ECLI:CZ:US:2006:1.US.786.04
sp. zn. I. ÚS 786/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. P.H., zastoupeného advokátkou Mgr. L.L., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. 2 T 13/2001, a dalším rozhodnutím na tento rozsudek obsahově navazujícím, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti JUDr. P.H. (dále jen "stěžovatel") uvedl, že v zákonné lhůtě podal podnět k podání stížnosti pro porušení zákona. Dne 25. 10. 2004 obdržel od Ministerstva spravedlnosti ČR přípis, že jeho trestní věc nelze přezkoumat, neboť lhůta k přezkoumání uplynula dne 30. 8. 2004. Krajský soud v Plzni (dále též "krajský soud") zapůjčil spis ministerstvu až dne 31. 8. 2004, tj. po uplynutí zákonem stanovené lhůty [§266a trestního řádu (dále jen "TrŘ")]. Stěžovatel je přesvědčen, že nečinností, resp. postupem krajského soudu, který v zákonem stanovené lhůtě nezaslal předmětný spis ministerstvu spravedlnosti, byl porušen čl. 38 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Proto navrhl zrušení rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. 2 T 13/2001, jakož i veškerých dalších rozhodnutí na tento rozsudek obsahově navazujících a přikázání věci krajskému soudu k novému projednání a rozhodnutí.
K výzvě Ústavního soudu o vyjádření, podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), krajský soud uvedl, že žádost Nejvyššího státního zastupitelství o zapůjčení předmětného spisu mu došla dne 25. 8. 2004. Spis tomuto orgánu odeslal dne 27. 8. 2004, tzn. bez prodlení. Pro úplnost dodal, že stěžovatel podal rovněž dovolání, které Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 3. 11. 2004, sp. zn. 5 Tdo 1188/2004, odmítl.
Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V projednávané věci stěžovatel zaměnil dvě naprosto odlišná řízení, a to řízení před soudem o vině a trestu a řízení o podnětu ke stížnosti pro porušení zákona. Stěžovatel spatřoval porušení svých ústavně zaručených práv v údajné nečinnosti krajského soudu, v řízení o podnětu ke stížnosti pro porušení zákona, tzn. v jiném zásahu, přesto se petitem domáhal zrušení pravomocných rozhodnutí, vydaných v řízení před soudem při rozhodování o vině a trestu, tj. v naprosto odlišném řízení, než je řízení o podnětu ke stížnosti pro porušení zákona. Už z logiky věci je zřejmé, že údajnou nečinností krajského soudu nemohla být porušena ústavně zaručená práva stěžovatele při rozhodování o vině a trestu, neboť řízení o podnětu ke stížnosti pro porušení zákona následovalo až po pravomocném ukončení řízení před soudem, v němž se rozhodovalo o vině a trestu stěžovatele.
Stěžovatel v petitu ústavní stížnosti navrhl zrušení rozsudku krajského soudu a rozhodnutí na něj obsahově navazujících, aniž by svůj návrh řádně odůvodnil a uvedl, v čem spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv při rozhodování o vině a trestu. V odůvodnění ústavní stížnosti napadl pouze postup krajského soudu v řízení o podnětu ke stížnosti pro porušení zákona, který, jak již bylo uvedeno, nemohl mít vliv na pravomocná odsuzující rozhodnutí. Za této situace nezbývá než konstatovat, že takto konstruovaný návrh neodpovídá dikci zákona a jedná se tak o návrh neopodstatněný.
Pro úplnost je žádoucí poukázat na konstantní judikaturu Ústavního soudu, z níž vyplývá, že stížnost pro porušení zákona není rozhodnutím, kterým by mohla být porušena ústavně zaručená práva jedince, a to bez ohledu na to, zda byla či nebyla podána. Jedná se o procesní prostředek, s nímž disponuje, podle výlučně vlastního uvážení, pouze ministr spravedlnosti. Tento prostředek umožňuje soudní přezkum pravomocného rozhodnutí mimo obvyklé instanční pořadí. K porušení ústavně zaručených práv jedince může dojít pouze rozhodnutím o podané stížnosti pro porušení zákona, ale nikoli samotnou stížností pro porušení zákona. Z toho jednoznačně vyplývá, že ani v řízení předcházejícím podání stížnosti pro porušení zákona, tzn. při prošetřování podnětu k této stížnosti (ať již k porušení zákona došlo či nikoli), nemohou být porušena ústavně zaručená práva stěžovatele.
Nad rámec výše uvedeného Ústavní soud dodává, že stěžovatel, kromě podnětu ke stížnosti pro porušení zákona, uplatnil i postup podle trestního řádu. K přezkumu pravomocných odsuzujících rozhodnutí využil dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, který měl, na rozdíl od stížnosti pro porušení zákona, ve své procesní dispozici. Jeho dovolání odmítl Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 3. 11. 2004, sp. zn. 5 Tdo 1188/2004, jako zjevně neopodstatněné.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. února 2006
František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu