ECLI:CZ:US:2006:1.US.748.04
sp. zn. I. ÚS 748/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele J.Č., zastoupeného advokátem JUDr. Z.P., proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. 8 Tdo 915/2004, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 5. 2004, sp. zn. 4 To 644/96, a proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 5. 1996, sp. zn. 3 T 172/94, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel s odvoláním na tvrzené porušení ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod, čl. 90 Ústavy, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. 8 Tdo 915/2004, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 5. 2004, sp. zn. 4 To 644/96, a rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 5. 1996, sp. zn. 3 T 172/94.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 5. 1996, sp. zn. 3 T 172/94, byl stěžovatel uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 3 tr. zák., kterého se dopustil tím, že dne 27. 6. 1993 kolem 00,15 hod. na náměstí P., jako řidič osobního automobilu Škoda 136 L Favorit při jízdě po T.u. ve směru od J., v důsledku jednak lehkého ovlivnění alkoholem, když měl v krvi hladinu alkoholu ve výši nejméně 0,51 g/kg a jednak značně nepřiměřeně rychlé jízdy, nezvládl řízení svého vozidla, vyjel vpravo mimo vozovku do prostoru zastávky MHD a dále až na chodník, kde narazil do čekajících občanů, jimž způsobil v rozsudku přesně specifikovaná těžká poranění, na následky kterých jedna z poškozených zemřela. Za toto jednání byl dle §224 odst. 3 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl zařazen podle §39a odst. 2 písm. a) tr. zák. do věznice s dohledem a dále k trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 7 let.
Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 15. 5. 2004, sp. zn. 4 To 644/96, poté stěžovatelovo odvolání proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně zamítl a Nejvyšší soud následně usnesením ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. 8 Tdo 915/2004, odmítl i stěžovatelovo dovolání v dané věci.
Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména uvedl, že již v průběhu trestního řízení namítal, že okolnosti případu a "jeho konkrétní protiprávní jednání" nedovolovaly učinit bezpečný a spolehlivý závěr, že v rozhodné době hrubě porušil předpisy dle vyhlášky FMV ze dne 5. července 1989, č. 99/1989 Sb., o pravidlech provozu na pozemních komunikacích. Za závažnější porušení nelze podle něj považovat jízdu, kdy měl v krvi 0,51 g/kg alkoholu, neměl zařazen rychlostní stupeň, nedostatečně sledoval situaci v silničním provozu a nepřizpůsobil jí své chování, jízdu uskutečnil v nočních hodinách a na nerovné vozovce (zde stěžovatel v závorce podotkl, že vozovka prý byla a stále je rovná). Tato pochybení jsou dle názoru obou soudů rozhodujícími okolnostmi, které podstatně zvyšují stupeň nebezpečnosti činu pro společnost ve smyslu §88 tr. zák. až na hranici nutného posouzení jako trestný čin ublížení na zdraví dle §224 odst. 3 tr.zák. Podle stěžovatele všechny výše uvedené soudy v odůvodnění svých rozhodnutí tuto právní kvalifikaci bez bližšího rozvedení toliko přijímají a považují ji za správnou, neboť nevzaly v úvahu námitky obhajoby, že uvedené jednání lze správně kvalifikovat toliko jako trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, odst. 2 tr. zák. Stěžovatel dále uvedl, že podmínkou trestnosti podle §224 odst. 3 tr. zák. je však nejen to, aby pachatel hrubým porušením předpisů o bezpečnosti dopravy způsobil smrt nebo těžkou újmu na zdraví více osobám, ale aby současně okolnosti, za kterých se tak stalo, podstatně zvyšovaly stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost dle §88 tr. zák. Jestliže tomu tak nebylo, pak jde pouze o porušení důležité povinnosti ve smyslu §224 odst. 1 a odst. 2 tr. zák. Stěžovatel je proto přesvědčen, že soubor jeho dílčích pochybení v rámci pravidel silničního provozu nemůže vyznít jako podstatně závažnější porušení předpisů. Připustil sice, že tak lze kvalifikovat jeho nepřiměřenou rychlost v obci, ta však podle něj sama o sobě nemůže zvyšovat stupeň společenské nebezpečnosti na hranici trestnosti podle ust. §224 odst. 3 trestního zákona.
Ústavní soud dospěl po přezkoumání veškerých ve věci shromážděných podkladů k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud úvodem připomíná, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví a jeho úkolem není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody těchto osob, zaručených ústavním pořádkem České republiky [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Podstata ústavní stížnosti spočívá v nesouhlasu stěžovatele se závěry obecných soudů, které shledaly stěžovatele vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 3 trestního zákona.
Ústavní soud shledal, že obecné soudy včetně Nejvyššího soudu postupovaly ve zkoumaném případě v souladu s příslušným procesním předpisem a se základními zásadami trestního řízení, svá rozhodnutí řádně odůvodnily a žádná stěžovatelova základní práva neporušily. Nic nenasvědčuje tomu, že by ve spravedlivém soudním řízení nebyla stěžovateli řádně prokázána vina ani že by mu nebyl uložen adekvátní a přiměřený trest.
Ke stěžejním námitkám stěžovatele vyslovil přesvědčivě Nejvyšší soud mj., že ve výroku rozsudku soudu I. stupně popsaná skutková zjištění správně vyjadřují fakt, že obviněný řídil vozidlo po použití alkoholického nápoje a že byl tak v době jízdy pod jeho vlivem ve smyslu ustanovení §5 odst. 2 vyhl. č. 99/1989 Sb. Oba soudy (Okresní soud i Krajský soud v Ústí n.L.) právem dovodily, že bylo u stěžovatele kumulativně zjištěno porušení více různých norem příslušného dopravního předpisu. Za další hrubé porušení povinností vyplývajících z pravidel silničního provozu soudy podle popsaných skutkových zjištění považovaly nepřiměřenou rychlost jízdy vozidla stěžovatele, která byla podle znaleckého posudku vypočtena na minimálně 110 km/hod. (pozn.: obviněný toto zjištění ani v dovolání nikterak nezpochybnil). Stěžovatel jel tedy v obci rychlostí minimálně o 50 km/hod. vyšší než 60 km/hod., což mu ukládalo ustanovení §16 odst. 3 vyhl. č. 99/1989 Sb. Současně nejel ani rychlostí, při které by byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou měl rozhled (§16 odst. 1 cit. vyhl.); i to je skutečnost, která se podle obecných soudů spolupodílela na způsobeném následku dopravní nehody. Podle skutkových zjištění, učiněných v rozsudku soudu prvního stupně dále není - podle názoru Nejvyššího soudu - pochyb o tom, že stěžovatel svým jednáním naplnil také znak představovaný způsobením těžké újmy na zdraví nebo smrti více osobám. Bylo totiž prokázáno, že poškozená V.K. na následky svého zranění způsobeného při této dopravní nehodě zemřela a tři ostatní poškození utrpěli těžkou újmu na zdraví, protože u všech vznikla zranění, vyžadující dlouhou dobu léčení. Lze je hodnotit jako vážnou poruchu zdraví, kterou poškození pociťovali jako citelnou újmu v obvyklém způsobu života. V důsledku jednání stěžovatele - podle závěrů obecných soudů - byly vážným způsobem postiženy čtyři osoby, tedy o jednu více než se pod pojmem "více osob" rozumí u kvalifikované skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 3 tr. zák. a vznikl tak ještě závažnější následek, než je pro naplnění tohoto kvalifikačního znaku podle zákona potřebné. Tento těžší následek rovněž odůvodňuje i podle názoru Nejvyššího soudu vyšší trestnost ve smyslu citovaného ustanovení, zvláště jestliže bylo prokázáno, že mezi hrubým porušením předpisů o pravidlech silničního provozu stěžovatelem a způsobeným následkem dopravní nehody existuje bezprostřední příčinná souvislost. Z hlediska zavinění obžalovaného pak Nejvyšší soud připomněl, že se u stěžovatele jednalo o vědomou nedbalost ve smyslu §5 písm. a) tr. zák.
Uvedená právní kvalifikace je podle názoru Nejvyššího soudu plně odůvodněna i z hlediska ustanovení §88 odst. 1 tr. zák., podle něhož se k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Z popsaných skutečností je podle názoru Nejvyššího soudu zřejmé, že v posuzované trestné věci byla i tato podmínka splněna, a to nejen s ohledem na závažnost a neodčinitelnost způsobeného následku, ale především s ohledem na to, že obviněný jej způsobil riskantní a bezohlednou jízdou ve vysoké rychlosti po nerovné vozovce okresního města, v nočních hodinách a pod vlivem alkoholu.
K uvedeným přesvědčivým závěrům nemá Ústavní soud ani z ústavněprávního hlediska v zásadě co doplnit. Pro daný případ stěžejní závěry obecných soudů byly učiněny na základě řádně provedeného dokazování a i Ústavnímu soudu se jeví jako logické a přiléhavé veškerým zjištěným okolnostem zkoumané věci; stěžovatelem vytýkané pochybení v právní kvalifikaci s odkazem na shora uvedené důvody tedy neshledal. Pro Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti musí být ostatně vždy určující zejména otázka, zda ústavní stížností napadená rozhodnutí orgánů veřejné moci (obecných soudů zvláště) lze pokládat za přiměřená účelu konkrétního zákona, zda jsou řádně odůvodněna a především, zda jsou spravedlivá i z materiálního (obsahového) hlediska. O tom, že k trestné činnosti došlo tak, jak je popsáno v napadených rozhodnutích obecných soudů, nemá Ústavní soud na základě studia ve věci shromážděných podkladů, zejména těchto rozhodnutí samotných, žádné pochybnosti. Právě tak - z hlediska ústavnosti - nepochybuje o tom, že byl stěžovateli za spáchaný trestný čin uložen trest spravedlivý.
Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by v dané věci došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, byla ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta .
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. února 2006
František Duchoň v.r.
předseda I. senátu Ústavního soudu