ECLI:CZ:US:2006:1.US.73.06
sp. zn. I. ÚS 73/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. K., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem se sídlem Hradec Králové 3, Komenského 241, PSČ: 500 03, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec, ze dne 30. 11. 2005, čj. 35 Nc 76/2005 - 55, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel ve včasné ústavní stížnosti, která splňuje i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a je tedy způsobilá dalšího projednávání, navrhl zrušení usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec (dále jen "krajský soud"), kterým bylo rozhodnuto, že blíže označené soudkyně Okresního soudu v České Lípě (dále jen "okresní soud") nejsou vyloučeny z projednávání a rozhodování věci, vedené u okresního soudu pod sp. zn. 9 C 21/2003.
Námitku podjatosti podal stěžovatel na základě skutečností, které dovodil z "Analýzy mediální prezentace kauzy K.", "Stanoviska ke skutečnostem obsaženým, příp. odvoditelným z Analýzy" a příloh k tomuto Stanovisku. Z nich stěžovatel dovodil, že na všechny soudce České republiky, tedy i uvedené soudkyně okresního soudu, je vyvíjen nepřípustný mediální a politický tlak. V této souvislosti poukázal na nález sp.zn. II. ÚS 105/01, podle něhož nelze při rozhodování o námitce podjatosti vycházet pouze z pochybností o poměru soudce k věci nebo k osobám, nýbrž i z hmotněprávního rozboru skutečností, které k pochybnostem vedly. Podle stěžovatele krajský soud, při rozhodování o nepodjatosti soudkyň okresního soudu, pochybil v tom, že se téměř nezabýval jeho argumenty a vycházel především z prohlášení soudkyň. Krajský soud se, ve smyslu judikatury Ústavního soudu (nález ze dne 29. 11. 1996, sp. zn. IV. ÚS 185/96), nevypořádal se všemi argumenty a důkazy, které byly v řízení vzneseny.
Stěžovatel tvrdí, že napadeným usnesením krajský soud porušil jeho právo, garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle něhož se každý může domáhat ochrany svého práva u nezávislého a nestranného soudu, a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), podle kterého má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem. Poukázal na předchozí judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva, z níž vyplývá, že vyloučení soudce z projednávání a rozhodnutí věci se zakládá nikoli pouze na jeho skutečně prokázané podjatosti, ale i tehdy, jestliže "lze mít pochybnosti o jeho podjatosti" (správně má být nepodjatosti). Podle stěžovatele je proto třeba i v jeho případě uplatnit tzv. teorii zdání, podle níž nestačí, že soudce je nestranný, ale musí se jako takový jevit v očích účastníků řízení a veřejnosti. K vyloučení soudců z projednávání jeho věcí postačí, pokud se mu podaří prokázat důvodnou pochybnost o tom, že jeho věc rozhodují nezávislí a především nestranní soudci.
Stěžovatel poukázal na aktivity Ministerstva spravedlnosti, spočívající v jeho požadavku na zasílání zpráv o stavu řízení ve věcech žalob stěžovatele s tím, že hlavním záměrem ministerstva je vyvinout tlak na soudy, aby rozhodovaly o stěžovatelových žalobách v souladu s přáním představitelů moci výkonné a zákonodárné. Toho si musely být vědomy i uvedené soudkyně okresního soudu.
Po posouzení ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že je návrhem zjevně neopodstatněným.
Stěžovatel založil svou ústavní stížnost na premise, že k vyloučení soudce z projednávání věci postačí, vzniknou-li pochybnosti o jeho nepodjatosti. Tyto pochybnosti dovozuje z vlivu, jaký politické špičky exekutivy a legislativy uplatňují na projednávání stěžovatelových žalob, a zejména z činnosti Ministerstva spravedlnosti. K tomu považuje Ústavní soud za nezbytné uvést, že aktivity některých politiků, na které stěžovatel poukázal, ať už měly v minulosti podobu verbálních projevů vůči mediím nebo byly jinak zaměřeny na vytvoření negativní atmosféry ve vztahu ke stěžovatelovým žalobám, jsou v podmínkách právního státu nepřípustné.
V projednávané stížnosti stěžovatel přizpůsobil svou argumentaci názorům, obsaženým v dřívějších rozhodnutích Ústavního soudu vztahujících se k podobné problematice stěžovatele (viz např. usnesení ze dne 6. 2. 2006, sp. zn. I. ÚS 14/06). Ani v této stížnosti nepřinesl stěžovatel žádnou podstatně novou argumentaci. Stěžovatel se sice snaží prokázat, že obecný tlak moci výkonné (Ministerstva spravedlnosti), ovlivňuje nepodjatost konkrétních jednotlivých soudců. Stěžovatelova snaha o propojení obecného s jednotlivým relevantní argument pro zpochybnění nezávislosti konkrétních soudců nepředstavuje. Jak Ústavní soud již v předchozích rozhodnutích uvedl, kroky výkonné či zákonodárné moci, které stěžovatel zmiňuje, nemohou samy o sobě zpochybnit nepodjatost konkrétních soudkyň v konkrétním řízení, o jejichž vyloučení bylo napadeným rozhodnutím krajského soudu rozhodnuto. Stěžovatel neprokázal užší vztah mezi konkrétními projevy tohoto politického tlaku a konkrétními rozhodujícími soudci.
S ohledem na to Ústavní soud neshledal v napadeném usnesení krajského soudu porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy. Proto ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. července 2006
František Duchoň, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu
Za správnost vyhotovení:
Naděžda Řeháčková