajského soudu považoval stěžovatel za přípustné, neboť podle jeho názoru má zásadní právní význam a dále namítl, že usnesení krajského soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Pochybení krajského soudu mělo spočívat v nedostatečném posouzení závažnosti okolností, které jeho předchozímu právnímu zástupci bránily vykonávat činnost advokáta, a ve stanovení počátku lhůty k podání návrhu na prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání. Namítal rovněž procesní pochybení soudů obou stupňů, které odpovídajícím způsobem nereagovaly na jeho námitku místní nepříslušnosti
Dovolací soud posoudil přípustnost dovolání v této věci podle §237 až §239 OSŘ a konstatoval, že z žádného z uvedených ustanovení nevyplývá přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení okresního soudu o zamítnutí návrhu na prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání proti rozsudku pro uznání. Dále konstatoval, že přípustnost dovolání nemůže být dána ani tím, že by napadené usnesení mělo po právní stránce zásadní právní význam, jak tvrdí stěžovatel, neboť usnesení okresního soudu o zamítnutí návrhu na prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání proti rozsudku pro uznání není rozhodnutím ve věci samé. Z uvedených důvodů bylo dovolání zamítnuto.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí porušení svého práva na spravedlivý proces, které spatřuje v nesprávném řešení tří, v ústavní stížnosti formulovaných, otázek. V ústavní stížnosti, stejně jako v dovolání, polemizuje se závěry obecných soudů i Nejvyššího soudu ČR a podává vlastní výklad občanskoprávních předpisů, podle nichž obecné soudy postupovaly a rozhodly. S takovýmto postojem stěžovatele nelze souhlasit, neboť Ústavní soud jednak není, ve smyslu čl. 83 Ústavy ČR, další instancí v soustavě obecných soudů, jednak skutečnost, že stěžovatel nesouhlasí s právními závěry soudů není a nemůže být sama o sobě důvodem k podání úspěšné ústavní stížnosti.
Posláním Ústavního soudu je tedy především zkoumat, zda napadeným rozhodnutím soudu nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená zejména v ústavním pořádku České republiky. Podle zjištění Ústavního soudu základní práva stěžovatele nebyla porušena. K námitkám stěžovatele je třeba zdůraznit, že rozhodování soudu o návrhu na prominutí zmeškání lhůty má jednoznačně procesní charakter, řídí se příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, v žádném případě se nejedná o rozhodování ve věci samé. Tento závěr je podle názoru Ústavního soudu zcela v souladu s obecným právem a Ústavní soud zde neshledal žádný ústavněprávní aspekt.
K další námitce stěžovatele, že se obecné soudy měly zabývat otázkou, z jakého důvodu jeho předchozí právní zástupce neplnil své zákonné povinnosti vůči České advokátní komoře a co mu bránilo vykonávat jeho advokátní činnost, je třeba zdůraznit, že se jedná o plnění povinností advokáta ve vztahu k této komoře a k jeho klientovi. Řešení, resp. posuzování těchto otázek, nepřísluší ani obecným soudům, ani soudu Ústavnímu. K tomu lze poznamenat, že pokud porušením povinností advokáta při zastupování byla stěžovateli způsobena škoda, může stěžovatel použít příslušné právní prostředky.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. listopadu 2006
František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu