ECLI:CZ:US:2006:1.US.72.06
sp. zn. I. ÚS 72/06
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů - ze dne 4. října 2006 sp. zn. I. ÚS 72/06 ve věci ústavní stížnosti I. T. proti procesnímu postupu Městského soudu v Praze v konkursním řízení vedeném pod sp. zn. 59 K 38/2005, v jehož důsledku nebylo umožněno stěžovateli jakožto úpadci účastnit se přezkumného jednání.
I. Městský soud v Praze v řízení vedeném pod sp. zn. 59 K 38/2005 porušil ústavně zaručené právo stěžovatele na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 a v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, tj. zabránil stěžovateli, aby jeho věc byla projednána stanoveným postupem u nezávislého a nestranného soudu veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.
II. Ústavní soud zakazuje Městskému soudu v Praze pokračovat v porušování uvedených ústavně zaručených práv stěžovatele a přikazuje mu obnovit stav před porušením ústavně zaručených práv stěžovatele, a to opětovným nařízením přezkumného jednání, ke kterému došlo 12. 12. 2005.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 14. 2. 2006, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel brojí proti procesnímu postupu Městského soudu v Praze v konkursním řízení vedeném pod sp. zn. 59 K 38/2005, když mu tímto postupem bylo podle jeho tvrzení odepřeno právo účasti na prvním přezkumném jednání konaném dle §21 a násl. zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen "zákon o konkursu a vyrovnání").
Stěžovatel uvádí, že podal na svou osobu u Městského soudu v Praze návrh na prohlášení konkursu, konkurs byl prohlášen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2005 č. j. 59 K 38/2005-39. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2005 č. j. 59 K 38/2005-57 bylo svoláno na den 12. 12. 2005 v 10.15 hod. přezkumné jednání konkursních věřitelů. Stěžovatel se nemohl tohoto přezkumného jednání s ohledem na svůj nepříznivý zdravotní stav zúčastnit, proto se dne 9. 12. 2005 z jednání omluvil a požádal soud o odročení jednání s tím, že se osobně hodlá přezkumného jednání zúčastnit, neboť on sám je nejlépe obeznámen s obsahem a povahou jednotlivých pohledávek. Městský soud v Praze však stěžovateli nevyhověl a přezkumné jednání se v původním termínu konalo bez účasti stěžovatele či jeho právního zástupce. Stěžovatel má za to, že tímto postupem soudu bylo porušeno jeho právo na osobní přítomnost při projednávání jeho věcí a také znemožněno vyjádřit se ke všem projednávaným důkazům. Současně bylo dle stěžovatele porušeno jeho právo vlastnit majetek a právo na jeho ochranu ve smyslu čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Dle stěžovatele byla jeho účast na přezkumném jednání nezastupitelná, neboť úpadce je osobou, která může podat vyjádření ke sporným případům a vyjadřuje se k tomu, zda popírá pohledávku co do pravosti, výše či pořadí. Také konkursní věřitelé by dle stěžovatele měli mít možnost seznámit se se stanoviskem úpadce před tím, než se k jednotlivým pohledávkám vyjádří. Stěžovatel dále upozorňuje, že postupem soudu bylo porušeno také ustanovení §45 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání, neboť popření pohledávky úpadcem při konkursním jednání by ve svém důsledku znemožnilo vést exekuci na majetek úpadce po zrušení konkursu. Stěžovatel má za to, že soud by měl při nařizování přezkumného jednání s ohledem na neexistenci speciální právní úpravy v zákoně o konkursu a vyrovnání postupovat s ohledem na ustanovení §66a zákona o konkursu a vyrovnání analogicky dle příslušných ustanovení občanského soudního řádu (dále též jen "o. s. ř."). Dle ustanovení §119 odst. 1 o. s. ř. může být jednání odročeno jen z důležitých důvodů, které musí být sděleny, a §153b odst. 1 o. s. ř. pak stanoví podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání; z toho stěžovatel vyvozuje, že pokud zákon spojuje s osobní účastí úpadce na jednání následky uvedené v §45 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání, měl soud neúčast stěžovatele na jednání omluvit a odročit jednání na jiný termín. Stěžovatel v této souvislosti odkazuje na soudní judikaturu a dovozuje, že pokud se přezkumné jednání uskutečnilo v rozporu se zákonem, je třeba na toto jednání, ale i na další opatření, rozhodnutí a úkony konkursního soudu a správce konkursní podstaty, které byly vydány či se uskutečnily právě po 12. 12. 2005, pohlížet, jako by neproběhly vůbec. Petitem ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud uložil Městskému soudu v Praze, aby v porušování níže uvedených práv stěžovatele nepokračoval, a uložil mu obnovit stav před 12. 12. 2005.
