ECLI:CZ:US:2006:1.US.771.06
sp. zn. I. ÚS 771/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 5. prosince 2006 v senátu složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Jiřího Nykodýma a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti F. S., zastoupeného JUDr. Ing. Vojtěchem Levorou, advokátem se sídlem v Plzni, Slovanská tř. 136, proti usnesení Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 31. 7. 2006, sp. zn. 6 C 180/2005, a usnesení Krajského soud v Plzni ze dne 21. 9. 2006, sp. zn. 13 Co 461/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou včas a co do ostatních náležitostí v souladu se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví specifikovaná rozhodnutí obecných soudů.
Usnesením Okresního soudu Plzeň-jih bylo zastaveno řízení zahájené na základě žaloby stěžovatele proti vedlejšímu účastníkovi, kterou se stěžovatel domáhal zaplacení částky 81.600 Kč, a současně bylo rozhodnuto, že žádnému z účastníků řízení se nepřiznává náhrada nákladů řízení. To s ohledem na to, že v průběhu řízení byla uzavřena mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem mimosoudní dohoda, v níž se vedlejší účastník zavázal uhradit částku 40.000 Kč, přičemž zbývající části uplatněného nároku se stěžovatel vzdal. Okresní soud proto dospěl k závěru, že vzdání se zbytku nároku v předmětné dohodě lze vztáhnout i na náhradu nákladů, vzniklých v soudním řízení, a na základě toho náhradu nákladů stěžovateli nepřiznal.
Krajský soud v Plzni napadeným rozhodnutím potvrdil usnesení soudu prvního stupně, avšak v odůvodnění nesouhlasil s argumentem nalézacího soudu, že důvodem nepřiznání náhrady nákladů může být mimosoudní dohoda a v ní uvedené vzdání se dalších nároků. Podle krajského soudu nelze vycházet z hmotněprávního vztahu mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem, nýbrž je třeba aplikovat ustanovení §146 o. s. ř. Při aplikaci tohoto ustanovení pak krajský soud dospěl k závěru, že s ohledem na poměr, jímž se oba účastníci podíleli na zastavení řízení (rozdělení soudně uplatněného nároku na dvě téměř rovné části a vzdání se jedné poloviny nároku ze strany stěžovatele), lze dospět k závěru, že ani podle §146 odst. 2 o. s. ř. nelze žádnému z účastníků přiznat náhradu nákladů.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že obě napadená rozhodnutí považuje za porušení ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Podle stěžovatele - stručně vyjádřeno - oba obecné soudy nesprávně vyložily a aplikovaly příslušná ustanovení o. s. ř., když do rozhodnutí o procesním nároku stěžovatele promítly úpravu hmotněprávních vztahů mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem založenou na základě dohody o mimosoudním vyrovnání. Stěžovatel uvedl, že si je vědom toho, že rozhodování o náhradě nákladů řízení není ve většině případů způsobilé být předmětem přezkumu Ústavním soudem, neboť toto rozhodování nedosahuje úrovně, v níž by bylo možné spatřovat porušení základních práv. Avšak v daném případě se domnívá, že napadená rozhodnutí takové úrovně dosáhla a základní práva stěžovatele porušila. Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a odůvodnění napadených rozsudků obecných soudů, které byly k ústavní stížnosti stěžovatelem připojeny, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces opakovaně. Přitom na jedné straně vyslovil názor, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku (srov. mimo jiné nález ve věci sp. zn. I. ÚS 653/03, in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. č. 33, č. 69, str. 189). V případě rozhodování o náhradě nákladů řízení je třeba přihlížet ke všem okolnostem věci, které mohou mít vliv na stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení, jež účastník vynaložil k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Úkolem obecného soudu proto není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů. Na druhé straně ovšem Ústavní soud judikoval, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Jakkoliv pak může být takové rozhodnutí z hlediska zákonnosti sporné, Ústavní soud v souladu se svojí obecně dostupnou judikaturou konstatoval, že rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces (srov. usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 303/02, in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. č. 27, č. 25, str. 307).
Z těchto hledisek hodnotil Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele i v nyní projednávaném případě a konstatoval, že namítané porušení práva na spravedlivý proces neshledal. Z rozhodnutí Krajského soudu v Plzni je zřetelné, jakými úvahami byl obecný soud při interpretaci a aplikaci §146 odst. 2 o. s. ř. veden, když dospěl k závěru, že na zastavení řízení se podíleli oba účastníci řízení. Ústavní soud neshledal, že by tato interpretace vybočovala z kautel fair procesu takovým způsobem, který by zakládal porušení tohoto základního práva. Přitom, jak uvedeno shora, při posuzování případné intenzity porušení práva na spravedlivý proces nelze klást rovnítko mezi rozhodováním ve věci samé a rozhodováním o náhradě nákladů řízení.
S ohledem na to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. prosince 2006
František Duchoň
předseda senátu