ECLI:CZ:US:2006:1.US.716.05
sp. zn. I. ÚS 716/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelky B. F., zastoupené Mgr. Pavlem Švarcem, advokátem v Prostějově, Netušilova 7, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č.j. 4 Ads 29/2004-30 ze dne 16. 9. 2005, proti rozsudku Městského soudu v Praze č.j. 3 Cad 88/2003-16 ze dne 30. 1. 2004, proti rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí č.j. 2003/28179-44/42/750 ze dne 25. 8. 2003 a proti rozhodnutí Úřadu práce v Opavě č.j. 13501/OZP ze dne 4. 6. 2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatelka proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č.j. 4 Ads 29/2004-30 ze dne 16. 9. 2005, jímž byla zamítnuta její kasační stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze č.j. 3 Cad 88/2003-16 ze dne 30. 1. 2004. Označeným rozsudkem Městský soud v Praze zamítl žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí č.j. 2003/28179-44/42/750 ze dne 25. 8. 2003, jímž byla vyřízena její stížnost proti zrušení evidence v seznamu uchazečů o zaměstnání Úřadem práce v Opavě č.j. 13501/OZP ze dne 4. 6. 2003. Napadenými rozhodnutími byla podle názoru stěžovatelky porušena ustanovení čl. 2 a čl. 26 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Porušení práva získávat prostředky k obživě vlastní prací spatřuje stěžovatelka zejména v následujících skutečnostech:
Oba správní orgány i obecné soudy zaujaly v zásadě shodné stanovisko, že správní orgán I. stupně nepochybil, jestliže jí bez řádného správního rozhodnutí vydaného ve správním řízení zrušil evidenci uchazeče o zaměstnání, a to ode dne, kdy původně byla do této evidence zařazena. Stěžovatelka tvrdí, že vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání je konstitutivním právním aktem, který lze vydat pouze za předpokladu, že zákon stanoví, který orgán má pravomoc tak učinit a za jakých hmotněprávních podmínek tak může rozhodnout. Úřad práce opřel svůj postup o ustanovení §7 odst. 1 zákona č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o zaměstnanosti"), leč stěžovatelka tvrdí, že jeho postup nemá oporu v žádném právním předpise. Navrhla proto, aby Ústavní soud všechna napadená rozhodnutí zrušil.
II.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 3 Cad 88/2003 vedený u Městského soudu v Praze. Ze spisu zjistil, že stěžovatelka podala žalobu proti rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí č.j. 2003/28179-44/42/750 ze dne 25. 8. 2003 (svou povahou však se nejednalo o správní rozhodnutí), kterým ministerstvo reagovalo na její podání proti ukončení evidence uchazeče o zaměstnání oznámením Úřadu práce v Opavě. Městský soud v Praze rozsudkem č.j. 3 Cad 88/2003-16 ze dne 30. 1. 2004 žalobu zamítl.V odůvodnění napadeného rozhodnutí se v první řadě zabýval otázkou, zda správní orgán - Úřad práce v Opavě - postupoval správně, jestliže nevydal správní rozhodnutí o vyřazení z evidence, a zda i Ministerstvo práce a sociálních věcí postupovalo správně, jestliže ve věci nerozhodlo formálním správním rozhodnutím. Dospěl k závěru, že postup Úřadu práce v Opavě i Ministerstva práce a sociálních věcí je akceptovatelný, protože podle ustanovení §16 zákona o zaměstnanosti se na rozhodování těchto orgánů nevztahují obecné předpisy o správním řízení s výjimkou rozhodování podle §8 odst. 4, §9 odst. 1, §11 písm. k), §12 odst. 2 a §13 odst. 2. Z těchto ustanovení vyplývá, že rozhodování ve věci vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání se podle tehdy platné právní úpravy vztahovalo jen na vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání v případech, kdy uchazeč o zaměstnání odmítne vhodné zaměstnání nebo při zprostředkování zaměstnání nespolupracuje s úřadem práce. Městský soud se dále zabýval otázkou, zda byla stěžovatelka v souladu s tehdy platnou právní úpravou zařazena do evidence uchazečů. Podle ustanovení §7 odst. 1 zákona o zaměstnanosti zařadí Úřad práce do evidence uchazečů o zaměstnání občana, který není v pracovním nebo obdobném vztahu, ani nevykonává samostatnou výdělečnou činnost. Stěžovatelka byla v době, kdy požádala a byla zařazena do evidence, jednatelkou společnosti s ručením omezeným a takto byla také zapsána v obchodním rejstříku. Městský soud v Praze dovodil, že vzhledem k této skutečnosti nesplňovala hmotněprávní podmínky zařazení do evidence. Současně také uvedl, že z příslušného zákonného ustanovení nevyplývá, že v této činnosti musí být odměňována, protože podmínkou pro zařazení do evidence je samotná existence pracovního nebo obdobného vztahu či samostatná výdělečná činnost. Správní orgán při posuzování této podmínky není oprávněn zkoumat, zda tato činnost byla fakticky vykonávána a zda z ní plynuly příjmy. Součástí žádosti o zprostředkování zaměstnání je i čestné prohlášení, v němž žadatel prohlašuje mimo jiné, že není v pracovním nebo obdobném vztahu. Stěžovatelka toto prohlášení podepsala.
