ECLI:CZ:US:2006:1.US.783.04
sp. zn. I. ÚS 783/04
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů - ze dne 20. července 2006 sp. zn. I. ÚS 783/04 ve věci ústavní stížnosti R. J. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 1. 12. 2004 č. j. 14 To 105/2004-26 a usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 9. 11. 2004 č. j. Nt 575/2004-9, jimiž byla zamítnuta žádost stěžovatele o propuštění z vazby.
Ústavní stížnost se zamítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností se R. J. (dále jen "stěžovatel") domáhal zrušení shora uvedených usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu v Pardubicích (dále též "okresní soud") pro porušení čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
V záhlaví uvedeným usnesením krajský soud zamítl stížnost stěžovatele proti usnesení okresního soudu, kterým byla zamítnuta jeho žádost o propuštění z vazby na svobodu (výrok 1.), nepřijat slib učiněný podle §73 odst. 1 písm. b) trestního řádu (dále též "TrŘ") (výrok 2.) a nebyly přijaty jeho návrhy na nahrazení vazby dohledem probačního úředníka podle §73 odst. 1 písm. c) TrŘ a na peněžitou záruku podle §73a odst. 2 písm. b) TrŘ (výrok 3.).
Stěžovatel spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv v tom, že ke vzetí do vazby a následnému zamítnutí jeho žádosti o propuštění z vazby došlo v rozporu se zásadami trestního řádu, na kterých je vazební stíhání založeno. Poukázal na skutečnost, že je trestně stíhán za trestné činy, u nichž horní hranice trestní sazby nepřevyšuje dva roky [trestné činy násilí proti skupině obyvatelů a jednotlivci podle §197a trestního zákona (dále jen "TrZ") a výtržnictví podle §202 odst. 1 TrZ]. V takovém případě lze vzít osobu do vazby pouze za splnění podmínek uvedených v §68 odst. 3 TrŘ. V jeho případě orgány činné v trestním řízení vyslovily právní názor, že k naplnění podmínky uvedené v §68 odst. 3 písm. e) TrŘ, tedy že pokračoval v trestné činnosti, pro kterou je stíhán, je dostačující, že spáchal několik skutků již před zahájením trestního řízení a navíc se těchto skutků dopustil v době podmíněného odsouzení za trestnou činnost obdobného charakteru. Tento názor považuje stěžovatel za protiústavní a na podporu svého tvrzení poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 20. 5. 2004 sp. zn. II. ÚS 198/04 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 33, nález č. 73). Pro úplnost stěžovatel dodal, že po zahájení trestního stíhání v páchání trestné činnosti nepokračoval a ani pokračovat nemohl, protože po zahájení trestního stíhání byl ihned vzat do vazby.
Ze spisu okresního soudu sp. zn. Nt 560/2004 a sp. zn. Nt 575/2004 Ústavní soud zjistil, že usnesením Policie České republiky, Služby kriminální policie a vyšetřování v Pardubicích, o zahájení trestního stíhání ze dne 10. 9. 2004 ČTS: ORPA-1140/KPV-OK-2004 je stěžovatel trestně stíhán pro trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 TrZ a trestný čin násilí proti skupině obyvatelů a jednotlivci podle §197a odst. 1 TrZ, který je kvalifikován jako pokračující trestný čin ve smyslu §89 odst. 3 TrZ, sestávající ze šesti dílčích útoků. Usnesením okresního soudu ze dne 11. 9. 2004 č. j. Nt 560/2004-6 ve spojení s usnesením krajského soudu ze dne 6. 10. 2004 č. j. 14 To 68/2004-17 byl stěžovatel podle §68 odst. 1 TrŘ za použití §68 odst. 2, 3 písm. e) TrŘ vzat do vazby z důvodu uvedeného v §67 písm. c) TrŘ. Vazba byla započtena od 15.45 hod. dne 10. 9. 2004.
Dne 2. 11. 2004 státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Pardubicích nevyhověl žádosti stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu a jeho návrhy na nahrazení vazby slibem stěžovatele, dohledem probačního úředníka či peněžitou zárukou nepovažoval za dostatečné. Proto žádost a návrhy na nahrazení vazby postoupil okresnímu soudu.
Okresní soud usnesením ze dne 9. 11. 2004 č. j. Nt 575/2004-9 žádost stěžovatele zamítl a jeho návrhy na nahrazení vazby slibem, dohledem probačního úředníka a peněžitou zárukou nepřijal.
Stížnost stěžovatele proti usnesení okresního soudu krajský soud zamítl. Podle odůvodnění usnesení krajského soudu se stěžovatel trestné činnosti dopustil ve lhůtě podmíněného odsouzení za naprosto stejnou trestnou činnost, pro kterou byl v červnu 2004 pravomocně uznán vinným trestným činem násilí proti skupině obyvatelů a jednotlivci podle §197a TrZ a odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců se zkušební dobou na dva roky. Tohoto trestného činu se dopustil proti poškozené H. Š. Nově stíhané trestné činnosti se měl stěžovatel dopouštět se značnou intenzitou a po delší časové období (ve dnech 1. 1. 2004, 4. 7. 2004, 10. 7. 2004, 1. 8. 2004, 2. 8. 2004 a 10. 9. 2004). Jeho útoky směřovaly opět proti poškozené H. Š. Stěžovatel své jednání doznal, ale popírá, že by útočil vidlemi, popř. nožem. Z těchto skutečností vyplývá, podle krajského soudu, důvodná obava, že by stěžovatel mohl opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán, a trvá tak vazební důvod podle §67 písm. c) TrŘ. Protože stěžovatel v jednání pokračoval delší dobu a jeho agresivita se stupňovala i přes pravomocné odsouzení pro identické jednání, nebyly přijaty jeho návrhy na nahrazení vazby slibem, peněžitou zárukou a dohledem probačního úředníka, neboť nebyly dostatečnou zárukou, která by splnila účel vazby.
V odůvodnění usnesení krajský soud reagoval rovněž na upozornění stěžovatele na nález Ústavního soudu ze dne 20. 5. 2004 sp. zn. II. ÚS 198/04. Poznamenal, že v označeném nálezu šlo o situaci, kdy soud rozhodující o vazbě nesprávně dovodil existenci důvodu podle §68 odst. 3 písm. e) TrŘ pouze z toho, že obviněný se trestné činnosti dopustil ve lhůtě podmíněného odsouzení, tedy opakoval trestnou činnost (recidiva), a tudíž nepokračoval v trestné činnosti. Ve věci stěžovatele se jedná o trestní stíhání pro jednání, kterého se měl dopustit ve dnech 1. 1. 2004, 4. 7. 2004, 10. 7. 2004, 1. 8. 2004, 2. 8. 2004 a 10. 9. 2004, tedy pokračoval v trestné činnosti po delší časové období. Trestní řád stanoví v ustanovení §68 odst. 2, kdy nelze vzít obviněného do vazby s tím, že tato omezení se nevztahují na případy uvedené v §68 odst. 3 TrŘ. Jednou z nich je výjimka podle §68 odst. 3 písm. e) TrŘ, podle něhož se "omezení uvedená v odstavci 2 neužijí, jestliže obviněný pokračoval v trestné činnosti, pro niž je stíhán". Krajský soud je toho názoru, že tato podmínka byla v případě stěžovatele naplněna s tím, že z textu tohoto ustanovení nevyplývá možnost aplikace tohoto ustanovení pouze v případě, že k jednáním obviněného došlo až po zahájení trestního stíhání. Pokud by tomu mělo tak být, použil by zákonodárce výraz "pokračuje" v trestné činnosti, pro kterou je stíhán, případně "opakuje" trestnou činnost, pro kterou je stíhán. Má-li vazba obecně povahu předběžného opatření k umožnění řádného procesu, má nepochybně i účel preventivní, tedy zabránit, v konkrétním případě, páchání další trestné činnosti obviněným. Pro tento závěr jednoznačně svědčí i zákonná existence vazebního důvodu podle §67 písm. c) TrŘ.
Podle §44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, může Ústavní soud se souhlasem účastníků upustit od ústního jednání, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. V projednávané věci Ústavní soud upustil od ústního jednání, neboť s tím účastníci řízení vyslovili souhlas a od ústního jednání nelze očekávat další objasnění věci.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti. Není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí (čl. 81 a 90 Ústavy České republiky). Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením, ani jejich právní úvahy, názory a závěry. Jeho úkolem je však posoudit, zda aplikace a interpretace práva nemá za následek porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. V tomto směru Ústavní soud přezkoumal napadená usnesení obecných soudů a připojené spisy Okresního soudu v Pardubicích sp. zn. Nt 560/2004 a sp. zn. Nt 575/2004 a dospěl k závěru, že interpretace §68 odst. 3 písm. e) TrŘ je natolik extrémní, že porušila čl. 8 odst. 5 Listiny.
Česká republika je právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Státní moc, tedy i moc soudní jako její součást, má sloužit všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon. Rozhodnutím soudu nesmí být nikdo vzat do vazby či jinak omezen na osobní svobodě, leč z důvodů stanovených zákonem. Zákonné důvody, pro něž může být kdokoliv postupem orgánů státu omezen na osobní svobodě, je nutné vždy vykládat restriktivně.
Důvody pro omezení osobní svobody lze rozšířit pouze zákonem, a nikoliv jeho výkladem. To je odůvodněno jednak přednostní a nezastupitelnou hodnotou práva každého na osobní svobodu (nález sp. zn. II. ÚS 138/93, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 2, nález č. 44) a dále tím, že omezení osobní svobody vazbou v trestním řízení má vždy povahu předběžného opatření k umožnění provedení řádného a spravedlivého trestního řízení (nález sp. zn. III. 18/96 a sp. zn. III. ÚS 188/99, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 6, nález č. 88, a svazek 16, nález č. 156), a nikoliv povahu preventivní a vůbec ne povahu satisfakční či represivní.
Stěžovatel byl stíhán za trestné činy, za které bylo možno uložit trest odnětí svobody a jejichž horní hranice nepřevyšuje dva roky. Do vazby byl vzat z důvodu uvedeného v §67 písm. c) TrŘ za použití §68 odst. 2, 3 písm. e) TrŘ.
Podle §68 odst. 2 TrŘ nelze vzít do vazby obviněného, který je stíhán pro úmyslný trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice nepřevyšuje dva roky a v případě nedbalostních trestných činů tři roky. Trestní řád upravuje v §68 odst. 3 písm. a) až e) výjimky z tohoto ustanovení pro případy, kdy jsou sice obvinění stíháni pro méně závažnou trestnou činnost, ale z důvodů uvedených v označeném ustanovení je nutné, aby u nich došlo k omezení osobní svobody. U stěžovatele měl být dán důvod uvedený v §68 odst. 3 písm. e) TrŘ, tedy že pokračoval v trestné činnosti, pro niž je stíhán. V daném případě se však jednalo o pokračování v trestné činnosti před zahájením trestního stíhání.
Je nutné předznamenat, že obsah (ratio legis) ustanovení §68 odst. 3 písm. e) TrŘ, zejména výklad pojmu "pokračoval", je zjišťován prostřednictvím interpretace. Z konstantní judikatury Ústavního soudu vyplývá pro všechny orgány státní moci, tj. i pro orgány činné v trestním řízení, povinnost respektovat ústavně konformní výklad. To znamená, že v případě, kdy zákon, v daném případě trestní řád, umožňuje více výkladů, je třeba dát přednost takovému, který nejlépe odpovídá ústavním zárukám. Současně nelze opomenout, že v trestním právu, při výkladu trestních norem, je třeba vycházet z výkladu zužujícího, příp. doslovného. Lze připustit i výklad rozšiřující, ale pouze takový, který se nezmění v "analogii k tíži pachatele".
V daném případě obecné soudy vyložily, že pojem "pokračoval" lze vztáhnout i na období před zahájením trestního stíhání a vzít stěžovatele do vazby z důvodu, že před zahájením trestního stíhání "pokračoval v jednání po delší časové období", i když se jedná o úmyslný trestný čin s horní trestní sazbou nepřevyšující dva roky.
Vzhledem ke shora uvedenému, zejména s ohledem na nutnost restriktivního výkladu trestně právních norem omezujících osobní svobodu, nelze než dospět k závěru, že pojem "pokračoval" užitý zákonodárcem v ustanovení §68 odst. 3 písm. e) TrŘ je nutné interpretovat restriktivně, tzn. že dopadá pouze na situace, kdy obviněný pokračoval v trestné činnosti po zahájení trestního stíhání, a nikoli před jeho zahájením.
Vzhledem k tomu, že z předmětného zákonného ustanovení vyplývá nutnost brát v úvahu při rozhodování o vazbě jen takové pokračování trestné činnosti, které následuje po zahájení trestního stíhání, není z hlediska shora uvedených ústavněprávních zásad možné tyto hranice překračovat. Pokud k takovému překročení dojde, jedná se o porušení základního práva obviněného podle čl. 8 odst. 5 Listiny, což se stalo v posuzovaném případě. Důvod vazby podle §68 odst. 3 písm. e) TrŘ nelze vztahovat ani na případy zahájení trestního stíhání proti obviněnému, který byl v minulosti odsouzen pro stejnou trestnou činnost (např. nález sp. zn. II. ÚS 317/04 a sp. zn. I. ÚS 98/05, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 34, nález č. 124, a svazek 39, nález č. 229).
S ohledem na shora uvedené je patrno, že obecné soudy svým postupem a ústavně nekonformním výkladem porušily právo stěžovatele podle čl. 8 odst. 5 Listiny. V projednávané věci nemohl Ústavní soud ale přehlédnout, že posuzované trestní řízení již bylo pravomocně skončeno. Stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 22. 2. 2005 sp. zn. 3 T 181/2004 uznán vinným trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 TrZ a trestným činem násilí proti skupině obyvatelů a jednotlivci podle §197a odst. 1 TrZ. Za to byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na jeden rok. Tím byla trestní odpovědnost stěžovatele postavena najisto. Byl mu uložen nepodmíněný trest odnětí svobody. Z vazby byl převeden do výkonu trestu a doba strávená ve vazbě mu byla započítána do uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody.
Na základě těchto skutečností a s přihlédnutím k zásadě subsidiarity ústavní stížnosti a minimalizace zásahů dospěl Ústavní soud k závěru, že kasace napadených rozhodnutí, která se týkají určitého úseku trestního řízení, nyní již pravomocně skončeného, by zůstala zcela neúčinnou reparací zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele a nebyla by způsobilá obnovit stav existující před tímto zásahem, a k jiné formě reparace, zejména satisfakčního typu, není Ústavní soud oprávněn (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 78/02, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 31, nález č. 140).
Z těchto důvodů nemohl Ústavní soud ústavní stížnosti vyhovět, a nezbylo mu, než ji podle §82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nálezem zamítnout.