ECLI:CZ:US:2006:1.US.89.05
sp. zn. I. ÚS 89/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti R. D., zastoupeného JUDr. Petrem Bokotejem, advokátem v Praze, Táboritská 23, 130 87 Praha 3, proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 18.12.2003, čj. 5 T 90/2002-215, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21.4.2004, čj. 12 To 106/2004-226, a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.10.2004, sp. zn. 6 Tdo 1072/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi mělo být zasaženo do jeho základních práv daných čl. 36 odst.1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Opírá ji zejména o následující důvody.
Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Kladně byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu pojistného podvodu podle §250a odst. 1 tr. zákona a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 9 měsíců podmíněně se zkušební dobu dvou let. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze rozsudek soudu I. stupně zrušil ve výroku o trestu a odsoudil stěžovatele k peněžitému trestu ve výši 10.000,- Kč, s náhradním trestem odnětí svobody v trvání 1 měsíc. Stěžovatel napadl uvedený rozsudek krajského soudu dovoláním, které bylo Nejvyšším soudem odmítnuto.
Podle stěžovatele důkazní řízení ve věci bylo neúplné a jednostranné. Neprovedením některých důkazů byl prý krácen ve svých právech, především v právu na spravedlivý proces. V řízení nebylo prokázáno, že by měl v úmyslu získat neoprávněný majetkový prospěch, který by mu plynul z pojistné smlouvy. Přestože stěžovatel nárokoval vůči pojišťovně částku řádově o statisíce vyšší, než byl tzv. limit, který uznala Česká pojišťovna, byl odsouzen pouze za částku 12.900,- Kč. Soudy nerozhodly v souladu se zjištěnými skutečnostmi, neboť bylo zjištěno, že v domě došlo ke vloupání a zničení balkónových dveří, což stěžovatel považoval za škodnou událost ve výši pořizovací ceny těchto dveří. Podle stěžovatele nebyla jeho obhajoba vyvrácena, neboť k poškození dveří vloupáním došlo a škoda mu vznikla, bez ohledu na to, jak a za kolik došlo následně k jejich výměně.
Stěžovatel se dále dovolal výpovědi svědka K., likvidátora pojišťovny. Konečně dodal, že i kdyby byla jeho obhajoba vyvrácena, stupeň nebezpečnosti jeho činu pro společnost prý nedosahuje povahy činu trestného.
II.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis Okresního soud v Kladně sp.zn. 5 T 90/2002. Zjistil, že dne 18.6.2002 podala státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Kladně na stěžovatele obžalobu pro trestný čin pojistného podvodu podle §250a odst. 1 tr. zákona, kterého se měl dopustit tím, že dne 29.6.2001 uplatnil v oblastní pobočce České pojišťovny v Kladně nárok na pojistné plnění. Uvedl přitom nepravdivé údaje, neboť předložil oznámení o pojistné události z pojistné smlouvy uzavřené u České pojišťovny spolu se seznamem odcizených věcí, účty a potvrzení o ceně balkónových dveří vystavených firmou P.D.S. Plzeň na částku 12.900,- Kč s tím, že původní dveře byly vloupáním zničeny, opraveny a posléze celé vyměněny. Od firmy P.D.S. však odebral pouze jedny balkónové dveře při stavbě rodinného domu a nikoliv opětovně po vzniku pojistné události.
Okresní soud v Kladně rozhodl ve věci nejprve trestním příkazem ze dne 23.7.2002, čj. 5 T 90/2002-144, proti kterému však podal stěžovatel odpor. Okresní soud v Kladně pak rozsudkem ze dne 11.3.2003 (č.l. 176-179) uznal stěžovatele vinným z trestného činu podvodu podle §250a odst. 1 tr. zákona a odsoudil jej k trestu odnětí svobody v trvání 9 měsíců, přičemž mu výkon trestu podmíněně odložil na dobu dvou roků. Rozsudek odůvodnil tím, že z dokazování jednoznačně vyplynulo, že stěžovatel uplatnil v rámci škodní události nárok na zaplacení balkónových dveří, předložil potvrzení o jejich ceně jako doklad o jejich nákupu a výměně, uváděl pracovníku pojišťovny, že dveře již vyměnil a staré poškozené zlikvidoval, ač žádné nové dveře nekoupil, a doklad o jejich ceně si vyžádal na základě původní objednávky dveří při stavbě domu. V květnu 2002 si nechal zpracovat znalecký posudek na poškození dveří, ač ty již měly být podle jeho tvrzení zlikvidovány. Při úvaze o trestu přihlédl soud ke společenské nebezpečnosti jednání stěžovatele a vzal v úvahu i to, že se v minulosti již opakovaně dopustil trestné činnosti; jeho odsouzení jsou sice zahlazena, avšak patrné sklony k páchání trestné činnosti přehlédnout nelze.
K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze usnesením ze dne 25.6.2003, čj. 12 To 202/2003-194, rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí. Soud I. stupně měl především došetřit, zda a kdy byly předmětné dveře vyměněny a jaký nárok byl u pojišťovny skutečně uplatněn. Dále měl být znovu vyslechnut svědek K., který mohl doložit, jaký nárok na pojistné plnění byl uplatněn, zda byly požadavky uplatňovány jen ústně či i písemně a jaká je skutečná výše pojistného plnění, která by stěžovateli náležela.
Okresní soud v Kladně napadeným rozsudkem ze dne 18.12.2003, čj. 5 T 90/2002-215, opět uznal stěžovatele vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle §250a odst. 1 tr. zákona a odsoudil jej k trestu odnětí svobody v trvání 9 měsíců podmíněně se zkušební dobou dva roky.
K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze napadeným rozsudkem ze dne 21.4.2004, čj. 12 To 106/2004-226, rozsudek soudu I. stupně zrušil ve výroku o trestu a odsoudil jej k peněžitému trestu ve výši 10.000,- Kč; pro případ, že by stěžovatel uložený peněžitý trest ve stanovené lhůtě nevykonal, stanovil mu náhradní trest odnětí svobody v trvání 1 měsíce. Rozsudek odůvodnil tím, že soud I. stupně postupoval v intencích předchozího rozhodnutí odvolacího soudu. Přezkoumávaný rozsudek je výsledkem řízení, které bylo provedeno podle trestního řádu a nedošlo v něm k žádným podstatným vadám, které by mohly mít vliv na objasnění věci nebo na možnost uplatnění práva obžalovaného na obhajobu. Soud I. stupně provedl dokazování v souladu s ust. §2 odst. 5 tr.řádu tak, aby bylo možno učinit správné skutkové i právní závěry. Provedené důkazy pak hodnotil ve vzájemných souvislostech, a to jednotlivě i v celém souhrnu. Pokud se týká výroku o trestu, obžalovanému byl trest odnětí svobody uložen ve spodní polovině zákonem stanovené trestní sazby, který nevázal na bezprostřední výkon, ale podmíněně jej odložil. Zůstává faktem, že obžalovaný již v minulosti sklon k páchání trestné činnosti projevil. Ve vztahu k posuzovanému trestnému činu však platí fikce zahlazení a nelze k němu přihlížet jako ke kvalifikované přitěžující okolnosti. Odvolací soud dospěl k závěru, že z hlediska výchovného účelu je na místě uložení trestu peněžitého a to jako trestu samostatného.
Stěžovatel napadl uvedený rozsudek Krajského soudu v Praze dovoláním z důvodů §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť podle jeho názoru napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a nesprávném hmotněprávním posouzení. Nejvyšší soud napadeným usnesením ze dne 26.10.2004, čj. 6 Tdo 1072/2004-258, dovolání odmítl, neboť podle jeho názoru dovolatel uplatněnými námitkami primárně zpochybňuje způsob hodnocení provedených důkazů a správnost skutkových zjištění, která se stala podkladem pro příslušné právní posouzení skutku. Zmíněné výtky nenaplňují citovaný dovolací důvod a nelze je ani podřadit pod žádný z dovolacích důvodů taxativně uvedených v §265b tr. řádu. Dovolatel uplatnil též námitky vztahující se k jinému nesprávnému hmotněprávnímu posouzení, které spatřuje v absenci materiální stránky trestného činu pojistného podvodu. Tyto výhrady naplňují uplatněný dovolací důvod, avšak v tomto směru je prý dovolání zjevně neopodstatněné. Podle názoru Nejvyššího soudu zjištěným jednáním, jak je popsáno ve výrokové části rozsudku soudu I. stupně a rozvedeno v odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů, dovolatel naplnil všechny zákonem stanovené formální i materiální znaky skutkové podstaty zmíněného trestného činu.
III.
K výzvě Ústavního soudu podali vyjádření účastník řízení i vedlejší účastníci. Nejvyšší soud i Krajský soud v Praze odkázali na odůvodnění napadených rozhodnutí. Nejvyšší státní zastupitelství, jako vedlejší účastník, poukázalo na to, že stěžovatel v ústavní stížnosti uplatnil obdobné výhrady, jako v dovolání. Podle něj obecné soudy postupovaly ve shodě se zásadou volného hodnocení důkazů. Z odůvodnění napadených rozhodnutí nevyplývá, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním rozporu s učiněnými skutkovými zjištěními. Krajské státní zastupitelství v Praze se postavení vedlejšího účastníka přípisem doručeným Ústavnímu soudu dne 12.12.2005, vzdalo. Okresní státní zastupitelství v Kladně poukázalo na to, že pokud se stěžovatel domáhá prostřednictvím ústavní stížnosti změny pravomocných rozhodnutí soudů, jedná se o ryze účelovou stížnost. V dalším odkázalo na odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Kladně.
Stěžovatel v replice na uvedená vyjádření konstatoval, že ani účastníci ani vedlejší účastníci ve svých vyjádřeních neuvádějí nové skutečnosti, a proto trvá na své ústavní stížnosti.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem ČR. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že k zásahu do jeho základních práv došlo proto, že důkazní řízení v jeho věci bylo neúplné a jednostranné a že soudy neprovedly některé důkazy (neuvádí však, které). K těmto tvrzením poukazuje Ústavní soud na obsah spisu, který je uveden v části II. tohoto rozhodnutí. Jak z něho vyplývá, soudy provedly všechny navržené důkazy, především vyslechly řadu svědků (svědka K. opakovaně), provedly i důkazy listinné (viz č.l. 173), včetně fotodokumentace. Pokud jde konkrétně o likvidátora pojišťovny K., ten vypověděl, že podle spisu došlo jen k poškození skleněné výplně dveří, leč stěžovatel chtěl uhradit dveře celé a předložil doklad o výměně za nové datovaný před škodnou událostí. Provedené důkazy pak soudy hodnotily v souladu s ust. §2 odst. 5 tr. řádu a dospěly k jednoznačnému závěru o spáchání trestného činu pojistného podvodu. Při výkladu běžného práva postupovaly ústavně konformním způsobem, jejich rozhodnutí jsou logická a přesvědčivá, nemají charakter svévole a mezi skutkovými zjištěními a skutkovými a právními závěry, jež z nich obecné soudy vyvodily, nelze spatřovat ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Napadená rozhodnutí jsou proto i z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelná.
Jen pro úplnost Ústavní soud podotýká, že otázku společenské nebezpečnosti stěžovatelova činu zvažovaly již obecné soudy a při úvaze o výši a druhu trestu ji plně reflektovaly.
Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, tedy stěžovatelova práva na spravedlivý proces, zjevně nedošlo.
Ústavnímu soudu tedy nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. července 2006
František Duchoň v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení:
Jitka Kučná
Kc:
1) odešli do vl. rukou:
- stěžovatel
- advokát
- OS v Kladně
- KS v Praze
- NS ČR
2) Vrať spis 5 T 90/2002 OS v Kladně
3) Vrať originály příloh A,B,C, kopie ponech
4) Po vrácení doručenek spis založ