Stěžovatel tvrdí, že namítaným procesním postupem soudu bylo porušeno jeho právo vlastnit majetek zakotvené v čl. 11 Listiny základních práv a svobod a právo na soudní a jinou ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 a v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Relevantní znění dotčených článků je následující.
Čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod zní: Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu.
Čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod zní: Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod zní: Každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.
Podle §42 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu si Ústavní soud vyžádal vyjádření Městského soudu v Praze jako účastníka řízení. Městský soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že stěžovatel podal návrh na prohlášení konkursu dne 31. 8. 2005 v době, kdy jeho dluhy dosahovaly nejméně 168 011 015,89 Kč, ale jeho současný majetek bude sotva pokrývat náklady konkursního řízení, neboť v roce 1996 darovací smlouvou převedl veškeré nemovitosti na své děti. Dle soudu tak byl návrh podán opožděně dle §4 odst. 3 a §15 a §16 zákona o konkursu a vyrovnání poté, co uplynuly lhůty k podání žalob, kterými by mohl být majetek stěžovatele vrácen do konkursní podstaty, zpeněžen a výtěžek rozdělen věřitelům. Městský soud v Praze se dále k tvrzením stěžovatele uvedeným v ústavní stížnosti vyjádřil v tom smyslu, že právní názor a komentář k zákonu o konkursu a vyrovnání z roku 1994, na který stěžovatel odkazuje a který stojí na stanovisku nezbytnosti účasti úpadce na přezkumném jednání, je vývojem, změnami zákona o konkursu a vyrovnání i judikaturou již překonán. Soud upozorňuje, že v konkursním řízení se s ohledem na znění §66 a odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání použije občanský soudní řád jen přiměřeně, přičemž je třeba přihlédnout ke specifikům konkursního řízení. Striktní trvání na účasti úpadce na přezkumném jednání by dle soudu vedlo k neúměrnému protahování konkursního řízení. K okolnostem konání přezkumného jednání soud uvádí, že omluva stěžovatele z přezkumného jednání byla doručena soudu v pátek 9. 12. 2005, kdy už jednání nemohlo být odročeno. K jednání se dostavila polovina do té doby přihlášených věřitelů, kteří by se museli v případě odročení jednání z důvodu neúčasti úpadce, jehož účast zákon striktně nevyžaduje (zde je odkazováno na komentář k §21 odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání, LINDE Praha 2002), opět znovu dostavit k soudu, současně by došlo k oddálení volby věřitelského výboru a k znemožnění vykonávání činnosti správce konkursní podstaty. Soud dále upozorňuje, že úpadce je starší člověk, jehož indispozice mohou nastat kdykoli, i před znovu odročeným jednáním, a délka konkursního řízení by se tak neúměrně protahovala. Soud dále uvádí, že dle sdělení správce konkursní podstaty se stěžovatel odmítl před nařízeným přezkumným jednáním vyjádřit v kanceláři správce k seznamu přihlášených pohledávek s tím, že tak učiní až při přezkumném jednání. Dle soudu není správný názor stěžovatele, že jeho účast na přezkumném jednání a případné se vyjádření k obsahu a povaze jednotlivých přihlášených pohledávek je důležité pro věřitele. Věřitelé dle soudu mají možnost již dříve nahlížet do přihlášek v kanceláři správce, jejich stanovisko může stěží ovlivnit názor úpadce, případné popření pohledávky úpadcem, dle soudu obvykle účelové s ohledem na ustanovení §45 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání, nemá vliv na zjištění pohledávky. Soud má tedy za to, že v dané věci nebylo porušeno právo úpadce na spravedlivý proces, jeho stížnost považuje za nedůvodnou, když snahou úpadce je pouze opětovně ztížit a oddálit uspokojení věřitelů.
Ústavní soud zaslal výše uvedené vyjádření Městského soudu v Praze stěžovateli s tím, že je oprávněn se k němu vyjádřit. Stěžovatel nejdříve zaujal stanovisko k tvrzení Městského soudu v Praze, že návrh na prohlášení konkursu byl podán stěžovatelem opožděně, a že tedy nemohly být podány žaloby ve smyslu §16 zákona o konkursu a vyrovnání, kterými mohlo být dosaženo dle soudu vrácení majetku stěžovatele do konkursní podstaty. Takové konstatování stěžovatel odmítá a zdůrazňuje, že podáním návrhu na prohlášení konkursu splnil svou zákonnou povinnost, neboť po úpadku společnosti Taroko, spol. s r. o., jejíž byl ručitelem, odpovídal za některé závazky této právnické osoby a za dané situace byl předlužen. Stěžovatel dále uvádí, že podnikání společnosti Taroko, spol. s r. o., bylo po dvanáct let velmi úspěšným, bylo však negativně zasaženo vstupem České republiky do Evropské unie. Pokud však ve svém vyjádření Městský soud v Praze uvedl, že se stěžovatel zbavil v roce 1996 svého majetku, namítá stěžovatel, že se jednalo ve skutečnosti o převod rodinného domu na dcery, což je úkon v rámci rodinných vztahů zcela běžný, a stěžovatel v době, kdy rodinný dům převáděl, nemohl vědět, že jeho podnikání, v té době velmi úspěšné, bude v polovině roku 2004 zcela paralyzováno. Stěžovatel dále ve svém vyjádření k závěrům Městského soudu v Praze o tom, že účast úpadce se na přezkumném jednání striktně nevyžaduje, odkazuje na znění ustanovení §20 až 24 zákona o konkursu a vyrovnání, zejména na §20 odst. 6 tohoto zákona, podle kterého správce přezkoumá přihlášky především podle úpadcových obchodních knih a jiných dokladů a vyzve úpadce, aby se k sestavenému seznamu přihlášek vyjádřil. Dle stěžovatele je pak ze znění §21 zákona o konkursu a vyrovnání patrné, že účast úpadce na přezkumném jednání je velmi důležitá. Úpadce je totiž jediným subjektem, který je obvykle zcela přesně schopen podat vyjádření k jednotlivým přihlášeným pohledávkám, na základě takového vyjádření pak mohou konkursní věřitelé zvážit, zda projednávanou pohledávku popřou či nikoli. Dle stěžovatele může nastat situace, kdy pro neznalost některých okolností konkursní věřitelé pohledávku nepopřou, ta je považována za zjištěnou, což má za následek, že tato pohledávka, a to mnohdy i v případě, kdy neexistuje, bude uspokojována z konkursní podstaty a tím dojde ke zkrácení pohledávek ostatních "neinformovaných věřitelů". Nejde tedy o situaci, jak uvádí Městský soud v Praze, že by věřitelé byli nesoudnými osobami neschopnými samostatného rozhodování, nýbrž o to, aby věřitelé disponovali informacemi, které mohou být rozhodné pro využití jejich práva projednávanou pohledávku popřít. Stěžovatel uzavírá, že v dané věci, kdy měl zájem se ke svým závazkům vyjádřit, mělo mu být soudem toto ve smyslu platné právní úpravy umožněno. Pokud se stěžovatel nemohl přezumného jednání zúčastnit ze zdravotních důvodů, nemůže být jeho zdravotní stav kladen k tíži jeho i konkursních věřitelů; podle stěžovatele se dá důvodně předpokládat, že pokud by mu snad i nadále jeho zdravotní stav neumožňoval se přezkumného jednání v novém termínu zúčastnit, bylo by nepochybně možné, aby se pokusil alespoň písemně své stanovisko soudu a tím i konkursním věřitelům předložit, tuto možnost však neměl.
Ze spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 59 K 38/2005, který si Ústavní soud vyžádal, byly zjištěny následující skutečnosti.
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2005 č. j. 59 K 38/2005-39 byl prohlášen na stěžovatele konkurs. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2005 č. j. 59 K 38/2005-57 bylo svoláno na den 12. 12. 2005 v 10.15 hod. přezkumné jednání konkursních věřitelů. Podáním ze dne 9. 12. 2005 se úpadce z účasti na tomto přezkumném jednání omluvil z důvodu nepříznivého zdravotního stavu (lékařská zpráva je založena na č. l. 71). Stěžovatel současně požádal o odročení jednání s tím, že se hodlá přezkumného jednání osobně zúčastnit. Z protokolu o přezkumném jednání vyplývá, že přezkumné jednání proběhlo bez účasti úpadce, když je zapsáno "úpadce: nikdo, omluven". Dne 13. 3. 2006 se konalo zvláštní konkursní jednání, úpadce opět nebyl přítomen, v protokolu o zvláštním přezkumném jednání je zapsáno "úpadce: nikdo, doručení vykázáno".
Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů, zejména spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 59 K 38/2005, a posouzením právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná, neboť shora uvedeným postupem Městského soudu v Praze bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces, když byla stěžovateli odepřela účast na přezkumném jednání a tím i možnost popřít přihlášené pohledávky, pro které by tak po zrušení konkursu nebylo možné vést exekuci na majetek stěžovatele.
Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že státní moc může být uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy České republiky), zejména respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není součástí soustavy obecných soudů, a že mu proto nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy České republiky, a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.
Podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. V dané věci bylo stěžovateli odepřeno jeho právo osobně se účastnit přezkumného jednání, a to z toho důvodu, že soud nepovažoval jeho účast na tomto jednání s ohledem na podstatu přezkumného jednání v konkursním řízení za nezbytnou. Jak již bylo konstatováno v nálezu ze dne 5. 9. 2000 sp. zn. I. ÚS 136/99 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 19, nález č. 129, str. 193), na který stěžovatel odkazuje, "Ústavní soud si je vědom, že posouzení uplatňovaných důvodů k odročení jednání je plně v kompetenci soudu, který ve věci jedná. Nicméně i v takovém případě musí mít soud na zřeteli práva účastníků řízení, k nimž nepochybě patří právo na projednání věci v jejich přítomnosti nebo v přítomnosti jejich zvoleného právního zástupce.". Ústavní soud má přitom na zřeteli, že dle §66a odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání se pro konkurs a vyrovnání použijí ustanovení občanského soudního řádu přiměřeně, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle ustanovení §119 odst. 1 občanského soudního řádu může být jednání odročeno jen z důležitých důvodů, které musí být sděleny. Jedním z takových důvodů je právě skutečnost, že se k jednání nedostavil některý z účastníků řízení, není-li možné jednat ve smyslu §101 odst. 3 o. s. ř. v jeho nepřítomnosti (srovnej Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M.: Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2003, 442 s.). Dle §101 odst. 3 o. s. ř. nedostaví-li se řádně předvolaný účastník k jednání a včas nepožádal z důležitého důvodu o odročení, může soud věc projednat a rozhodnout v nepřítomnosti takového účastníka. O takový případ v dané věci nešlo, když se stěžovatel z účasti na přezkumném jednání řádně omluvil. Pokud Městský soud v Praze namítá, že je třeba přihlédnout ke specifikům konkursního řízení, má Ústavní soud za to, že právě s ohledem na specifika konkursního řízení mělo být přezkumné jednání, jehož se stěžovatel coby úpadce nemohl ze zdravotních důvodů zúčastnit, odročeno, když se stěžovatel řádně omluvil a na své účasti na jednání trval. V této souvislosti nemůže obstát tvrzení Městského soudu v Praze, že stěžovatel je starší člověk, jehož zdravotní indispozice může nastat kdykoli, i před odročeným jednáním, když se stěžovatel z nařízeného přezkumného jednání omluvil poprvé, a nebyl tedy ze strany soudu dán důvod domnívat se, že stěžovatel svým jednáním hodlá záměrně prodlužovat konkursní řízení.
Městský soud v Praze tedy nepochybně porušil právo stěžovatele účastnit se přezkumného jednání. Ústavní soud, vědom si své úlohy ochránce ústavnosti, musel dále zkoumat, zda toto pochybení Městského soudu v Praze dosahuje do ústavní roviny, tedy zda bylo současně porušeno ústavně zaručené právo stěžovatele na spravedlivý proces. Má-li být totiž nezákonnost chápána jako neústavnost, čili nezákonnost v rovině ústavního práva, musí u stěžovatele vyvolávat reálné negativní dopady na jeho ústavně zaručená základní práva nebo svobody nebo je alespoň ohrožovat (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 4. 11. 2002 sp. zn. IV. ÚS 707/2002, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 28, nález č. 137, str. 195). V dané věci dospěl Ústavní soud k závěru, že intenzita porušení procesních práv stěžovatele dosáhla ústavněprávní dimenze. Ústavní soud přitom vycházel ze znění ustanovení §21 odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání, podle kterého k přezkoumání přihlášených pohledávek nařídí soud přezkumné jednání; správce a úpadce k němu předvolá obsílkou doručovanou do vlastních rukou s poučením o nezbytnosti jejich účasti. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že nezjišťuje, zda výklad zákona učiněný obecnými soudy je výkladem správným, ale pouze to, zda obecnými soudy zvolený výklad nevybočuje z mezí, které dává soudní moci při jejich činnosti ústavní pořádek České republiky. V dané věci vycházel Ústavní soud ze skutkového stavu, kdy je úpadcem fyzická osoba. Na rozdíl od úpadku právnické osoby, kdy předznamenává prohlášení konkursu faktický zánik této osoby, k čemuž také v praxi dochází, mohou věřitelé na dlužníkovi - fyzické osobě i po zrušení konkursu požadovat úhradu části svých pohledávek, nebylo-li možno k těmto nárokům v průběhu konkursu přihlédnout, anebo to neumožňoval stav konkursní podstaty. Je-li tedy dlužník fyzickou osobou, nese si důsledky úpadku s sebou po celý zbývající život. Dle ustanovení §45 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání lze totiž na základě přihlášek pro zjištěnou pohledávku, kterou úpadce výslovně nepopřel, po zrušení konkursu vést výkon rozhodnutí na úpadcovo jmění. Tomu odpovídá znění §274 o. s. ř., podle kterého je seznam přihlášek konkursních věřitelů titulem pro soudní výkon rozhodnutí dle písm. i) tohoto ustanovení. Pokud by tedy po zrušení konkursu dlužník nabyl či jinak získal nový majetek, je nanejvýš jisté, že bude předmětem exekuce, kterou povedou věřitelé za účelem uspokojení své zbylé části pohledávky. Jak bylo výše uvedeno, to vše za podmínky, že úpadce zjištěnou pohledávku výslovně při přezkumném jednání nepopřel.
Je tedy zřejmé, že případná absence nepopření přihlášené pohledávky úpadcem má dalekosáhlý zásah do jeho majetkových práv, přičemž stanovisko Městského soudu v Praze, že popření pohledávky nemá vliv na její zjištění, nemá z tohoto hlediska žádného významu. Ostatně sdělení Městského soudu v Praze, že soud stál "před rozhodnutím, která práva mají v konkursním řízení přednost - úpadce, který svou nepřítomností nemůže ovlivnit průběh jednání a zjištění pohledávek, nebo věřitelů, kteří se řádně dostavili, mají vysoké pohledávky a malou naději na uspokojení", svědčí o tom, že soud při zvažování, zda jednání odročit, či ne, nepostupoval ústavně konformním způsobem, když zjevně upřednostňoval práva věřitelů a nebral v úvahu právo stěžovatele účastnit se jednání soudu a popřít pohledávky s následkem dle §45 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání (respektive takové popření považoval za "obvykle účelové"), což je v rozporu s čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, podle kterého jsou si všichni účastníci řízení rovni. Není úkolem soudu volit, která práva mají v řízení přednost, nýbrž řídit se zákonem a vykládat jej v souladu s ústavním pořádkem tak, aby práva účastníků, v dané věci zejména právo na soudní ochranu, nebyla dotčena.
Ústavní soud má za to, že účast úpadce, kterým je fyzická osoba, je na přezkumném jednání významná z hlediska úkonů, které úpadce může na tomto jednání realizovat s důsledky vyplývajícími z ustanovení §45 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání. Pokud soud i přes řádnou omluvu stěžovatele, který soudu sdělil, že trvá na své osobní účasti na jednání, neumožnil stěžovateli účast na přezkumném jednání tím, že k žádosti stěžovatele přezkumné jednání neodročil, porušil ústavně zaručené právo stěžovatele na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť takovým postupem bylo zabráněno stěžovateli, aby jeho věc byla projednána stanoveným postupem u nezávislého a nestranného soudu, současně bylo porušeno právo stěžovatele, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům, zakotvené v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Aby bylo porušení těchto ústavně zaručených práv stěžovatele odstraněno, nezbylo Ústavnímu soudu než ve smyslu §82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu zakázat Městskému soudu v Praze, aby v porušování práv stěžovatele pokračoval a obnovil v řízení vedeném u tohoto soudu pod sp. zn. 59 K 38/2005 stav před porušením ústavně zaručených práv stěžovatele. S ohledem na skutečnost, že popření pohledávky úpadcem může mít, jak bylo výše uvedeno, důsledky pouze po zrušení konkursu, když takové popření pohledávky nemá z hlediska jejího zjištění v konkursním řízení význam (§23 odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání), má Ústavní soud za to, že k obnovení stavu před porušením ústavně zaručených práv stěžovatele je plně dostačující umožnit stěžovateli, aby uplatnil své právo popřít pohledávky zapsané v soupisu pohledávek na č. l. 61 spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 59 K 38/2005. Proto Ústavní soud uložil Městskému soudu v Praze nařídit ve věci sp. zn. 59 K 38/2005 opětovně přezkumné jednání, aniž by přitom byly jakkoli dotčeny účinky právních úkonů po přezkumném jednání konaném dne 12. 12. 2005 v konkursním řízení provedených. Ústavní soud současně upozorňuje, že z vyžádaného spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 59 K 38/2005 zjistil, že výzva k nařízení přezkumného jednání (č. l. 57) nesplňuje zákonem stanovené náležitosti, když usnesením ze dne 10. 11. 2005 č. j. 59 K 38/2005-57 Městský soud v Praze svolává schůzi konkursních věřitelů na den 12. 12. 2005 v 10.15 hod., nehovoří se však o přezkumném jednání. Na č. l. 58 se sice nachází referát soudce o nařízení přezkumného jednání na den 12. 12. 2005 v 10.15 hod., text citovaného usnesení tomu však neodpovídá. Procesní smysl obou institutů je přitom různý, když přezkumné jednání je jednáním ve smyslu §115 o. s. ř, zatímco schůze věřitelů je jedním z věřitelských orgánů. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že dle ustanovení §21 odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání k přezkumnému jednání předseda senátu předvolá správce a úpadce obsílkou doručovanou do vlastních rukou s poučením o nezbytnosti jejich účasti.