Rozsudek Městského soudu v Praze napadla stěžovatelka kasační stížností, která byla rozsudkem Nejvyššího správního soudu č.j. 4 Ads 29/2004-30 ze dne 16. 9. 2005 zamítnuta. Ten poukázal na ustálenou soudní judikaturu, podle níž funkce jednatele společnosti s ručením omezeným představuje ve smyslu ustanovení §7 odst. 1 zákona o zaměstnanosti vztah jiný - obdobný vztahu pracovnímu. Pro tento názor svědčí především samotná povaha funkce jednatele jako statutárního orgánu obchodní společnosti, ale také jiné právní předpisy, které pro specifické oblasti úpravy pod pojem "zaměstnanci" zahrnují rovněž jednatele společnosti s ručením omezeným. Dále uvedl, že rozhodným znakem pro posouzení předmětného vztahu není skutečnost, zda jednatel byl za svoji činnost odměňován či nikoliv. Již z gramatické dikce citovaného ustanovení je zřejmé, že hodnotícím kritériem je v daném případě samotná existence pracovního nebo obdobného vztahu, nikoliv faktické vykonávání činnosti nebo "nedostatek" odměňování v rámci tohoto vztahu. Dále uvedl, že za situace, kdy správní orgán prvního stupně zjistil rozpor evidence stěžovatelky se zákonem, neměl jinou možnost, než tuto skutečnost napravit zrušením evidence od samého počátku a oznámením této skutečnosti stěžovatelce. Dále se Nejvyšší správní soud zabýval výhradami stěžovatelky k procesní stránce postup správních orgánů a dospěl ke stejnému závěru jako soud I. stupně.
III.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla stěžovatelka účastníkem, k porušení jejích základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka dovolávala ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelka namítá především porušení svého práva na získávání prostředků pro své životní potřeby vlastní prací podle ustanovení čl. 26 odst. 3 Listiny; v něm je dále stanoveno, že občany, kteří toto právo nemohou bez své viny vykonávat, stát v přiměřeném rozsahu hmotně zajišťuje. Podmínky stanoví zákon. Právní úpravou, která v tomto smyslu stanoví podmínky zajištění občana, byl v dané době zákon č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů. V ustanovení §7 odst. 1 citovaného zákona jsou vymezeny podmínky, které musejí být splněny, aby občan mohl být zařazen do evidence uchazečů o zaměstnání s nárokem na podporu v nezaměstnanosti. Z tohoto ustanovení jednoznačně vyplývá že základní podmínkou pro zařazení do evidence je to, že občan není v pracovním nebo obdobném vztahu a není ani osobou samostatně výdělečně činnou. Pokud občan, který nesplňuje stanovené podmínky, se přesto o zařazení do evidence uchazečů o zaměstnání zajímá, nemůže mu příslušný správní úřad vyhovět a nemůže ho do evidence zařadit. Opačný postup by byl v rozporu se zákonem. To obecné soudy právem reflektovaly a Ústavní soud považuje závěry za správné a ústavně konformní. Napadená rozhodnutí jsou jasná, logická, přesvědčivá a ústavněprávně plně přijatelná.
Stěžovatelka dále namítala, že správní úřad pochybil, jestliže o jejím vynětí z evidence nerozhodl správním rozhodnutím, ale vyřadil ji z evidence jen administrativním úkonem. Zde Ústavní soud poukazuje na odůvodnění rozsudku městského soudu (uvedené výše), kde je jednoznačně vysloveno - v souladu s tehdejší právní úpravou - ve kterých případech správní úřad ve věcech zaměstnanosti rozhoduje správním rozhodnutím. Zařazení do evidence uchazečů o zaměstnání je veřejnoprávním aktem, s nímž zákon spojuje práva a povinnosti uchazeče o zaměstnání i práva a povinnosti správního úřadu. Jak však bylo uvedeno výše, tento veřejnoprávní akt lze provést jen tehdy, jsou-li splněny zákonem stanovené podmínky. Pokud Úřad práce zařadil někoho do evidence na základě nesprávných podkladů, pak je toto zařazení v rozporu s právem a tento stav nemůže dále existovat. Obecné soudy také správně poukázaly na skutečnost, že rozhodnutím je občan vyřazen z evidence uchazečů jen v případě, že se jedná o sankci za porušení povinností se zařazením do evidence uchazečů spojených, což se netýká souzené věci. Ústavní soud v této souvislosti poukazuje i na to, že soudy případ věcně projednaly a konstatovaly, že se sice nejedná o správní rozhodnutí, ale o akty, které jsou způsobilé zasáhnout do právní sféry stěžovatelky. Lze proto uzavřít, že jí soudní ochrana proti postupu správních úřadů odepřena nebyla.
Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení čl. 2 a čl. 26 odst. 3 Listiny, jichž se stěžovatelka dovolává, nedošlo.
Ústavnímu soudu tedy nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. května 2006
František Duchoň
předseda senátu