ECLI:CZ:US:2006:1.US.84.04
sp. zn. I. ÚS 84/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele obce H., zastoupeného advokátem JUDr. V.F., proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. 22 Cdo 879/2003, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, ze dne 17. 12. 2002, sp. zn. 15 Co 521/2002, a proti rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 16. 9. 2002, sp. zn. 7 C 276/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatel s odvoláním na tvrzené porušení svých ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. 22 Cdo 879/2003, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, ze dne 17. 12. 2002, sp. zn. 15 Co 521/2002 a rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 16. 9. 2002, sp. zn. 7 C 276/2001, který je podle přesvědčení Ústavního soudu se zřetelem na obsah i závěr ústavní stížnosti rovněž napaden.
Citovaným rozsudkem Okresního soudu v Táboře bylo v právní věci o určení vlastnictví k částem pozemků žalobců Ing. L.T. a H.T. proti žalovanému stěžovateli rozhodnuto, že ve výroku rozsudku specifikované pozemky v k.ú. M., obec H. jsou vlastnictvím ve společném jmění manželů - žalobců. Po provedení důkazů dospěl soud k závěru, že žalobci nabyli vlastnického práva k předmětným nemovitostem (sporným částem pozemků) vydržením. Krajský soud v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, shora uvedeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a Nejvyšší soud citovaným usnesením stěžovatelovo dovolání odmítl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že základním problémem, který řešily výše zmíněné soudy, bylo, zda byly splněny všechny zákonné podmínky proto, aby žalobci "nabyli vlastnictví k předmětným pozemkům držbou". Ve svých rozhodnutích dospěly k závěru, že žalobci splnili podmínky oprávněné držby po zákonem stanovenou dobu, tedy nejméně od 1. 9. 1989 do roku 2000, kdy (žalobci) sami zjistili, že nejsou vlastníky předmětných částí pozemků. Tyto části pozemků byly do 23. 5. 1991 ve vlastnictví státu. Zákonem č. 172/1991 Sb., jenž nabyl účinnosti dne 24. 5. 1991, byly převedeny do vlastnictví stěžovatelky - obce H. Od 1. 4. 1983, tedy od účinnosti zákona č. 131/1982 Sb., bylo upraveno vydržení v ust. §135a tak, že šlo-li o pozemek, který měl občan nepřetržitě v držbě po dobu deseti let a k němuž by jinak mohlo být zřízeno právo osobního užívání, nabýval vlastnictví k pozemku stát, občan nabýval právo, aby s ním byla uzavřena dohoda o osobním užívání pozemku. Takto však nebylo možné nabýt právo k pozemku, který byl v socialistickém vlastnictví, nebo ke kterému měla socialistická organizace právo užívání. Možnost nabytí vlastnictví vydržením věci ve vlastnictví státu byla tedy vyloučena. Tato možnost nastala až účinností §134 obč. zák. ve znění novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb., tj. k 1. 1. 1992, a to za splnění předpokladů v tomto ustanovení uvedených. Jelikož předmětné části pozemků byly ve vlastnictví státu do 23. 5. 1991, odvolal se odvolací soud při posuzování nepřetržité desetileté vydržecí lhůty na rozhodnutí Nejvyššího soudu v Brně ze dne 8. 12. 1998, sp. zn. 22 Cdo 2273/98, v jehož právní větě se uvádí, že do doby, po kterou měl oprávněný držitel věc v držbě, je třeba pro účely vydržení započíst i dobu, po kterou věc držel před 1. 1. 1992, a to i v případě, že šlo o věc ve státním vlastnictví. Stěžovatel se závěry obecných soudů nesouhlasí a jako příklad uvádí jiný judikát Nejvyššího soudu (3 Cdon 614/96), který je údajně částečně nesouladný s předtím citovaným judikátem; nicméně oba judikáty prý nejsou nesouladné v posouzení otázky, zda do vydržecí doby podle §130 odst. 1 občanského zákoníku ve znění novely, provedené zákonem č. 509/1991 Sb. lze započíst i dobu oprávněné držby věci ve státním vlastnictví před 1. 1. 1992. S takovými závěry Nejvyššího soudu nelze podle mínění stěžovatele souhlasit, navíc dovolací soud prý odkázal na judikát, který dovolání stěžovatelky vůbec neobsahovalo.
II.
Vyjádření obecných soudů k ústavní stížnosti obsahují v zásadě více či méně stručné odkazy na odůvodnění stížností napadených rozhodnutí. Přesto Ústavní soud zaslal vyjádření Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře právnímu zástupci stěžovatele s tím, že případnou repliku k těmto vyjádřením může předložit ve lhůtě 15 dnů od obdržení této výzvy (pozn.: výzva dále obsahovala zejména žádost o vyjádření ohledně možného ústního jednání v řízení před Ústavním soudem). Advokát stěžovatele toliko uvedl, že s upuštěním od ústního jednání nesouhlasí a repliku k uvedeným vyjádřením nezaslal. Ústavní soud však při posuzování ústavní stížnosti dospěl k závěru (srov. dále), že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná; proto ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústní jednání by bylo nutno nařídit tehdy, pokud by Ústavní soud rozhodoval ve věci samé nálezem.
Podstata ústavní stížnosti spočívá ve výše uvedeném odlišném právním názoru stěžovatele, lišícím se od závěrů obecných soudů, posuzujících otázku vydržení předmětných nemovitostí. Především je proto nutno konstatovat, že - podle názoru Ústavního soudu - právní závěry ve věci učiněné jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů (čl. 82 Ústavy ČR) a nevykazují znaky protiústavnosti. Stěžovatel sice zastává v dané věci opačný právní názor, leč to kasaci napadených rozhodnutí neodůvodňuje. Rozsah práva na spravedlivý proces totiž nelze vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení podle subjektivních představ jedné strany.
Pokud stěžovatel zpochybňuje počátek běhu vydržecí doby (str. 3 ústavní stížnosti), nutno připomenout, že Ústavnímu soudu, který není obecným soudům nadřízen a není součástí ani vrcholem jejich soustavy, nepřísluší přehodnocovat důkazy provedené těmito soudy a to dokonce ani tehdy, kdyby se sám s takovým hodnocením či s jeho dílčími body neztotožňoval. Mohl by tak učinit pouze tehdy, kdyby dospěl k závěru, že se obecné soudy přitom dopustily svévole, či že došlo k extrémnímu nesouladu mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry obecného soudu na straně druhé. To však Ústavní soud v daném případě neshledal. Hodnocení provedených důkazů a vyvozování závěrů z tohoto procesu - v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů - je jednou ze základních povinností obecných soudů. Do autonomie interpretace jednoduchého práva Ústavní soud rovněž obvykle nezasahuje, neboť výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů - včetně vyslovování odpovídajících právních názorů - jsou zásadně samostatnou záležitostí obecných soudů.
Z relevantní části odůvodnění soudu prvého stupně (Okresního soudu v Táboře) zejména vyplývá, že způsobilý titul držby lze ve zkoumaném případě spatřovat v tom, že žalobci i jejich právní předchůdci, tedy nejprve A.K. a později I.S., Ing. B.K. a R.K. drželi nemovitost - zemědělskou usedlost v M. včetně sporných částí pozemků nejméně od 1. 9. 1989 nepřetržitě a sporné části pozemků skutečně užívali jako vlastní. Podle soudu je zde nutné zdůraznit i tu skutečnost, že hranice pozemků v terénu nebyly nijak vyznačeny a jediné viditelné oddělení pozemků, které by měly patřit k zemědělské usedlosti č. 25, od ostatních pozemků, představovalo vždy a nakonec i v době probíhajícího soudního řízení pouze oplocení této zemědělské usedlosti. Od září roku 1989 až nejméně do poloviny roku 2000 nikdy nikdo držitelům sporných částí pozemků v užívání nebránil a nijak toto užívání nezpochybňoval, zvláště s poukazem na vlastnické právo jiné osoby. Se zřetelem ke všem těmto okolnostem tedy dobrá víra všech tehdejších držitelů - podle soudu prvního stupně - musela existovat, neboť i v pochybnostech je dle ust. §130 odst. 1 obč. zák. nutno mít za to, že držba je oprávněná. Dobrá víra byla přerušena u žalobců až v roce 2000, kdy zřejmě sami zjistili, že nejsou vlastníky sporných částí pozemků a snažili se věc nějakým způsobem vyřešit. Lze tedy podle názoru soudu uznat, že žalobci splnili podmínku dobré víry, včetně podmínky nepřetržité desetileté držby nemovitých věcí, neboť tato desetiletá doba uplynula nejpozději dnem 31. 8. 1999 ve vazbě na ust. §130 odst. 1 a §134 odst. 1 a 2 občanského zákoníku. Okresní soud je pak toho názoru, že část pozemku, řádně oddělená geometrickým plánem, je způsobilým předmětem držby a zde odkazuje i na platnou judikaturu, vyplývající z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. Cdon 1231/96 nebo 22 Cdo 837/98. Je sice pravda, že sporné části pozemků byly až do roku 1992 ve vlastnictví státu a že v minulosti (do 31. 12. 1991) nabytí vlastnictví vydržením vůči státu možné nebylo. Pozemek zapsaný do vlastnictví státu je však způsobilým předmětem držby, pouze oprávněná držba nemohla vyústit v nabytí vlastnického práva vydržením; toto omezení v době uplynutí vydržecí doby však již občanský zákoník ve znění účinném od 1.1.1992 neobsahuje a tedy vydržení těchto částí pozemků možné je. Soud prvého stupně navíc připomněl, že soudní judikatura je v současnosti v oblasti vydržení velmi vstřícná k držitelům; oprávněná držba se dokonce nemusí opírat o existující právní důvod, neboť postačí, aby tu byl domnělý právní důvod, tedy aby byl držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu takový právní důvod svědčí (rozsudek NS ČR sp.zn. Cdo 417/98). Krajský soud v Českých Budějovicích k uvedeným závěrům soudu prvého stupně zejména doplnil, že ač je nesporné, že předmětné pozemky byly v době běhu vydržecí doby ve vlastnictví státu, není tato skutečnost překážkou vydržení, jak o tom svědčí poměrně bohatá současná judikatura, zabývající se právě touto otázkou. Postačí např. odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR v Brně ze dne 8.12.1998, sp. zn. 22 Cdo 2273/98, v jehož právní větě se uvádí, že do doby, po kterou měl oprávněný držitel věc v držbě, je třeba pro účely vydržení započíst i dobu, po kterou věc držel před 1. 1. 1992, a to i v případě, že šlo o věc ve státním vlastnictví. Taková situace nastala i v daném případě, neboť žalobci a jejich právní předchůdci nemovitosti drželi právě v tomto období. Ustanovení §135a odst. 3 obč. zák. ve znění platném do 1. 1. 1992 sice pozemek ve státním vlastnictví z vydržení vylučovalo, ovšem jeho oprávněná držba ustanovením §132a odst. 1 ani jiným ustanovením obč zák. nebyla nijak omezena. Takový pozemek byl tedy před nabytím účinnosti novely obč. zák. provedené zákonem č. 509/91 Sb. způsobilým předmětem oprávněné držby, tato držba pouze nemohla vyústit v nabytí vlastnického práva vydržením (§135a odst. 3). Jakmile uvedené omezení odpadlo (novelou č. 509/91 Sb.) uplatnily se právní důsledky oprávněné držby, které zákon až dosud vylučoval.
S uvedenými právními názory, jejichž podstata byla výše podrobně shrnuta, a s postupem obecných soudů, se lze ztotožnit i z ústavněprávního hlediska. Obecné soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav a vyvodily z něj odpovídající právní závěry. Jejich rozhodnutí jsou řádně, srozumitelně a přesvědčivě odůvodněna a jsou plně přijatelná i se zřetelem na požadavek náležité ochrany základních práv a svobod účastníků a vedlejších účastníků řízení. Ostatně, jde o výklad běžného práva, do něhož Ústavní soud v zásadě nezasahuje. Závěry obecných soudů považuje Ústavní soud za spravedlivé a odpovídající principům, vyplývajícím z předpisů nejvyšší právní síly.
Pokud jde o napadené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. 22 Cdo 879/2003, kterým bylo dovolání stěžovatele odmítnuto, lze dodat, že toto rozhodnutí sice nebylo, v souladu s tehdy platným a účinným ustanovením §243c odst. 2 o.s.ř, které Ústavní soud následně svým nálezem ze dne 11. 2. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 1/03 (č. 153/2004 Sb.) zrušil, dostatečně odůvodněno, leč tato skutečnost nemůže vést sama o sobě k vyhovění ústavní stížnosti a k zrušení takového usnesení Nejvyššího soudu. Vždy je třeba zejména zkoumat, zda došlo k porušení základních práv stěžovatele v řízení před nalézacím a odvolacím soudem; pokud k tomu nedošlo - jako v daném případě - bylo by zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu projevem zcela formalistického přístupu a na věci samé by nemohlo nic změnit. Nejedná se tedy o pochybení, které by mělo zásadní vliv na ústavní regulérnost celého procesu; ostatně sám stěžovatel proti tomuto postupu Nejvyššího soudu ani nijak neargumentuje, ani neprotestuje. Ústavní soud byl v tomto směru veden rovněž principem minimalizace zásahu do pravomoci jiných orgánů veřejné moci, který ve své činnosti důsledně dodržuje.
Pro úplnost lze dále uvést, že tvrzený (údajný) nesoulad mezi některými judikáty Nejvyššího soudu řešícími pro daný případ stěžejní otázku vydržení, není Ústavní soud v zásadě oprávněn zkoumat či perfekcionisticky "napravovat". Jakkoli nejednotnost soudního rozhodování - jestliže k ní vůbec došlo - je věcí nežádoucí, není ani v pravomoci Ústavního soudu ani jeho úkolem, aby zrušením jednoho rozhodnutí - jehož výklad v úvahu přicházejících ustanovení běžného zákona sám o sobě nemá znaky protiústavnosti - vnucoval obecným soudům jiný výklad obecného práva a aby si tak nad rámec své pravomoci přisuzoval postavení arbitra uvnitř obecného soudnictví.
Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by v dané věci došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, byla ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. února 2006
František Duchoň v.r.
předseda I. senátu Ústavního soudu