ECLI:CZ:US:2006:1.US.741.04
sp. zn. I. ÚS 741/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Stanislava Balíka a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. O., zastoupeného Zuzanou Nussbergerovou, advokátkou se sídlem Praha 3, Čajkovského 8, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 9. 2004, čj. 4 As 36/2004 - 39, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 4. 2004, čj. 11 Ca 24/2004 - 19, rozhodnutí Ministerstva financí ČR, ze dne 18. 11. 2003, čj. 16/86829/2003/1099, a rozhodnutí Magistrátu hl. města Prahy ze dne 27. 8. 2003, čj. MHMP 73614/2003/A, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, splňující všechny formální náležitosti podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Shora označeným rozhodnutím Magistrátu hlavního města Prahy byla stěžovateli uložena pokuta ve výši 95 000,-- Kč pro porušení cenových předpisů podle §15 odst. 1 písm. a) zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o cenách"), protože účtoval za poskytnutí taxislužby částku vyšší, v rozporu s vyhláškou hlavního města Prahy č. 24/2000. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, o kterém rozhodlo Ministerstvo financí ČR dne 18. 11. 2003, pod čj. 16/86829/2003/1099 tak, že odvolání zamítlo a napadené rozhodnutí potvrdilo.
Stěžovatel podal správní žalobu, o které rozhodl shora označeným usnesením Městský soud v Praze tak, že žalobu odmítl. Toto rozhodnutí stěžovatel napadl kasační stížností, o které rozhodl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 1. 9. 2004, čj. 4 As 36/2004 - 39, tak, že kasační stížnost zamítl (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).
Stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí s interpretací použitých zákonných ustanovení tak, jak ji provedly soudy ve správním soudnictví. Městský soud v Praze v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že podle §72 odst. 1 věty první zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s."), lze žalobu podat do dvou měsíců poté, kdy bylo rozhodnutí žalobci doručeno, nestanoví-li zvláštní zákon jinou lhůtu. Podle §17 odst. 6 zákona o cenách, nesouhlasí-li účastník řízení s rozhodnutím orgánu, který pokutu za porušení povinností podle ustanovení §15 zákona o cenách uložil, může, po vyčerpání řádných opravných prostředků, podat do 30 dnů ode dne doručení rozhodnutí o opravném prostředku návrh na soudní přezkoumání.
Podle stěžovatele neměla být v jeho případě použita lhůta počítaná podle zákona o cenách, neboť správní žaloba je především žalobou, a nikoliv "návrhem na přezkoumání". Městský soud v Praze tak ztotožnil dva procesní nástroje, které lze ale uplatnit v odlišných případech. Stěžovatel současně poukázal na skutečnost, že v jeho věci je výše popsaný rozpor založen na absenci poučení odvolacím orgánem, tj. Ministerstvem financí ČR. Výklad Nejvyššího správního soudu, podle kterého se poučovací povinnost týká pouze řádných opravných prostředků, pokládá stěžovatel za nepřípustně restriktivní.
Zásah do svých ústavně zaručených práv stěžovatel shledal i v napadeném rozhodnutí Ministerstva financí ČR, které uznalo jeho argumenty proti postupu Magistrátu hlavního města Prahy, pokud jde o nedostatečné zjištění skutkového stavu věci. Doplnilo sice řízení výslechem svědků, tyto výslechy však proběhly v nepřítomnosti stěžovatele, který o nich ani nebyl informován.
K ústavní stížnosti se vyjádřil Nejvyšší správní soud. Odkázal na své závěry v odůvodnění rozhodnutí, neboť neshledal stěžovatelem namítaný kasační důvod ve smyslu §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Uvedl, že námitky stěžovatele v ústavní stížnosti jsou shodné s námitkami uvedenými v kasační stížnosti a že tvrzený zásah do práva dle čl. 36 Listiny není blíže specifikován. Stěžovateli bylo umožněno, v souladu s citovaným článkem, obrátit se na soud stanoveným postupem. Stěžovatel tento "stanovený postup" nedodržel, proto nelze nevyhovění v jeho věci možno považovat za porušení Listiny. Nejvyšší správní soud vycházel z ustálené judikatury, podle níž je jedním z právních předpisů, které upravují lhůtu pro uplatnění opravného prostředku odchylně od s. ř. s., resp. o. s. ř., ve znění platném do 31. 12. 2002, právě aplikované ustanovení §17 odst. 6 zákona o cenách.
Podle vyjádření Městského soudu v Praze, odlišné označení návrhu v s. ř. s. a v zákoně o cenách neznamená, že jde o dva odlišné instituty, ale jedná se pouze o různé slovní vyjádření téhož. S. ř. s. je ve vztahu k zákonu o cenách zákonem obecným, který výslovně předpokládá, že zvláštní zákon může stanovit podmínky pro podání návrhu odlišně. Pokud zákon cenách stanovil pro přezkum pokuty podle zákona o cenách jinou lhůtu, má tato speciální právní úprava přednost.
Ministerstvo financí ČR ve svém vyjádření nesouhlasí s tvrzením stěžovatele, že nebyl řádně poučen o opravných prostředcích. Poučení vycházelo z §59 odst. 4 zákona č. 71/1967 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "správní řád"), ze kterého plyne, že rozhodnutí o odvolání nemusí obsahovat poučení o jiných opravných prostředcích, jimiž lze dosáhnout přezkum rozhodnutí o odvolání. K námitce, týkající se nepřítomnosti stěžovatele u výslechu svědků, uvedlo, že externí pracovníci Magistrátu hlavního města Prahy podali svoji výpověď formou protokolu o podání svědecké výpovědi, přičemž již před kontrolní jízdou byli poučeni o povinnosti vypovídat pravdivě a nic nezamlčovat. Tyto protokoly byly stěžovateli zaslány. Stěžovatel po celou dobu řízení neuvedl žádné nové skutečnosti, ani nenavrhl provedení dalších důkazů.
Magistrát hlavního města Prahy ve svém vyjádření plně odkázal na své napadené rozhodnutí.
Stěžovateli byla vyjádření účastníků předložena k případné replice, ale této možnosti nevyužil.
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a s vyjádřeními účastníků dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zčásti nepřípustná a zčásti zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud konstatuje, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Nezabývá se hmotně právní stránkou věci, což je určeno obecným soudům. O to více zkoumá právní podstatu procesní stránky, tj. zda bylo občanům zajištěno jejich právo na soudní ochranu, jak je uvedeno v čl. 36 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud ve své judikatuře, která je obecně dostupná, vyložil, za jakých podmínek a okolností je oprávněn zasáhnout do jurisdikční činnosti obecných soudů, případně jak se jeho pravomoc projevuje ve vztahu k důkaznímu řízení, které proběhlo před těmito soudy. Ústavní soud zde nevystupuje jako další instance obecného soudnictví a nepřísluší mu posuzovat celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, či nahrazovat hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Takový přístup Ústavního soudu by přicházel v úvahu jen tehdy, pokud by zjistil, že v řízení před obecnými soudy došlo k porušení ústavních procesních principů. Jinak neprovádí hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval.
Tou částí ústavní stížnosti, směřující proti rozhodnutí a postupu Ministerstva financí ČR a Magistrátu hlavního města Prahy se Ústavní soud, s ohledem na pozdní podání správní žaloby, nemohl zabývat. Podle §75 odst.1 zákona o Ústavním soudu je totiž nepřípustná ústavní stížnost, pokud stěžovatel nevyčerpal veškeré procesní prostředky, které mu zákon přiznává. Proto byla ústavní stížnost proti rozhodnutím Magistrátu hlavního města Prahy a Ministerstva financí ČR odmítnuta jako nepřípustná.
Ústavní stížnost stěžovatele postrádala jakoukoliv ústavněprávní argumentaci a mimo vyjádření nesouhlasu s interpretací relevantních zákonných ustanovení obecnými soudy se zúžila na pouhé konstatování zásahu do jeho základních práv podle čl. 36 a násl. Listiny. Ústavní soud konstatuje, že v projednávané věci Nejvyšší správní soud respektoval svou judikaturu a judikaturu jiných soudů z doby před svým zřízením a postupoval zcela v souladu se svými zákonnými kompetencemi.
Pouhé tvrzení stěžovatele, že byl zkrácen na svém právu na spravedlivý proces tím, že správní soudy v jeho věci dospěly k jinému právnímu závěru než on sám, aniž by uvedl další skutečnosti, které by svědčily o porušení citovaného článku Listiny, nezbývá než hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry obecných soudů. Zde je možno odkázat např. na rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 23/93, publikované in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 28, Praha 1994, str. 219, z nějž zjevně čerpali i účastníci řízení.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci nebyla shledána stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto nezbylo než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. listopadu 2006
František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu