ECLI:CZ:US:2006:1.US.93.05
sp. zn. I. ÚS 93/05
Usnesení
I. ÚS 93/05
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. V. M., zastoupeného JUDr. Janem Pavlokem, advokátem, Na Příkopě 391/7, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2004, sp. zn. 5 Tdo 927/2004, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2004, sp. zn. 13 To 448/2003, a proti rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 29. 9. 2003, sp. zn. 8 T 113/2001, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Berouně, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas a po odstranění vytknutých vad řádně podanou ústavní stížností stěžovatel brojí proti v záhlaví označeným rozhodnutím obecných soudů a navrhuje Ústavnímu soudu jejich zrušení.
Rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 29. 9. 2003, sp. zn. 8 T 113/2001, byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 trestního zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 trestního zákona byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Trestného činu se měl dopustit stručně řečeno tím, že jako statutární orgán zaměstnavatele rozhodl o sražení zálohy na daň z příjmu zaměstnanců ve výši 400.498,- Kč, tuto zálohu však neodvedl finančnímu úřadu, ale použil ji na jiné účely.
Na základě podaného odvolání rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 20. 1. 2004, sp. zn. 13 To 448/2003, tak, že jej podle §256 trestního řádu zamítl. Podané dovolání bylo odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2004, sp. zn. 5 Tdo 927/2004.
Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Znění článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je následující:
Článek 6
Právo na spravedlivý proces
(1) Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.
(2) Každý, kdo je obviněn z trestného činu, se považuje za nevinného, dokud jeho vina nebyla prokázána zákonným způsobem.
(3) Každý, kdo je obviněn z trestného činu, má tato minimální práva:
a) být neprodleně a v jazyce, jemuž rozumí, podrobně seznámen s povahou a důvodem obvinění proti němu;
b) mít přiměřený čas a možnost k přípravě své obhajoby;
c) obhajovat se osobně nebo za pomoci obhájce podle vlastního výběru nebo, pokud nemá prostředky na zaplacení obhájce, aby mu byl poskytnut bezplatně, jestliže to zájmy spravedlnosti vyžadují;
d) vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek, jako svědků proti sobě;
e) mít bezplatnou pomoc tlumočníka, jestliže nerozumí jazyku používanému před soudem nebo tímto jazykem nemluví.
Znění relevantních ustanovení Listiny základních práv a svobod je následující:
Článek 38
(2) Každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.
Článek 40
(3) Obviněný má právo, aby mu byl poskytnut čas a možnost k přípravě obhajoby a aby se mohl hájit sám nebo prostřednictvím obhájce. Jestliže si obhájce nezvolí, ačkoliv ho podle zákona mít musí, bude mu ustanoven soudem. Zákon stanoví, v kterých případech má obviněný právo na bezplatnou pomoc obhájce.
Především napadeným rozhodnutím stěžovatel vytýká, že postupem odvolacího soudu mu nebylo umožněno účastnit se projednání věci před soudem. Stěžovatel uvádí, že k veřejnému zasedání nebyl řádně předvolán, soudní zásilka mu nebyla doručena a náhradní doručení podle stěžovatele nebylo přípustné, protože byl v té době ve špatném zdravotním stavu a "částečně" pobýval v nemocnici. Nejvyšší soud, který o této námitce rozhodoval v řízení o dovolání, se údajně naprosto nepřípustně pustil do rozsáhlých úvah o zdravotním stavu stěžovatele a učinil závěry o odborné otázce bez opatření si znaleckého posudku. V argumentaci Nejvyššího soudu stěžovatel vidí účelové ospravedlňování postupu odvolacího soudu a ústavně nekonformní výklad záruk spravedlivého procesu, zvláště pak práva na veřejné projednání věci, kde se obviněný může vyjádřit ke skutečnostem kladeným mu za vinu a k důkazům o nich.
Druhou námitkou je pak nesprávné posouzení společenské nebezpečnosti skutku, jak je obecné soudy ve svých rozhodnutích vyjádřily. Stěžovatel uvádí, že manažeři řady velkých podniků, mnohdy se státní majetkovou účastí, kteří rovněž neplatili státní odvody, nebyli trestné stíháni. V tomto stěžovatel vidí nerespektování rovnosti občanů před zákonem a porušení právní jistoty. Stěžovatel dodává, že v současné době byla Nejvyšším soudem zrušena rozhodnutí, kterými byl proti stěžovateli v době údajného krácení daně nařízen výkon rozhodnutí, což měl být důvod velké finanční tísně. Stěžovatel má proto v úmyslu též podat návrh na obnovu řízení.
Účastník řízení Okresní soud v Berouně ve svém vyjádření k ústavní stížnosti plně odkázal na protokoly o hlavním líčení a na obsah všech napadených rozhodnutí.
Krajský soud v Praze jako účastní řízení uvedl, že současná právní úprava, obsažená v ustanoveních §233 odst. 1 a §64 trestního řádu umožňuje, aby byl obžalovaný o konání veřejného zasedání pouze vyrozumíván, nevyžaduje se tedy vždy předvolání, přičemž se nevylučuje možnost uložení zásilky. Za dodržení těchto podmínek lze konat veřejné zasedání bez přítomnosti obžalovaného (§234 trestního řádu), v tomto směru bylo odkázáno na usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 95/2004. Závěrem navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta, event. zamítnuta.
Nejvyšší soud jako účastník řízení především odkázal na podrobné odůvodnění svého napadeného usnesení, kde se stěžovatelovými námitkami dostatečně vypořádal. Postup odvolacího soudu neshledal v rozporu s trestním řádem ani s ustanoveními Listiny základních práv a svobod. K věci dále podotýká, že doklad o pracovní neschopnosti stěžovatele předložil jeho obhájce až v rámci šetření předsedy senátu Nejvyššího soudu podle §265o odst. 1 trestního řádu, a to po urgencích až dne 8. 10. 2004, na žádost ze dne 23. 8. 2004 vůbec nereagoval. K dotazu soudu, v jaké nemocnici byl stěžovatel v době konání veřejného zasedání, jeho obhájce neodpověděl. Dále Nejvyšší soud poukázal na svou judikaturu, která vychází z názoru, že pouhé předložení dokladu o pracovní neschopnosti není samo o sobě důvodem pro odročení hlavního líčení, resp. veřejného zasedání. V daném případě, shrnuje Nejvyšší soud, byl stěžovatel o veřejném zasedání včas vyrozuměn, přičemž odvolací soud v tomto smyslu naznal, že stěžovatelova účast u veřejného zasedání nebyla nutná, u veřejného zasedání byl přítomen jeho obhájce, avšak doklad o pracovní neschopnosti, resp. hospitalizaci nebyl předložen. I ve vztahu k námitce nedostatečného posouzení stupně společenské nebezpečnosti činu Nejvyšší soud odkázal na odůvodnění napadeného usnesení. Protože je přesvědčen, že rozhodnutím Nejvyššího soudu nebyla porušena základní práva stěžovatele, navrhl ústavní stížnost odmítnout.
Ústavní soud zaslal stěžovatelovi stejnopisy citovaných vyjádření k případné replice. Ten setrval na svém názoru, že stanovisko Nejvyššího soudu považuje za nesprávné a neústavní. Považuje za nepochybné, že stěžovatel byl v době konání veřejného zasedání v pracovní neschopnosti, což je doloženo dvěma potvrzeními o pracovní neschopnosti. Obhájce stěžovatele proto požádal o odročení, neboť zdravotní stav stěžovatele byl dlouhodobě nepříznivý a kolísal, v dotčené době navíc neměl povoleny vycházky. V době konání veřejného zasedání navíc nebylo detailně jasno, jakým onemocněním stěžovatel trpí a zda je způsobilý účastnit se soudního jednání. Stěžovatel dále poukazuje na zásady oficiality a legality, které se v trestním právu uplatňují a jež v daném řízení nebyly naplněny. Odkazuje proto na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 573/02, sp. zn. IV. ÚS 269/05, sp. zn. IV. ÚS 113/94 a sp. zn. III. ÚS 630/02. Ve vztahu ke zpochybňované společenské nebezpečnosti svého jednání stěžovatel poukazuje na specifickou sociálněpolitickou situaci, která v v době spáchání činu v České republice panovala, kdy odpovědné osoby v čele velkých podniků neodvádějících povinné platby nejsou trestně postihováni, zatímco "obyčejní" podnikatelé jsou kriminalizováni. Stěžovatel zdůraznil, že jednal s cílem zachovat ve svém podniku sociální smír, proto vyplatil svým zaměstnancům alespoň tzv. čisté mzdy. Obdobně vyjadřuje stěžovatel námitky i proti dalším dvěma napadeným rozhodnutím a setrvává na svém návrhu napadená rozhodnutí obecných soudů zrušit.
K řádnému posouzení tvrzených skutečností si Ústavní soud dále vyžádal spis Okresního soudu v Berouně ze dne 29. 9. 2003, sp. zn. 8 T 113/2001, po jehož prostudování dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V prvé řadě Ústavní soud zdůrazňuje, že není orgánem ochrany "běžné" zákonnosti, nýbrž orgánem ochrany ústavnosti, což vyplývá i z jeho konstantní judikatury (přístupné např. na http://www.judikatura.cz) opírající se v tomto smyslu zejména o čl. 83 Ústavy vymezující úlohu Ústavního soudu. Ústavní soud není ani součástí soustavy obecných soudů, a proto je nemůže v žádné fázi řízení nahrazovat či vystupovat jako jejich další stupeň. Pokud obecné soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod, nemůže na sebe Ústavní soud přejímat právo přezkumného dohledu nad jejich činností.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování respektují zásady stanovené pro hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu revidovat hodnocení důkazů provedené obecnými soudy. Za rozpor s principy spravedlivého procesu lze považovat toliko stav, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na jedné straně a právními závěry na straně druhé, případně stav, kdy v soudním rozhodování jsou učiněna skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. III. ÚS 166/95, sp. zn. III. ÚS 23/1993, všechny přístupné na http://www.judikatura.cz). Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Z napadených rozhodnutí a jejich odůvodnění, ve kterých obecné soudy vyjádřily své hodnotící úvahy, nevyplývají známky libovůle při jejich rozhodování. Obecné soudy proto dle názoru Ústavního soudu rozhodovaly v souladu s ústavním principem nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy).
Ohledně námitky porušení zásad spravedlivého procesu spojených s nepřítomností obviněného při soudním jednání v řízení před odvolacím soudem Ústavní soud porušení neshledal. Pro přiblížení obsahu práva na osobní přítomnost při jednání soudu je možno odkázat na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (Belziuk proti Polsku, 23103/99, CODEX. 1998, 2:34). Evropský soud pro lidská práva judikoval, že "v prvním stupni pojem spravedlivého řízení v zásadě navozuje možnost pro obžalovaného být přítomen soudnímu jednání. Avšak jeho přítomnost v odvolacím řízení takový význam nezbytně nemá. Ani v případě, že odvolací soud má úplnou pravomoc přezkoumat skutkové i právní posouzení věci, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod vždy nenavozuje právo na veřejné zasedání a právo stanout před odvolacím soudem osobně. Mimo jiné musí být vzaty v úvahu okolnosti řízení a způsob, jímž byly před odvolacím soudem vyjádřeny a chráněny zájmy obhajoby, zejména s ohledem na otázky, v nichž měl soud rozhodnout a na jejich význam pro obžalovaného".
Výklad podaný Nejvyšším soudem v napadeném usnesení je v souladu s příslušnou zákonnou úpravou a nejeví se jako vybočující z mezí ústavního pořádku. Stěžovatel ani v ústavní stížnosti netvrdí ani nedokládá konkrétní skutečnosti, které by zpochybňovaly závěry Nejvyššího soudu o tom, že byl o konání veřejného zasedání soudu nařízeném na den 20. 1. 2004 vyrozuměn doručením podle §64 odst. 2 trestního řádu dne 8. 1. 2004. Nejvyšší soud dále, jak z odůvodnění usnesení vyplývá, nezjistil z obsahu spisu ani z vyjádření obhájce stěžovatele u veřejného zasedání dne 20. 1. 2004 skutečnost, že by stěžovatel byl v době konání veřejného zasedání v pracovní neschopnosti a zároveň trval na osobní účasti u veřejného zasedání. Proto Nejvyšší soud neshledal pochybení Krajského soudu v Praze, který usnesením rozhodl , že zasedání bude konáno v nepřítomnosti obžalovaného.
Potvrzení o pracovní neschopnosti stěžovatele bylo doručeno soudu až v řízení o dovolání. Z tohoto potvrzení nebylo patrno, že v době konání veřejného jednání byl stěžovatel v nemocničním ošetření a ani následně předložené potvrzení nebylo natolik dostatečné, aby se dalo usuzovat na charakter a rozsah onemocnění a způsob léčby. Podle Nejvyššího soudu ani tento doklad nebyl dostatečný k závěru o nemožnosti stěžovatele zúčastnit se veřejného zasedání.
V odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu jsou zcela zřetelně a logicky formulovány konkrétní zjištění a úvahy, vedoucí k odmítnutí dovolání, která nejsou vzájemně rozporné a respektují ústavní kautely. Nálezy Ústavního soudu a právní závěry v nich vyjádřené, kterých se stěžovatel ve svých podáních dovolává, na nyní posuzovanou věc nedopadají, neboť vycházejí ze zcela odlišné procesní situace stěžovatelů.
Ve vztahu k druhé námitce stěžovatele, vytýkající odvolacímu soudu nesprávné posouzení společenské nebezpečnosti jeho jednání, lze se i z hlediska ústavněprávního zcela ztotožnit se závěry obecných soudů vyjádřených v jejich rozhodnutích. Obecné soudy se námitkou v předchozím řízení náležitě zabývaly a z usnesení Krajského soudu v Praze, na něž Nejvyšší soud odkazuje, je zřejmé (str. 3), proč stěžovatel s tvrzením o diskriminaci mezi velkými a malými podnikateli, a o "trestně nepostihovaném jednání manažerů velkých společností ohledně neplacení pojistného" , nemohlo v rámci obhajoby uspět.
Se shora uvedeného vyplývá, že ústavní stížnost neobsahuje námitky opravňující Ústavní soud ke kasaci napadených rozhodnutí. Závěry Ústavního soudu však nikterak nepředjímají výsledky řízení o obnově řízení, které stěžovatel zmiňuje. Ústavní soud dodává, že je mu známo, že ve věci ústavní stížnosti stěžovatele směřované proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2005, sp. zn. 4 Tz 72/2005, již I. senát Ústavního soudu rozhodl dne 1. června 2006 pod sp. zn. I. ÚS 692/05. Pro úplnost je vhodné konstatovat, že totožné námitky stěžovatele byly vypořádány již v odůvodnění tohoto usnesení Ústavního soudu .
Ústavní stížnost proto byla z důvodů výše vyložených odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a ) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. července 2006
František Duchoň, v.r.
předseda senátu