ECLI:CZ:US:2006:1.US.78.04
sp. zn. I. ÚS 78/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti V.P., zastoupeného advokátem JUDr. R.N., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, ze dne 2.4.2003, čj. 55 To 440/2002-235, takto:
Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e odmítá .
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která po formální stránce splňuje všechny náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí pro tvrzené porušení čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Svou ústavní stížnost opírá stěžovatel o následující důvody.
Uvádí, že postupem Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, byla v napadeném řízení porušena jeho základní práva na soudní ochranu, neboť trestní stíhání proti jeho osobě trvalo velmi dlouho, čímž mu byla odňata možnost se účinně hájit. Trestní stíhání bylo vedeno pro trestný čin krádeže; stěžovatel byl původně odsouzen Okresním soudem v Liberci pro tento trestný čin a teprve krajský soud ve svém rozhodnutí na samotný závěr veřejného zasedání změnil právní kvalifikaci na trestný čin podílnictví, k čemuž se stěžovatel nemohl vyjádřit ani vést obhajobu. Tím prý byl odňat i svému zákonnému soudci, neboť v případě trestného činu krádeže byl příslušný Okresní soud v Liberci, kdežto v případě podílnictví některý z obvodních soudů v Praze nebo některý okresní soud ve Středočeském kraji, kde bydlel a pracoval. Odvolací soud se dále nevypořádal s námitkou, že obhájce stěžovatele nebyl vyšetřovatelem vyrozuměn o výslechu svědkyně P., který byl proveden bez jeho přítomnosti a soudy tento vadný postup akceptovaly. Podle stěžovatele soudy rovněž nesprávně hodnotily provedené důkazy a vyvodily z nich nesprávné právní závěry. Navrhl proto, aby Ústavní soud napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, zrušil.
II.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis Okresního soudu v Liberci, sp. zn. 1 T 95/2002. Z něho zjistil, že dne 15.11.2001 bylo stěžovateli sděleno obvinění pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona, kterého se měl dopustit tím, že dne 7.11.1998 v L., před restaurací v době od 22.45 hod. do 23.55 hod. odcizil vozidlo zn. Mercedes 280 C, čímž jeho majiteli (německému státnímu příslušníkovi) způsobil škodu 736.000,- Kč. Obžaloba byla podána dne 4.6.2002.
Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 10.10.2002 rozhodl, že stěžovatel je vinen trestným činem krádeže a odsoudil jej k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku s podmíněným odkladem na dobu dvou let.
Stěžovatel napadl uvedený rozsudek odvoláním ve výroku o vině i ve výroku o trestu. Vytýkal soudu, že z provedených důkazů vyvodil nesprávný závěr o jeho vině. Soud prý nemohl při svém rozhodování vycházet z žádného přímého důkazu, ale jen z důkazů nepřímých, které neumožňovaly závěr, že stěžovatel vozidlo poškozenému odcizil. Trestní stíhání bylo zahájeno až zhruba po 3 letech od údajného odcizení vozidla, takže si nemohl do detailu pamatovat, kde byl a co v inkriminovanou dobu dělal. Stěžovatel v pozdním zahájení trestního stíhání spatřuje snahu zbavit jej praktické možnosti obhajoby. Poukázal i na to, že jeho obhájce nebyl vyrozuměn o výslechu svědkyně P., dne 18.1.2002, takže výslech proběhl bez jeho účasti, ačkoliv před tím dopisem žádal svědkyni, aby se dostavila do jeho kanceláře za účelem položení některých doplňujících otázek. Tím prý bylo porušeno právo stěžovatele na obhajobu.
