ECLI:CZ:US:2006:1.US.804.04
sp. zn. I. ÚS 804/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky V.S., zastoupené advokátem Mgr. A.G., proti rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 29. 5. 2003, sp. zn. 2 T 83/2002, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 3. 2004, sp. zn. 11 To 336/2003, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 6 Tdo 971/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelka ve včasné ústavní stížnosti, která splňuje i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhla zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu v Jičíně, protože uvedenými rozhodnutími byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 90 Ústavy ČR.
Stěžovatelka byla odsouzena pro trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1 trestního zákona a výkon trestu jí byl podmíněně odložen. K porušení práva na spravedlivý proces, ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, došlo podle stěžovatelky tím, že nebyly provedeny výslechy jí navržených svědků V.V. a J.H. a nebyla vzata na zřetel její obhajoba ohledně korespondence se správkyní konkursní podstaty. Z korespondence mělo vyplynout, že spolupracovala s uvedenou správkyní na předání účetních podkladů a vše potřebné jí předložila. Soudy také, podle stěžovatelky, porušily její právo zaručené v čl. 38 odst. 2 Listiny, neboť bez vyčerpávajícího a přesvědčivého odůvodnění odmítly provedení navrhovaných důkazů, nebo se jimi vůbec nezabývaly. V této souvislosti odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 15. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 51/96.
Ze spisu Okresního soudu v Jičíně (dále jen "okresní soud"), sp. zn. 2 T 83/2002, Ústavní soud zjistil, že rozsudkem ze dne 29. 5. 2003 byla stěžovatelka uznána vinnou trestným činem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1 tr. zákona, kterého se dopustila tím, že jako soukromá podnikatelka, v období od 1. 1. 2001 do 20. 7. 2001, tedy do doby, než na ni byl prohlášen konkurs, nevedla účetní knihy, zápisy a jiné doklady sloužící k přehledu majetku nebo k jejich kontrole, ač k tomu byla povinna podle zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví. Za tento trestný čin a za sbíhající se trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, jímž byla uznána vinnou rozsudkem stejného okresního soudu ze dne 30. 5. 2001, čj. 1 T 28/2001 - 344, byla odsouzena, podle §147 odst. 1 tr. zákona k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu čtyř roků. Podle §59 odst. 2 trestního zákona jí byla, jako podmínka pro osvědčení, uložena povinnost zaplatit, ve zkušební době, škodu způsobenou trestným činem. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku okresního soudu ze dne 30. 5. 2001, čj. 1 T 28/2001 - 344.
Proti uvedenému rozsudku podala odvolání jak stěžovatelka, tak i státní zástupce. Krajský soud rozsudkem ze dne 8. 3. 2004, sp. zn. 11 To 336/2003, rozsudek okresního soudu zrušil ve výroku o trestu a nově rozhodl tak, že stěžovatelce uložil, podle §125 odst. 1 tr. zákona, trest odnětí svobody v trvání sedmi měsíců, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu dvou let.
Dovolání stěžovatelky proti rozsudku krajského soudu bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 6 Tdo 971/2004.
Ústavní soud ve své judikatuře pravidelně uvádí, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud ČR, Sbírka nálezů a usnesení , sv. 1, nález č. 5, str. 41]. To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod (čl. 83 Ústavy ČR). Z těchto důvodů ani skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor (resp. vyložily zákon nebo jiný právní předpis), s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94 in Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, nález č. 39, str. 281). Z pohledu výše citovaného Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatelky a dospěl k závěru, že její návrh je zjevně neopodstatněný.
Stěžovatelka založila svou argumentaci v podstatě na dvou bodech: neprovedení výslechu jí navržených svědků a opominutí její obhajoby, týkající se její korespondence se správkyní konkursní podstaty.
Ze shora označeného spisu okresního soudu bylo zjištěno, že výslech obou stěžovatelkou uvedených svědků proveden byl (viz čl. 347 spisu). Z tohoto pohledu je námitka stěžovatelky zcela neopodstatněná, a tedy i její odkaz na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 51/96 je zcela nepřípadný.
Také její druhá námitka je zjevně neopodstatněná. Z toho, že se správkyní konkursní podstaty spolupracovala a předala jí doklady, které měla k dispozici, stěžovatelka dovodila, že trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění, podle §125 odst. 1 tr. zákona, nespáchala. Z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů v dané věci jasně vyplývá, že nešlo o to, zda stěžovatelka uvedeným způsobem spolupracovala, ale o to, zda v rozhodném období splnila svou zákonnou povinnost vést účetní knihy, zápisy a jiné doklady, sloužící k přehledu o stavu hospodaření a majetku. Okresní soud (viz čl. 359 a násl. spisu) i krajský soud (viz č. l. 430 a násl. spisu) srozumitelně a přehledně uvedly, z jakých důkazů vycházely a na základě čeho dospěly k závěru, že stěžovatelka nesplnila výše uvedenou povinnost stanovenou zákonem. Z označených rozhodnutí tedy vyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry obecných soudů na straně druhé.
Procesní postup a aplikace podústavního práva obecnými soudy byl ústavně konformní, k zásahu do práv stěžovatelky ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 38 odst. 2 Listiny nedošlo.
Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky v řízení před obecnými soudy, odmítl její ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. května 2006
František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu