ECLI:CZ:US:2006:1.US.753.04
sp. zn. I. ÚS 753/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele MUDr. P.K., zastoupeného advokátem JUDr. T.Š., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 8. 2004, sp. zn. 6 Tdo 864/2004, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 12. 2003, sp. zn. 8 To 451/2002, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 2 T 85/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se MUDr. P.K. (dále jen "stěžovatel") domáhal zrušení uvedeného usnesení Nejvyššího soudu ČR a rozsudku Městského soudu v Praze (dále též "odvolací soud") pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Uvedeným usnesením Nejvyšší soud ČR odmítl dovolání stěžovatele proti rozsudku odvolacího soudu. Tímto rozsudkem odvolací soud zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 10. 9. 2002, sp. zn. 2 T 85/2002, kterým byl stěžovatel uznán vinným pokusem trestného činu útoku na veřejného činitele podle §8 odst. 1 k §155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), odst. 3 trestního zákona (dále jen "TrZ") a odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody s dohledem v trvání tří let, se zkušební dobou pěti let a trestu zákazu činnosti, spočívajícím v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání pěti let. Po doplnění dokazování odvolací soud uznal stěžovatele vinným trestným činem útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) TrZ. Za to ho odsoudil k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, se zkušební dobou dva a půl roku, za současného uložení trestu zákazu činnosti, spočívajícího v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu po dobu dvou let.
Stíhaného skutku se stěžovatel dopustil tím, že v P., na křižovatce, v podnapilém stavu, usnul za volantem svého osobního vozidla. Z tohoto důvodu byl hlídkou městské policie, ve složení R.K., R.T. a V.Z., požádán o předložení osobních dokladů a dokladů od vozidla. Na tuto výzvu reagoval vulgárními výrazy, nastoupil do vozidla a rozjel se proti V.Z., který nestačil uskočit. Nárazem byl vymrštěn na kapotu vozidla a utrpěl tak pohmoždění měkkých tkání levé paže a pravého bérce s drobnou oděrkou a krevní výron v levé čelní krajině s drobnou oděrkou.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že se odvolací soud nevypořádal s jeho námitkami a s důkazy svědčícími v jeho prospěch. Nesprávně zjistil skutkový stav, neboť kdyby vzal do úvahy rozporuplné výpovědi svědků R.K., R.T. a V.Z. a rozpory ve znaleckých posudcích Ing. P.H. a stěžovatelem přibraného znalce Ing. P.K., musel by stěžovatele zprostit obžaloby v plném rozsahu.
Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, protože zásah do stěžovatelem tvrzených základních práv, rozhodnutími obecných soudů, nezjistil.
Rozpor s principy řádného a spravedlivého procesu (ve vztahu k hodnocení důkazů obecnými soudy a následně přijatým skutkovým závěrům, které byly podkladem pro jejich rozhodnutí) by bylo možno dovodit pouze za situace, kdy by z odůvodnění rozhodnutí nevyplýval vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, tj. kdyby se jednalo o tzv. svévolné hodnocení provedených důkazů, případně kdyby soud při zjišťování skutkového stavu některé důkazy opomenul nebo použil důkazy získané v rozporu s procesními předpisy.
V daném případě Ústavní soud neshledal v postupu odvolacího soudu pochybení, která by byla podřaditelná pod shora uvedené vady, mající za následek porušení čl. 36 odst. 1. Listiny. Z rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že postupem podle §2 odst. 5 trestního řádu (dále jen "TrŘ") byly zajištěny dostatečné důkazní podklady, jimiž odvolací soud zjistil skutkový stav, o němž neměl důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro jeho rozhodnutí. Provedené důkazy byly hodnoceny v souladu s §2 odst. 6 TrŘ jednotlivě i v jejich souhrnu. Na základě takto řádně zjištěného skutkového stavu věci odvolací soud dospěl, v souladu s ústavní zásadou nezávislosti soudní moci (čl. 81, čl. 82 Ústavy ČR), k závěru, že stěžovatel svým jednáním naplnil skutkovou podstatu stíhaného trestného činu.
Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně a po doplnění dokazování se vypořádal s výslechy shora uvedených svědků, znaleckými zkoumáními a tvrzeními stěžovatele. V odůvodnění uvedl, že znalecký posudek Ing. K., kterého si přibral stěžovatel, nezpochybnil správnost znaleckého posudku Ing. H. Rozpor vznikl v tom, že stěžovatelem přibraný znalec vycházel ze skutečnosti, že nebylo prokázáno vymrštění těla poškozeného po nárazu vozidlem a udeření hlavou o čelní sklo vozidla stěžovatele. Avšak tato skutečnost byla prokázána znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví. Navíc z výslechu znalce Ing. K. vyplynulo, že neznal technickou stránku vozidla stěžovatele a nemohl se vyjádřit ani ke skutečnosti, jakým způsobem došlo k rozjetí vozidla. Rovněž obhajoba stěžovatele, zejména jeho tvrzení o poskočení vozidla při rozjezdu a odbrzdění vozidla svědkem R.K., byla vyvrácena provedenými důkazy.
Navíc i z výpovědi stěžovatele je zřejmé, stejně jako ze svědeckých výpovědí, že v době rozjezdu vozidla nespal a neměl hlavu opřenou o volant. K rozjetí jeho vozidla tedy nedošlo náhodou. I znalec Ing. H. vyvrátil tvrzení, že se auto rozjelo mimoděk, náhodným položením nohy stěžovatele na pedál.
Za těchto podmínek nelze dovodit stěžovatelem tvrzené porušení čl. 36 odst. 1 Listiny. Vyvozené právní závěry nejsou v extrémním rozporu s učiněnými skutkovými zjištěními. Závěr o vině stěžovatele má oporu ve skutkových zjištěních, je odůvodněn v souladu s pravidly logiky a se zákonem (§125 odst. 1, §134 odst. 2 TrŘ), nevykazuje znaky libovůle. Presumovat bez dalšího "neobjektivnost" důkazů, z nichž obecné soudy vyvodily skutkový základ pro rozhodnutí v dané věci (čl. 82 Ústavy ČR), Ústavnímu soudu, který není další skutkovou instancí, nýbrž soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nepřísluší.
Je namístě připomenout, že rozsah práva na soudní ochranu, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny, není možno vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Toto právo nezaručuje nárok kohokoliv, aby rozhodnutí obecného soudu korespondovalo s konkrétními zájmy některého z účastníků, ale zaručuje právo na projednání věci nezávislým a nestranným soudem. To, že obecný soud rozhodne způsobem, se kterým stěžovatel nesouhlasí, samo o sobě nemůže založit neústavnost takového postupu.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. února 2006
František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu