ECLI:CZ:US:2006:1.US.773.06
sp. zn. I. ÚS 773/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 12. prosince 2006 v senátu složeném z předsedy Františka Duchoně a soudkyň Ivany Janů a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti Ing. V. J., zastoupeného JUDr. Lenkou Vančatovou, advokátkou se sídlem Slezská 19, 120 00 Praha 2, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. 5 To 315/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou včas a co do ostatních náležitostí v souladu se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví specifikované rozhodnutí obecného soudu.
Jak stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 uznán vinným ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., kterého se měl dopustit tak, že po předchozí smluvní rozepři několikrát kopl poškozenou Ing. J. J. do boku a krajiny bederní, čímž jí způsobil blíže popsaná zranění (pohmoždění a otok bederních krajin, mikroskopické krvácení do močových cest), která omezila poškozenou v obvyklém způsobu života minimálně po dobu 10 dnů. Stěžovateli byl uložen trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu tří let. Městský soud v Praze ponechal v napadeném rozsudku výrok o vině a trestu nezměněn a pouze doplnil výrok o povinnost stěžovatele uhradit Všeobecné zdravotní pojišťovně náhradu nákladů vynaložených na léčení poškozené ve výši 3.356 Kč.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že soudy vycházely pouze z výpovědi poškozené a přehlédly výpověď společné dcery stěžovatele a poškozené, která byla incidentu přítomna a která přesně popsala průběh. Obecné soudy však podle stěžovatele tuto výpověď ignorovaly a neprovedly její výslech ani poté, kdy dovršila věku 15 let a mohla u soudu svědčit. Stěžovatel v této souvislosti odkázal na předchozí judikaturu Ústavního soudu, podle které je porušením práva na spravedlivý proces, pokud obecný soud své rozhodnutí řádně neodůvodní a pokud se nevypořádá se všemi důkazy a tvrzeními účastníků řízení.
Stěžovatel je proto přesvědčen, že obecné soudy v jeho případě této povinnosti nedostály a porušily tak jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. S ohledem na to stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil.
Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a odůvodnění rozsudků obecných soudů, které byly k ústavní stížnosti stěžovatelem připojeny, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá rámec přezkumu rozhodnutí obecných soudů prováděného Ústavním soudem v řízeních o ústavní stížnosti. Ústavní soud není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nikoliv běžné zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů v tom rozsahu, který již byl učiněn v systému obecného soudnictví.
Jde-li o posuzování skutkových okolností případu, jak byly zjištěny a zhodnoceny obecnými soudy, je Ústavní soud povolán k přezkumu pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými, v důsledku čehož soud učinil nepřijatelný právní závěr. Jinými slovy, jde o situaci, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Jestliže obecné soudy respektují kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, není Ústavní soud oprávněn "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. znovu posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy.
Jak Ústavní soud zjistil z odůvodnění obou rozhodnutí obecných soudů, nezletilá dcera stěžovatele byla vyslechnuta v přípravném řízení, přičemž její výpověď byla u hlavního líčení přečtena. Jestliže k tomuto důkazu následně obecné soudy v hodnocení nepřihlížely, nelze v této skutečnosti spatřovat porušení práva na spravedlivý proces, neboť oba soudy srozumitelně vysvětlily, proč k této výpovědi nepřihlížejí (podle nalézacího soudu z důvodu její nevěrohodnosti a nadbytečnosti ve vztahu k ostatním důkazům, podle odvolacího soudu z důvodu redundantnosti a také z důvodu možné procesní překážky, neboť nezletilá svědkyně nebyla v přípravném řízení zřejmě poučena o možnosti nevypovídat). Obecné soudy pak při hodnocení důkazů nevycházely pouze z výslechu poškozené, nýbrž - jak je rovněž patrno z odůvodnění - také z listinných důkazů (lékařská zpráva a znalecký posudek) a ostatně též z vyjádření samotného stěžovatele, který se k napadení poškozené měl přiznat s tím, že však neměl v úmyslu jí způsobit zranění. Také v tomto směru se odvolací soud vypořádal s námitkou stěžovatele, podle kterého nebyla dána subjektivní stránka trestného činu, když velmi podrobně rozebral, že v daném případě k prokázání viny postačoval i úmysl nepřímý.
Vzhledem k tomu Ústavní soud neshledal v rozhodnutí Městského soudu v Praze porušení stěžovatelova základního práva na fair proces a s ohledem na to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. prosince 2006
František Duchoň
předseda senátu