ECLI:CZ:US:2006:1.US.83.05
sp. zn. I. ÚS 83/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti Družstevní záložny PRIA, Šumavská 35, Brno 602 00, zastoupené JUDr. Pavlem Babáčkem, advokátem v Brně, Vranovská 21, Brno, proti postupu Nejvyššího správního soudu ve věci sp.zn. 6 A 23/2001 a o návrhu na zrušení ust. §33 odst. 3 věta první zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost a návrh se odmítají .
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností napadla stěžovatelka postup Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 6 A 23/2001. Navrhla, aby Ústavní soud rozhodl tak, že aplikací §14 odst. 1 písm. c) zákona o konkurzu a vyrovnání, na předmětné řízení jsou porušována její Ústavou a Listinou základních práv a svobod zaručená práva (které blíže cituje) a že se Nejvyššímu správnímu soudu ukládá, aby v tomto řízení nepokračoval v porušování jejích práv a jednal s ní nadále jako s žalobkyní. Konkrétně uvedla, že jí bylo doručeno sdělení Nejvyššího správního soudu, že se jednání nařízené na 22. 12. 2004 nekoná, protože usnesením soudu byl na její majetek vyhlášen konkurz, takže se řízení podle zákona o konkurzu a vyrovnání přerušuje. Stěžovatelka současně navrhla zrušit §33 odst. 3 první větu zák. č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen s. ř. s.), dle kterého je účastník způsobilý samostatně činit v řízení úkony, jen jestliže má způsobilost k právním úkonům v plném rozsahu.
II.
K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření k návrhu Nejvyšší správní soud. K závěru, že aplikace citovaného ustanovení o přerušení řízení je v souvislosti s prohlášením konkurzu důvodná, dospěl Nejvyšší správní soud na základě úvahy, že předmětem sporu je posouzení otázky týkající se nucené správy, která představuje nesporně zásah do majetkových práv družstevníků. V daném řízení se jedná o nárok, který se týká majetku patřícího do konkurzní podstaty. Protože zákon o konkurzu a vyrovnání i po přerušení řízení, k němuž dochází ze zákona, dává možnost pokračovat v řízení na návrh správce, popř. ostatních účastníků řízení, učinil Nejvyšší správní soud dotaz na konkurzního správce. Protože ten nereagoval, byl následně učiněn stejný dotaz na žalovaný správní orgán, který prostřednictvím advokáta sdělil, že nenavrhuje pokračování v řízení. Jelikož v mezidobí podala stěžovatelka předmětnou ústavní stížnost, nebyla již ve smyslu ust. §14 odst. 1 písmeno c), věta za středníkem, vyzývána, přestože podle stanoviska Nejvyššího soudu sp.zn. Cpjn 19/98 (na které stěžovatelka také odkazuje) prohlášením konkurzu neztratila způsobilost být účastníkem řízení ani způsobilost procesní, ale je jí pouze odňata aktivní věcná legitimace v řízení o nárocích týkajících se majetku patřícího do konkurzní podstaty.
V replice ke stanovisku Nejvyššího správního soudu stěžovatelka polemizuje s právním názorem Nejvyššího správního soudu o možnosti aplikace §14 odst. 1 písm. a) a c) zákona o konkurzu a vyrovnání na posuzovaný případ a trvá na právním názoru uvedeném v ústavní stížnosti. Poukazuje také na to - nad rámec ústavní stížnosti - že k porušení jejich základních práv Nejvyšším správním soudem došlo již tím, že v řízení došlo k průtahům.
III.
Ústavní soud, vycházeje z obsahu jím vyžádaného spisu Nejvyššího správního soudu sp. zn. 6 A 23/2001 a obsahu ústavní stížnosti, usuzuje, že ústavní stížnost stěžovatelky a s ní spojený návrh na zrušení §33 odst. 3 věty první s. ř. s. jsou zjevně neopodstatněné.
Z vyžádaného spisu Nejvyššího správního soudu sp. zn. 6 A 23/2001 vyplývá, že z důvodu prohlášení konkursu (jehož účinky nastaly 28. dubna 2004) na majetek stěžovatelky bylo přerušeno řízení podle §14 odst. 1 písm. c) zákona o konkurzu a vyrovnání, dle kterého má prohlášení konkurzu účinky, že řízení o nárocích, které se týkají majetku patřícího do konkurzní podstaty nebo které mají být uspokojeny z tohoto majetku, jejichž účastníkem je úpadce, se přerušují, ledaže jde o trestní řízení (v němž však nelze rozhodnout o náhradě škody), o řízení o výživném nezletilých dětí, o řízení o výkon rozhodnutí; s výjimkou řízení o pohledávkách, které je třeba přihlásit v konkurzu (§20), lze v řízení pokračovat na návrh správce, popřípadě ostatních účastníků řízení a správce se stává účastníkem řízení místo úpadce.
Nejvyšší správní soud přezkoumával v předmětném řízení rozhodnutí Ministerstva financí ČR ze dne 9.1.2001, čj. 352/126.922/2000, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky a potvrzeno rozhodnutí Úřadu pro dohled nad družstevními záložnami ze dne 13.11.2000, čj. 5178/2000/I, jímž bylo rozhodnuto o zastavení správního řízení podle §28 odst. 4 zák. č. 87/1995, o spořitelních a úvěrních družstvech a některých opatřeních s tím souvisejících a o doplnění zákona České národní rady č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů.
IV.
Ústavní soud k aplikaci ust. §14 odst. 1 písm. c) zákona č. 382/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, již zaujal stanovisko v usnesení sp.zn. III. ÚS 17/05 (www.judikatura.cz), od kterého se nemíní odlišovat ani v posuzované - zcela srovnatelné - věci. Podle názoru Ústavního soudu uvedené ustanovení zákona o konkurzu a vyrovnání je nutné vykládat tak, že správní žalobou napadené rozhodnutí Ministerstva financí, které se týkalo nucené správy zavedené se stěžovatelkou Úřadem pro dohled nad družstevními záložnami (dne 13.7.2000, rozhodnutím čj. 3787/2000/I), je svou povahou rozhodnutí (a tedy i příslušné správní řízení), které se týká majetku záložny, neboť zavedení, respekt. skončení nucené správy nepochybně představuje zásah do majetkových práv družstevníků a spadá tedy pod hypotézu normy obsažené v ust. §14 odst. 1 písm. c) zákona o konkurzu a vyrovnání. Oznámení Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2004 (č.l. 6 A 23/2001-76), že se nekoná jednání nařízené na den 22. 12. 2004 z důvodu přerušení řízení, má tedy jasný a zřetelný zákonný podklad.
Za této situace je zřejmé, že Nejvyšší správní soud postupoval ve věci stěžovatelky v souladu s platnou právní úpravou obsaženou v zákoně o konkurzu a vyrovnání; již proto nemohlo dojít jeho postupem k porušení ústavně zaručených práv (svobod) stěžovatelky.
K návrhu stěžovatelky na zrušení ust. §33 odst. 3 první věty s. ř. s. Ústavní soud konstatuje, že uvedené ustanovení má v tomto zákoně své opodstatnění. Vyhověním návrhu stěžovatelky by nastala situace, kdy by bylo dovoleno jednat i procesně nezpůsobilým účastníkům. Nadto podle obsahu ústavní stížnosti stěžovatelka fakticky poukazuje na to, že charakter sporu se nekryje se spory, u nichž se podle §14 odst. 1 písm. c) zákona o konkurzu a vyrovnání přerušuje řízení.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva a svobody stěžovatelky, jichž se dovolává, zjevně porušena nebyla.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost a návrh s ní spojený odmítl [§43 odst. 2 písm. a) a b) zákona o Ústavním soudu], jak je z výroku tohoto usnesení patrno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. září 2006
František Duchoň
předseda senátu