K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka Liberec rozsudkem ze dne 2.4.2003, čj. 55 To 440/2002-235, uznal stěžovatele vinným ze spáchání trestného činu podílnictví podle §251 odst. 1 písmeno a) tr. zákona a odsoudil jej k trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců s podmíněným odložením na dobu 2 let. V rozhodnutí uvedl, že v procesním postupu, který předcházel vyhlášení napadeného rozsudku, k pochybení nedošlo. Pokud jde o výslech svědkyně P., ten se konal neplánovaně, poté, co se za vyšetřovatelem svědkyně dostavila sama, neboť se jí zdál neobvyklý postup obhájce stěžovatele, který jí pozval do své kanceláře, kde jí chtěl položit otázky. Takový postup obhájce je nestandardním postupem; trestnímu řádu odpovídá jen ten postup, kdy obhájce učiní návrh na doplnění nebo upřesnění výslechu svědka příslušnému orgánu činnému v trestním řízení. Protokol dne 18.1.2002 byl proto sepsán jen k oznámení uvedené iniciativy obhájce stěžovatele. Odvolací soud souhlasí s tou částí námitek stěžovatele, že žádným způsobem nebyla vyvrácena jeho obhajoba týkající se odcizení vozidla. Nesporný však je fakt, že stěžovatel měl odcizené vozidlo ve svém držení. Jiný vrak havarovaného vozidla si nechal dovést ze Spolkové republiky, přičemž nebyl ochoten uvést (a to ani přibližně), kde a od koho získal druhé vozidlo použité při opravě. Je zřejmé, že základem pro vozidlo, které nakonec bylo podle jeho žádosti schválené do provozu, bylo právě vozidlo odcizené. I když nebylo prokázáno, že by byl obžalovaný přímým pachatelem odcizení vozidla, nepochybně bylo prokázáno, že věděl o tom, že na sebe převádí vozidlo, které může pocházet z trestné činnosti spáchané jinou osobou a s takovým stavem byl srozuměn, takže jednal nejméně v nepřímém úmyslu ve smyslu ust. §4 písm. b) tr. zákona a jeho jednání je trestným činem podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) tr. zákona.
Uvedený rozsudek napadl stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 23.10.2003, čj. 11 Tdo 1179/2003-256, odmítl s odůvodněním, že obviněný v něm pouze polemizuje se skutkovými závěry učiněnými obecnými soudy a dovolání tedy bylo podáno z jiného důvodu než je uveden v ust. §265b odst. 1 tr. řádu. Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu nebyla ústavní stížnost podána.
K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření Krajský soud v Ústí nad Labem. Ten uvedl, že stěžovatel nebyl nijak krácen na svých právech, jestliže došlo ke změně právní kvalifikace jednání, pro které byl postaven před soud. Soud je při svém rozhodování vázán toliko skutkem, který je popsán v obžalobě, nikoliv však jeho právní kvalifikací - §220 odst. 3 tr. řádu. Může se tedy stát, že v průběhu řízení vyvstanou takové skutečnosti, které odůvodní změnu právní kvalifikace, jak tomu bylo v tomto případě. Upozornění na změnu právní kvalifikace dává soud pouze při předběžném projednání obžaloby podle §190 odst. 2 tr. řádu, případně podle §225 odst. 2 tr. řádu, a to v posledně uvedeném případě jen za situace, kdy soud uvažuje o uplatnění přísnější právní kvalifikace jednání, pro které je obžalovaný postaven před soud. Ani jeden z výše uvedených případů se však netýká stěžovatele. Odvolací soud může z důvodů uvedených v §258 odst. 1 tr. řádu napadený rozsudek zrušit a jsou-li pro to podmínky, může podle 259 odst. 3 tr. řádu sám ve věci rozhodnout, aniž by na změnu právní kvalifikace, je-li ku prospěchu obžalovaného, předem upozornil. Změnou právní kvalifikace nedošlo k rozšíření skutku; změna právní kvalifikace byla v posuzovaném případě provedena na základě dokazování a při zachování totožnosti skutku, která byla respektována ve všech ohledech.
Další tvrzení stěžovatele, že pozdním zahájením trestního stíhání došlo k jeho krácení na jeho právech - s ohledem na možné vyhledávání důkazů - není dle krajského soudu relevantní, neboť ve stejné situaci byly i orgány činné v trestním řízení a pokud došlo ke ztížení dokazování, týkalo se všech zúčastněných. Pokud jde o příslušnost soudu, byla dána dle místa, kde mělo dojít ke spáchání trestného činu krádeže, což odpovídá právní kvalifikaci skutku, pro který byla podána obžaloba. Z toho důvodu byla založena místní příslušnost Okresního soudu v Liberci a následně i odvolacího soudu. Konečně, k výslechu svědkyně P. krajský soud uvedl, že se jednalo o neplánovaný výslech, který se netýkal merita věci. Výslech byl vyvolán jmenovanou svědkyní, která takto reagovala na předvolání, jež dostala od obhájce stěžovatele a na základě kterého se měla dostavit do advokátní kanceláře. U policejního orgánu svědkyně hovořila pouze o uvedeném předvolání a nikoliv k meritu věci.
K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření i Okresní soud v Liberci. Ten uvedl, že délku trestního řízení považuje - z hlediska soudu - za velmi krátkou, neboť rozsudek byl vydán čtyři měsíce po podání obžaloby. Pokud jde o výslech svědkyně P., považuje soud postup advokáta za neetický; svědkyni proto vyslechl znovu v hlavním líčení a stěžovatel a jeho obhájce jí tak mohli klást otázky, čehož však sám stěžovatel nevyužil.
Stěžovatel v replice na vyjádření soudů v podstatě opakoval argumentaci uvedenou v ústavní stížnosti, podle které došlo k omezení jeho základních práv pozdním zahájením trestního stíhání a postupem soudu II. stupně, který podle něj zásadním způsobem změnil formulaci skutku a tím byl odňat svému zákonnému soudci. Za porušení svého práva nadále považuje i to, že vyšetřovatel vyslechl svědkyni P. bez účasti jeho obhájce, což prý nelze zhojit pozdějším výslechem při hlavním líčení, byť již za účasti obhájce.
III.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z ústavní stížnosti stěžovatele vyplývá, že svým podáním směřuje především proti skutkovým zjištěním a jejich právní kvalifikaci provedené krajským soudem. Pokud jde o změnu právní kvalifikace skutku, podle ust. §225 odst. 2 trestního řádu je soud povinen upozornit obžalovaného, že skutek bude posuzovat podle přísnějšího ustanovení zákona, než podle kterého jej posuzovala obžaloba. Není-li tomu tak, podobná povinnost soudu stanovena není. Toto ustanovení je důsledkem volnosti soudu při právním posuzování skutku uvedeného v žalobním návrhu. Na základě výsledků hlavního líčení se soud může odchýlit v právní kvalifikaci žalovaného skutku od obžaloby jak ve prospěch obžalovaného (mírnější trestný čin apod.), tak i v jeho neprospěch (trestný čin s vyšší trestní sazbou apod.). Vždy však může jít jen o takovou odchylku v právní kvalifikaci, která je v mezích zachování totožnosti žalovaného skutku (srov. Š-K-B-P, Trestní řád, komentář-díl II., 5. vydání, C.H.Beck 2002, str.1746). Taková situace existovala i v souzené věci - pokud jde o vztah mezi oběma rozsudky - neboť krajský soud převzal skutková zjištění okresního soudu a pouze je jinak skutkově a posléze i právně zhodnotil (srov. též §259 odst. 3 trestního řádu). Podle přesvědčení Ústavního soudu nejde v této konkrétní věci ani o klasické tzv. překvapivé rozhodnutí krajského soudu, neboť stěžovatel (řádně zastoupen advokátem) si musel být - vzhledem ke skutkovému stavu věci - vědom toho, že měl odcizené vozidlo ve svém držení, že toto vozidlo může pocházet z trestné činnosti spáchané jinou osobou a byl s tím srozuměn, což zakládá naplnění skutkové podstaty trestného činu podílnictví, za který byl odsouzen. Za tohoto stavu je zřejmé, že postupem krajského soudu a jeho rozhodnutím nedošlo k porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces jako celek. Ostatně, v této souvislosti nelze přehlédnout ani to, že odvolací soud uložil stěžovateli trest mírnější než mu uložil soud prvního stupně a že sám trestný čin podílnictví podle §251 odst. 1 trestního zákona, za který jej krajský soud odsoudil, je podle zákona mírněji trestný než trestný čin krádeže podle §247 odst. 1, 2 trestního zákona, za který jej odsoudil okresní soud.
