ECLI:CZ:US:2006:1.US.750.04
sp. zn. I. ÚS 750/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky D.P., zastoupené advokátem JUDr. J.H., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, ze dne 10. 9. 2004, čj. 14 To 349/2004 - 118, a usnesení Okresního soudu v Táboře ze dne 12. 8. 2004, čj. 1 Nt 731/2001 - 106, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností navrhla D.P. (dále jen "stěžovatelka") zrušení uvedeného usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře (dále jen "odvolací soud") a usnesení Okresního soudu v Táboře (dále též "soud prvního stupně") pro porušení čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Označeným usnesením odvolací soud zamítl stížnost stěžovatelky proti usnesení soudu prvního stupně, kterým byl zamítnut její návrh na povolení obnovy řízení v trestní věci vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 2 T 25/78. V uvedené věci byla rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 3. 1998, sp. zn. 2 To 174/78, pravomocně uznána vinnou trestnými činy ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 trestního zákona (dále jen "TrZ"), únosu podle §216 odst. 1 TrZ, útoku na státní orgán a orgán společenské organizace podle §154 odst. 2 TrZ, útoku na veřejného činitele podle §156 odst. 2 TrZ a pro přečin podle §9 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/1969 Sb., o přečinech. Za to byla odsouzena k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců se zařazením do I. nápravně výchovné skupiny.
Stěžovatelka tvrdila, že k porušení jejích ústavně zaručených práv došlo tím, že obecné soudy nevyhověly jejímu návrhu na výslech ředitele N., Ing. Z.J. Tento svědek se měl vyjádřit ke skutečnosti, zda v roce 1977 došlo v uvedené nemocnici k záměně dětí. Tuto skutečnost jí měl nepřímo potvrdit svým dopisem ze dne 27. 4. 2001.
K výzvě Ústavního soudu, podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), soud prvního stupně, stejně jako soud odvolací, odkázal na odůvodnění shora označených rozhodnutí a navrhl ústavní stížnost odmítnout. Odvolací soud navíc doplnil, že v průběhu řízení nevyšly najevo žádné nové skutečnosti odůvodňující povolení obnovy řízení. Tehdejší důkazní řízení bylo provedeno v souladu s tehdy platnými procesními normami a bylo zjištěno, že dítě zplozené stěžovatelkou zemřelo jejím zaviněným jednáním.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
I pro případ řízení o povolení obnovy řízení platí, že Ústavnímu soudu nepřísluší "přehodnocovat" hodnocení důkazů, k němuž dospěly obecné soudy a je zcela na obecných soudech, zejména na soudu prvního stupně, aby posoudily předložené důkazy a jejich právní relevanci. Ústavnímu soudu rovněž nepřísluší posuzovat, zda stěžovatelkou navržené důkazy a tvrzené skutečnosti zakládají důvod pro povolení obnovy řízení, za předpokladu, že v řízení nebylo porušeno některé z ústavně zaručených práv.
V daném případě takové porušení shledáno nebylo. Rovněž nebylo shledáno stěžovatelkou tvrzené porušení čl. 36 Listiny ani blíže neodůvodněné tvrzení o porušení čl. 38 Listiny. Z obecného pohledu je třeba si uvědomit, že rozsah práva na soudní ochranu, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny, není možno vykládat jako garanci úspěchu v řízení. To, že soud rozhodl způsobem, se kterým stěžovatelka nesouhlasí, samo o sobě nemůže založit neústavnost takového postupu.
Obnova řízení je mimořádným opravným prostředkem, znamenajícím průlom do nezměnitelnosti a závaznosti rozhodnutí vydaných v trestním řízení, k jehož uplatnění musí být naplněny předpoklady zakotvené v ustanovení §278 odst. 1 trestního řádu (dále jen "TrŘ"). Podle tohoto ustanovení lze obnovu řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem, povolit, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině.
Obecné soudy musí vždy zkoumat, zda nové skutečnosti či důkazy jsou způsobilé, samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy dříve známými, odůvodnit jiné než původní pravomocné rozhodnutí, resp. jeho část. Nemohou nekriticky převzít nově tvrzené skutečnosti či důkazy bez jejich zhodnocení ve vztahu ke skutečnostem a důkazům, z nichž povstalo původní skutkové zjištění. Ne každá nová skutečnost či důkaz jsou totiž způsobilé vyvolat následky předvídané v §278 TrŘ.
Stěžovatelka označila za důkaz soudu dříve neznámý výslech svědka Ing. Z.J., jehož výpověď měla, podle jejího názoru, potvrdit, že došlo k záměně dětí v nemocnici a z toho plynoucí změnu skutkových zjištění.
V projednávané věci se obecné soudy zabývaly zákonnými podmínkami umožňujícími povolení obnovy řízení. Návrh stěžovatelky na povolení obnovy řízení řádně projednaly a odpovídajícím způsobem zdůvodnily (§134 odst. 2 TrŘ), proč nevyhověly jejím důkazním návrhům a nepovažovaly je za nové skutečnosti a důkazy ve smyslu §278 TrŘ.
Ve vztahu k navrhovanému výslechu svědka Ing. Z.J. dospěly k závěru, že se nejedná o nový důkaz, který by mohl podstatným způsobem, ve spojení s důkazy dříve známými, odůvodnit jiný výrok o vině stěžovatelky, neboť v předcházejícím trestním řízení bylo znaleckým zkoumáním zjištěno, že dítě zplozené stěžovatelkou zemřelo a jeho smrt byla zaviněna jednáním matky dítěte, tj. stěžovatelkou. Z tohoto důvodu byl navrhovaný výslech Ing. Z.J. zamítnut, neboť o věci nic nevěděl. Tvrzení stěžovatelky o záměně dětí nebylo, s ohledem na zjištění učiněná v předchozím řízení, skutečností nebo důkazem, odůvodňujícím změnu skutkových zjištění a z toho vyplývající jiné právní posouzení skutku, tj. odůvodňující jiné rozhodnutí o vině.
Pro úplnost Ústavní soud dodává, že z dopisu, na který stěžovatelka poukazovala a který přiložila k ústavní stížnosti, nevyplývá, byť i nepřímé potvrzení, že by v inkriminované době došlo v ON ke stěžovatelkou tvrzené záměně dětí.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatelky, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. února 2006
František Duchoň, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu