ECLI:CZ:US:2006:1.US.735.05
sp. zn. I. ÚS 735/05
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. T., zastoupeného JUDr. Janem Myškou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze, V Celnici 4, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 9. 2005, č. j. 5 Azs 224/2005-61, a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2004, č. j. 47 Az 788/2003-26, spojené s návrhem na zrušení §160 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení a Ministerstva vnitra, se sídlem v Praze, Nad Štolou 3, jako vedlejšího účastníka řízení takto:
Ústavní stížnost a návrh se odmítají.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 30. 12. 2005, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k zásahu do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod a dále k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Toto porušení spatřuje stěžovatel v tom, že mu po celou dobu přezkumného řízení nebyla dána možnost zúčastnit se jednání před soudem za předpokladu, že Krajský soud v Praze, dle tvrzení stěžovatele "nařídil jednání bez slyšení účastníků, aniž by usnesení o tom, zda tímto postupem stěžovatel souhlasí, stěžovateli řádně doručil". V důsledku toho stěžovatel dle svého tvrzení nemohl řádně objasnit skutkový stav ohledně svého pronásledování na území Ukrajiny a Krajský soud v Praze tak rozhodoval na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu. Stěžovatel navrhuje, aby na základě jím připojených či navržených důkazů Ústavní soud skutkový stav věci dostatečně zjistil.
Stěžovatel má za to, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno také jeho právo na ochranu před mučením a nelidským či ponižujícím zacházením a právo nebýt vydán či vyhoštěn do státu, kde takové zacházení hrozí, ve smyslu čl. 7 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 3 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a to z důvodu nesprávného a nedostatečného posouzení existence důvodů pro udělení azylu.
Stěžovatel se dále domnívá, že došlo k porušení jeho práva na právní pomoc ve smyslu čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, neboť stěžovatel si musel pro řízení o kasační stížnosti zvolit advokáta, stěžovatelem zvolený advokát však podal kasační stížnost po uplynutí zákonem stanovené lhůty pro podání kasační stížnosti, čímž zmařil, aby rozhodnutí Krajského soudu v Praze mohlo být nejvyšším správním soudem věcně projednáno. Takovou újmu stěžovatele nelze dle jeho tvrzení napravit jiným způsobem než zrušením napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu Ústavním soudem.
Stěžovatel spatřuje porušení práva na přístup k soudu a právní pomoc již v samotné zákonné povinnosti zakotvené v §106 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen "s. ř. s."), která ukládá stěžovateli podat kasační stížnost do dvou týdnů po doručení rozhodnutí. Stěžovatel má za to, že pokud mu soudní řád správní současně ukládá být v řízení o kasační stížnosti zastoupen advokátem, pak je dvoutýdenní lhůta nedostatečná k tomu, aby si byl schopen obstarat efektivní právní pomoc a současně v této lhůtě podat kasační stížnost. Stěžovatel také namítá, že pokud je lhůta k podání kasační stížnosti konstruována zákonem jako propadná, jde o porušení práva na spravedlivý proces a porušení principu rovnosti zbraní. V dané věci byl stěžovatel dle svého tvrzení zkrácen na svých právech v tom, že v dobré víře postupoval v souladu se zákonem, tedy vyhledal advokáta, který však profesně selhal, podal-li kasační stížnost opožděně, stěžovatel má za to, že pokud by podal ústavní stížnost sám, trpěla by možná vadami, byla by však podána včas. Takové selhání advokáta lze dle stěžovatele přičítat státu, který "nese za tento stav odpovědnost v rovině výsledku, a to hodnoceno jak z hlediska poskytnuté potřebné právní pomoci, tak z hlediska umožnění uplatnění vlastních práv". S ohledem na výše uvedené se stěžovatel domáhá zrušení ustanovení §106 odst. 2 s. ř. s.
Ke své ústavní stížnosti připojil stěžovatel návrh na přiznání odkladného účinku napadených rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Praze.
Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 7 odst. 2, čl. 36 odst. 1, 2 a čl. 37 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a dále v čl. 3 a čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Relevantní znění dotčených článků je následující.
Čl. 7 odst. 2 Listiny základních práv a svobod zní: Nikdo nesmí být mučen ani podroben krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu.
Čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod zní: Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod zní: Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.
Čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod zní: Každý má právo na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení.
Čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod zní: Každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.
Čl. 3 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod zní: Nikdo nesmí být mučen nebo podrobován nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo trestu.
Čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod zní: Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu.
Ze spisu Krajského soudu v Praze sp. zn. 47 Az 788/2003, který si Ústavní soud vyžádal, byly zjištěny následující skutečnosti.
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 47 Az 788/2003-26, byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí vedlejšího účastníka ze dne 23. 5. 2003 č. j. OAM-5635/VL-11-P18-2002 o neudělení azylu stěžovateli dle ustanovení §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů, a nevztažení na něj překážky vycestování dle §91 téhož zákona. Proti tomuto rozsudku, který byl doručen do vlastních rukou stěžovatele dne 5. 1. 2005, podal stěžovatel kasační stížnost, která byla Nejvyššímu správnímu soudu doručena dne 21. 1. 2005. Nejvyšší správní soud, který si z podacího lístku předloženého zástupcem stěžovatele ověřil, že kasační stížnost stěžovatele byla podána k poštovní přepravě dne 20. 1. 2005 (č. l. 57), odmítl kasační stížnost stěžovatele jako opožděnou podle ustanovení §46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.
Po přezkoumání obsahu vyžádaného spisu, předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný.
Opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu, dospěl Ústavní soud k závěru, že ke stěžovatelem namítanému porušení jeho ústavně zaručených práv nedošlo.
Ústavní soud má za to, že postup Nejvyššího správního soudu, který odmítl kasační stížnost stěžovatele jako podanou po lhůtě stanovené v §106 odst. 2 s. ř. s., byl zcela v souladu se zákonem. Tento závěr Nejvyššího správního soudu, který stěžovatel v ústavní stížnosti nikterak nezpochybňoval, vychází ze skutkového stavu, který odpovídá obsahu soudního spisu a je řádně soudem odůvodněn. V důsledku nesprávného procesního postupu stěžovatele, resp. jeho zástupce, který podal kasační stížnost po lhůtě stanovené zákonem, tak nemohly být Nejvyšším správním soudem věcně projednány námitky stěžovatele uplatněné v kasační stížnosti a jako takové (opětovně stěžovatelem uváděné v ústavní stížnosti) jsou tedy vyloučeny s ohledem na zásadu subsidiarity zakotvenou v §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu z přezkumu Ústavním soudem, neboť stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, Ústavní soud přitom neshledal důvod k postupu dle ust. §75 odst. 2 cit. zák. Dle konstantní judikatury Ústavního soudu, jestliže se každý může domáhat svého práva u nezávislého a nestranného soudu, příp. jiného orgánu, je povinen tak činit "stanoveným postupem", tj. v souladu s příslušnými procesními předpisy. V posuzovaném případě tomu tak nebylo, neboť stěžovatel nepostupoval při uplatnění svých práv zákonem stanoveným způsobem, a Nejvyššímu správnímu soudu proto nezbylo, než kasační stížnost v souladu s příslušnými ustanoveními soudního řádu správního jako opožděnou odmítnout, přičemž Ústavní soud v postupu tohoto soudu žádné vady nezjistil.
Pokud stěžovatel považuje zákonem stanovený postup pro podání kasační stížnosti za protiústavní a domáhá se zrušení ustanovení, které zakotvuje lhůtu (podle stěžovatele zcela nedostatečnou) dvou týdnů po doručení rozhodnutí pro podání kasační stížnosti, je taková námitka stěžovatele zcela nedůvodná a je z ní zřejmé stěžovatelovo nepochopení obsahu ustanovení §106 odst. 2 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §105 odst. 2. s. ř. s. Ohledně povinného právního zastoupení stěžovatelů v řízení o kasační stížnosti se ustálila soudní praxe v případech, kdy stěžovatel podá bezvadnou kasační stížnost, aniž by byl v době jejího podání zastoupen advokátem, na tom, že pokud později stěžovatel zhojí tento nedostatek založením plné moci (ať již samostatně, nebo k výzvě soudu), nemusí advokát dodatečně činit žádná opatření, neboť podpis advokáta není náležitostí kasační stížnosti (srovnej Vopálka, V., Mikule, V., Šimůnková, V., Šolín, M. Správní řád soudní. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2004, 277 s.). Pokud je podána stěžovatelem kasační stížnost, která trpí vadami, lze odstranit tyto vady postupem dle ustanovení §106 odst. 3 s. ř. s., který stanoví, že nemá-li kasační stížnost všechny náležitosti již při jejím podání, musí být tyto náležitosti doplněny ve lhůtě jednoho měsíce od doručení usnesení, kterým byl stěžovatel vyzván k doplnění podání. Zákonem připuštěná možnost odstranění nedostatků kasační stížnosti tak umožňuje podat blanketní stížnost (v podstatě ji pouze ve dvoutýdenní lhůtě ohlásit) a precizovat ji až v prodloužených lhůtách (srovnej Vopálka, V., Mikule, V., Šimůnková, V., Šolín, M. Správní řád soudní. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2004, 280 s.). Lze tedy uzavřít, že soudní řád správní umožňuje podat kasační stížnost stěžovateli, který není zastoupen advokátem, tuto vadu lze později zhojit dodatečným doložením plné moci advokáta, zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti však dle §160 odst. 2 věty třetí prominout nelze. Z výše uvedeného vyplývá, že stěžovatelem namítaný zákonný postup pro podání ústavní stížnosti nestanoví podmínky, které stěžovatel považuje za protiústavní.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost stěžovatele podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl. Z toho důvodu je také bezpředmětný návrh stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
V souvislosti s návrhem stěžovatele na zrušení ustanovení §160 odst. 2 s. ř. s. pak Ústavní soud v souladu se svou judikaturou konstatuje, že byla-li ústavní stížnost podle výše uvedeného ustanovení odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu vzneseného podle §74 zákona o Ústavním soudu. Je-li totiž samotná ústavní stížnost nepřípustná, a tedy věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení. Ústavní soud proto tento návrh podle §43 odst. 2 písmeno b) zákona o Ústavním soudu, odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. července 2006
František Duchoň,
předseda senátu