Stěžovatel v této souvislosti namítal, že byl odňat svému zákonnému soudci, neboť příslušnost soudu v případě trestného činu krádeže se řídí místem spáchání trestného činu, tedy "v L.", kdežto u trestného činu podílnictví by věc projednával některý z obvodních soudů v Praze nebo některý okresní soud ve Středočeském kraji, kde se stěžovatel nejčastěji pohyboval a pracoval. Této námitce nelze přisvědčit. Místní příslušnost Okresního soudu v Liberci byla totiž založena původní právní kvalifikací skutku, pro který byla podána obžaloba a tím byla založena i příslušnost soudu odvolacího.
Sama obhajoba stěžovatele byla vedena především v tom směru, že nejen že nespáchal krádež předmětného automobilu, ale že ani nevěděl, že by tento mohl pocházet z trestné činnosti. Tomu však obecný soud právem neuvěřil. Závěry soudu o kvalifikaci stěžovatele, kterému muselo být zřejmé, že jednání osob, jež mu automobil a automobilový vrak předaly, není v souladu s právem, jsou totiž velmi přesvědčivé a z mezí ústavnosti zjevně nevybočují.
Stěžovatel rovněž vznesl námitku, že řízení trvalo příliš dlouho, takže nemohl řádně připravit svou obhajobu. Ze spisu Okresního soudu v Lounech, sp.zn. 1 T 95/2002 vyplývá, že řízení trvalo od 14.11.2001, kdy bylo vůči stěžovateli vzneseno obvinění, až do 2.4.2003, kdy nabyl právní moci rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec (čl. 235), tj. přibližně 16 měsíců. Jak vyplývá z předmětného spisu, po celou tuto dobu nebyly orgány činné v trestním řízení nečinné, nýbrž prováděly příslušné procesní úkony. Ústavní soud průtahy v řízení neshledal. Dobu trvání trestního řízení totiž není možné počítat ode dne 7.11.1998, kdy byl odcizen předmětný automobil - jak činí stěžovatel - ale od vznesení obvinění, tedy od 14.11.2001, neboť teprve od tohoto dne byly prováděny příslušné procesní úkony a stěžovatel mohl uplatnit své právo na obhajobu, což také příslušným způsobem činil.
Pokud jde o námitku, že obhájce stěžovatele nebyl přítomen výslechu svědkyně P. dne 18.1.2002 a že tím bylo porušeno právo stěžovatele na obhajobu, z předmětného spisu (čl. 54) vyplývá, že se svědkyně dostavila k vyšetřovateli z vlastní iniciativy, v reakci na výzvu obhájce stěžovatele a uvedeného dne hovořila pouze k této výzvě, nikoliv k meritu věci. Neúčastí obhájce při tomto úkonu, byť je označen jako "Pokračování ve výslechu..." proto nelze za porušení práva stěžovatele na obhajobu považovat. Ani z tohoto hlediska tedy nelze dovozovat, že by bylo došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces jako na celek.
Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 2.4.2003, čj. 55 To 440/2002-235, nebylo zasaženo do základních práv stěžovatele, daných ústavním pořádkem, jichž se stěžovatel dovolává.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněný návrh, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. ledna 2006
František Duchoň v.r.
předseda senátu