ECLI:CZ:US:2006:1.US.718.04
sp. zn. I. ÚS 718/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele V.M., zastoupeného advokátem Mgr. J.N., proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 7 Tdo 700/2004, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 1. 2004, sp. zn. 7 To 487/2003, a proti rozsudku Okresního soudu Brno - venkov ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. 2 T 203/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel s odvoláním na tvrzené porušení ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 7 Tdo 700/2004, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 1. 2004, sp. zn. 7 To 487/2003, a rozsudku Okresního soudu Brno - venkov ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. 2 T 203/2003.
Napadeným rozsudkem Okresního soudu Brno - venkov byl stěžovatel uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst.2 trestního zákona. Podle zjištění tohoto soudu spáchal tento trestný čin tak, že ve dnech 20. 6. 2001 a 9. 8. 2001 na přesně nezjištěném místě v P. vystupoval jako údajný zmocněnec D., a.s., zmocněný k vymáhání dluhu této společnosti u L.S. a převzal od něho nejprve finanční částku 50.000,- Kč (dne 20. 6. 2001) a poté částku ve výši 25.000,-Kč (9. 8. 2001), přičemž tyto finanční prostředky neodvedl D., a.s., ale ponechal si je pro svoji potřebu a naložil s nimi neznámým způsobem. Dále se v přesně nezjištěný den v průběhu měsíce prosince roku 2001 telefonicky dohodl pod shodnou záminkou (jak výše uvedeno) s L.S., aby tento peněžní částky určené k úhradě závazků S. u společnosti D., a.s., zasílal na jeho osobní účet u G, s tím, že takto došlé finanční prostředky předisponuje na jeho dluh u D., a.s., což však neučinil a s finančními prostředky od S., jež mu byly tímto zaslány na jeho účet v období od 12. 12. 2001 do 25. 3. 2002 v celkové výši 41.000,- Kč, naložil neznámým způsobem, čímž způsobil L.S. celkovou škodu ve výši 116.000,- Kč. Za toto jednání uložil soud prvního stupně obžalovanému - stěžovateli trest odnětí svobody v trvání 10-ti měsíců, jehož výkon mu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 2 roků.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením ze dne 22. 1. 2004, sp. zn. 7 To 487/2003, odvolání stěžovatele proti tomuto rozsudku zamítl a Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání usnesením ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 7 Tdo 700/2004, odmítl .
Stěžovatel v ústavní stížnosti k podstatě věci zejména uvedl, že soud prvního stupně vycházel ve svém rozhodnutí především z výpovědi svědkyně N.; šlo především o klíčovou otázku, zda mezi ním a firmou D. byla uzavřena smlouva, podle níž by mu za tuto činnost náležela odměna. Svědkyně N. tuto skutečnost v rozporu s jeho výpovědí a s obhajobou popřela; soud uvěřil právě této svědkyni, ačkoliv z provedeného dokazování pro takovýto závěr - podle názoru stěžovatele - nevyplynul žádný důvod. Soud prvního stupně prý věří svědkyni N. především proto, že by uzavřením takové dohody vznikly problémy z účetního a daňového hlediska vzhledem k předchozí spolupráci firmy D. a agenturou D.V., ve které byl stěžovatel v předchozí době zaměstnancem. S těmito závěry stěžovatel nesouhlasí a úvahy soudu považuje za "ničím nepodloženou spekulaci". Stěžovatel dále uvedl, že soud prvního stupně nevěří ani výpovědi svědkyně D.V., která prý potvrzuje jeho obhajobu a jeho tvrzení v otázce ukončení spolupráce s firmou D. a agenturou D.V. Prakticky jediným důvodem neakceptování svědectví svědkyně V. je podle názoru stěžovatele skutečnost, že tato výpověď je v rozporu s tím, co vypovídá svědkyně N. Stěžovatel uzavřel, že soud prvního stupně hodnotil provedené důkazy tendenčně v jeho neprospěch, podstatnou část skutkových závěrů založil pouze na své úvaze, která však neměla oporu v provedeném dokazování a bez dalšího prý přisvědčil pouze skutečnostem, které uvedla svědkyně N.
Pokud jde o napadené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 7 Tdo 700/2004, stěžovatel uvedl, že nesouhlasí se závěrem tohoto soudu, že v rámci dovolání byl zákonný dovolací důvod uplatněn toliko formálně a že skutečným obsahem dovolání byla polemika se skutkovými závěry soudu prvního stupně a soudu odvolacího. Podle názoru stěžovatele přistoupil dovolací soud k posuzování jeho dovolání v tomto směru nepřiměřeně restriktivně. Dále stěžovatel Nejvyššímu soudu vytkl, že odmítl i jeho námitku údajného porušení zásady zákazu dvojího přičítání podle ust. §31 odst. 3 trestního zákona, jestliže (prý) při úvaze o výši trestu soud nesprávně přihlédl k výši škody jako k přitěžující okolnosti, přičemž otázka ukládání trestu je otázka ryze hmotněprávní.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud poté, co se seznámil s napadenými rozhodnutími a s příslušným spisovým materiálem (spis Okresního soudu Brno - venkov sp. zn. 2 T 203/2003) shledal, že obecné soudy postupovaly ve zkoumaném případě v souladu se základními zásadami trestního řízení a že žádná stěžovatelova základní práva neporušily. Věc byla projednána veřejně, v přiměřené lhůtě, při dodržení jeho práva na obhajobu a soudy přesvědčivým, jasným a srozumitelným způsobem svá rozhodnutí odůvodnily. Nic nenasvědčuje tomu, že by ve spravedlivém soudním řízení nebyla stěžovateli řádně prokázána vina ani že by mu nebyl uložen přiměřený trest. Za této situace nepřísluší Ústavnímu soudu jakkoliv měnit provedené hodnocení důkazů, které stěžovatel zejména zpochybňuje, neboť by tím bezdůvodně zasáhl do zásady jejich volného hodnocení důkazů, do principu přímosti dokazování a ve svém důsledku i do nezávislosti v rozhodování soudů. Takovou povinnost by měl pouze v případě, kdyby postupem soudů a v důsledku tohoto postupu i jejich rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. K tomu však ve zkoumaném případě podle přesvědčení Ústavního soudu nedošlo. Pokud by za tohoto stavu přesto nahradil dané hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením, resp. provedl důkazy sám, postavil by se tak fakticky do nepřípustné role další soudní instance, což mu nepřísluší. O tom, že k trestné činnosti došlo tak, jak je popsáno v napadených rozhodnutích obecných soudů, nemá Ústavní soud na základě studia ve věci shromážděných podkladů, zejména těchto rozhodnutí samotných a příslušného spisového materiálu, žádné pochybnosti.
V daném případě se odvolací soud bezvýhradně ztotožnil s hodnocením důkazů, které provedl soud prvního stupně. V odůvodnění svého ústavní stížností napadeného usnesení (usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 1. 2004, sp. zn. 7 To 487/2003) přitom zejména konstatoval, že není pochyb o tom, že stěžovatel od poškozeného L.S. částku 116.000,- Kč převzal, ať už osobně nebo z účtu, což ostatně ani sám nepopírá, neboť tuto částku dokumentují i písemné materiály, založené ve spise. Skutečnost, že tyto finanční prostředky obdržel nebo že mu byly zaslány na jeho účet, však na vědomí firmě D., nedal. Firma tak neměla vědomost o žádném zaplacení dluhu ze strany L.S. Z dané situace pak obžalovaný nemohl firmě prokázat, kolik a kdy si ponechal z údajné "dohodnuté částky" 150.000.- Kč. Tato skutečnost podle názoru odvolacího soudu výrazně zpochybňuje obhajobu obžalovaného a naopak posiluje věrohodnost svědkyně M.N., která byla ve věci podrobně vyslechnuta. Soud I. stupně rovněž vysvětlil, proč měl pochybnosti o věrohodnosti výpovědi svědkyně Ing. D.V. Podle soudu svědkyně M.N. zcela logicky vysvětlila, proč byla v domnění, že obžalovaný zastupuje agenturu Ing. D.V., s níž měla D. uzavřenu smlouvu. Odvolací soud tak stejně jako soud I. stupně hodnotil výpověď svědkyně M.N. jako věrohodnou a výpověď obžalovaného a svědkyně Ing. D.V. jako nevěrohodné. Provedenými důkazy bylo podle názoru soudů prokázáno, že stěžovatel vybral od L.S. zjištěnou finanční částku (případně mu tato byla zaslána na účet), přitom jej informoval, že tato částka bude použita na úhradu dluhů, které S. měl u firmy D. Peníze však jmenované společnosti nepředal, poškozeného tedy uvedl v omyl a sám tímto jednáním získal poměrně značné finanční prostředky. Žádné pochybení nebylo shledáno ani ve výroku o trestu. Jak konstatoval odvolací soud, trest odnětí svobody, který stěžovateli soud I. stupně vyměřil mírně na spodní hranici sazby §250 odst. 2 trestního zákona, odpovídá všem zákonným hlediskům rozhodným pro stanovení druhu trestu a jeho výměry podle §23 odst.1 a §31 odst. 1 trestního zákona. Je přiměřený stupni nebezpečnosti spáchané trestné činnosti pro společnost, osobním poměrům obžalovaného i možnostem jeho nápravy. Soud I. stupně dostatečně zohlednil, že obžalovaný dosud nebyl soudně trestán a že jeho osoba i okolnosti případu dovolují, aby mu byl výkon trestu odnětí svobody podmínečně odložen.
S uvedenými závěry, jejichž podstata byla výše shrnuta a s postupem obecných soudů, se lze ztotožnit i z ústavněprávního hlediska. Obecné soudy podle názoru Ústavního soudu v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav a vyvodily z něj odpovídající právní závěry. Ve vztahu ke stěžovatelovým námitkám, zpochybňujícím hodnocení provedených důkazů, je nutno z obecného hlediska zejména připomenout, že Ústavnímu soudu, který není obecným soudům nadřízen a není součástí ani vrcholem jejich soustavy, nepřísluší přehodnocovat důkazy provedené těmito soudy a to dokonce ani tehdy, kdyby se sám s takovým hodnocením či s jeho dílčími body neztotožňoval. Mohl by tak učinit pouze tehdy, kdyby dospěl k závěru, že došlo k extrémnímu nesouladu mezi skutkovými zjištěními a úvahami obecných soudů při hodnocení důkazů na straně jedné a jejich právními závěry na straně druhé. To však Ústavní soud v daném případě neshledal. Hodnocení provedených důkazů a vyvozování závěrů z tohoto procesu v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů je jednou ze základních povinností obecných soudů. S přihlédnutím ke všem relevantním okolnostem zkoumaného případu se tedy nelze ztotožnit se stěžovatelovým názorem, že by byl zejména soud prvního stupně hodnotil provedené důkazy "tendenčně v jeho neprospěch", nebo že úvahy soudu je třeba považovat za "ničím nepodloženou spekulaci". Podle názoru Ústavního soudu právní závěry ve věci učiněné jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů (čl. 82 Ústavy ČR) a znaky protiústavnosti zjevně nevykazují.
To se týká i námitky, směřující proti části odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu v dané věci, kde stěžovatel de facto nesouhlasí s prý nepřiměřeně restriktivním výkladem ust. §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b tr. ř., dospěv k závěru, že stěžovatel ve věci sice formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř, neuplatnil však takové námitky, které by tomuto důvodu svým obsahem skutečně odpovídaly. V obecné rovině lze sice připustit, že výklad tohoto ustanovení Nejvyšším soudem bývá někdy skutečně prováděn značně zužujícím způsobem; z hlediska veškerých, shora podrobně popsaných podstatných okolností zkoumané věci by však i případné zrušení usnesení Nejvyššího soudu pouze pro tento údajný nedostatek bylo zde nepřípustně formalistické, neboť jinak nelze postupu Nejvyššího soudu nic vytknout. To se týká i další stěžovatelovy námitky proti údajnému porušení zákazu dvojího přičítání dle §31 odst. 3 tr. zákona (výše škody), na což Nejvyšší soud dostatečně a přesvědčivě reagoval v odůvodnění svého usnesení na str. 3 a 4). Lze jen dodat,že by to žádným způsobem nemohlo změnit ústavně konformní rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvého stupně.
Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by v dané věci došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. února 2006
František Duchoň v.r.
předseda I. senátu Ústavního soudu