ECLI:CZ:US:2006:2.US.104.06
sp. zn. II. ÚS 104/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti B. R., zastoupené Mgr. Zbyňkem Havlíkem advokátem Advokátní kanceláře v Praze, Evropská 94, proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 1. 10. 2004, čj. 15 C 139/99-150 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 20. 9. 2005, č.j. 23 Co 111/2005-180, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků, kterými nebylo vyhověno jejímu návrhu na vydání pozemků jako náhrady za živý a mrtvý inventář a bylo rozhodnuto o způsobu náhrady za živý a mrtvý inventář.
V ústavní stížnosti uvedla, že jako oprávněná osoba dle zák. č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších (dále jen " zák. č. 229/1991 Sb. "), se žalobou domáhala vůči Zemědělskému družstvu Chýšť náhrady za živý a mrtvý inventář, neboť družstvo jí přes opakované žádosti náhradu nenabídlo.
Stěžovatelka má za to, že v řízení před obecnými soudy nebyla vyřešena sporná otázka způsobu a formy poskytnutí náhrady za živý a mrtvý inventář, navýšení její hodnoty v důsledku prodlení povinné osoby a právo volby způsobu náhrady v situaci, kdy stěžovatelka je oprávněnou osobou podle zákona 229/1991 Sb. i podle zák. č. 42/1991 Sb. Stěžovatelka se náhrady domáhala podle zákona o půdě, naopak povinná osoba se domáhala úpravy podle zák. č. 42/1991 Sb. Stěžovatelka namítá, že naturální náhrada, která jí byla soudním rozhodnutím přiznána, se skládá z nefunkčních věcí, na jejichž uvedení do původního stavu je třeba vynaložit náklady. Soudy tak nešetřily smysl a podstatu první věty ustanovení §20 odst. 1 zák. č. 229/1991 Sb., vyjádřený slovy... k zajištění provozu zemědělské nebo lesní výroby.... Dále uvádí, že soud vyhověl návrhu žalovaného na náhradu podle zákona č. 42/1991 Sb., neboť mu uložil doložit kdy došlo k transformaci družstva a jakým způsobem by mohl stěžovatelce náhradu poskytnout. Dle stěžovatelky došlo k zásahu do jejího práva na náhradu za živý a mrtvý inventář podle §20 zák. č. 229/1991 Sb., v důsledku jí nezaviněné několikaleté prodlevy s ukončením restitučního řízení, není jí soudem přiznána forma náhrady, jakou uvedla v žalobě, tedy v pozemcích, resp. později ve formě peněžní pro investice, zejména jestliže nebyla soudem navržena jiná výhodnější náhrada ve smyslu a účelu zákona o půdě.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, t.j z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatelky se závěry obecných soudů, přičemž se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru. V ústavní stížnosti přitom uvádí tytéž argumenty, se kterými se obecné soudy již vypořádaly, a staví tak Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.
Ústavní soud především konstatuje, že předmětem řízení byl návrh stěžovatelky, jímž se domáhala vydání náhrady za živý a mrtvý inventář dle §20 odst. 3 zák. č. 221/1991 Sb. a o takto vzneseném nároku bylo vedeno řízení a rozhodnuto. Předmětem řízení tedy nebyl nárok na vydání majetkového podílu dle zák. č. 42/1991 Sb. a v žádném případě soudy nerozhodovaly o nárocích vyplývajících z tohoto zákona na návrh žalovaného družstva. (Ústavní soud připomíná, že aplikované ustanovení §20 zák. č. 229/1991 Sb. zakládá fyzickým osobám nárok na vrácení majetku, který kdysi vlastnily a který následně užívalo družstvo, popřípadě na náhradu za tento majetek. Ustanovení §13 zák. č.42/1992 Sb. určuje splatnost nároku, představujícího ohodnocení účasti jednotlivých fyzických osob na činnosti transformovaného družstva buď prací nebo majetkem).
Mezi účastníky řízení bylo nesporné, že stěžovatelka je oprávněnou osobou i jaký živý a mrtvý inventář a v jaké hodnotě její právní předchůdce do družstva vnesl. Spor byl po objasněný, že stěžovatelka je osobou zajišťující zemědělskou výrobu, pouze veden o způsob poskytnutí náhrady a o navýšení příslušné částky o "sankční úroky" za opožděné plnění. Stěžovatelka se původně domáhala náhrady spočívající v peněžním plnění spolu se "sankčními úroky", později požadovala poskytnutí specifikovaných pozemků spolu s částkou 2 190 938 Kč , tj. "sankčními úroky" představujícími kombinaci úroků z prodlení, inflace, úroků z úroků a ušlých výnosů v zemědělské výrobě.
Vzhledem k tomu, že mezi stranami nedošlo k dohodě o vypořádání nároků, obecné soudy v souladu s ustanovením §20 zák. č. 229/1991 Sb. nevyhověly návrhu stěžovatelky na vydání požadovaných pozemků a finanční částky, ale rozhodly o věcném plnění, jež musí být stěžovatelce vydáno a o finanční náhradě za jednoho koně. Objasnily přitom, že řízení o návrhu na poskytnutí náhrady za mrtvý a živý inventář je řízení o určitém způsobu vypořádání účastníků ve smyslu ustanovení §153 odst. 2 o.s.ř., v němž není soud vázán návrhem žalobce, ale v němž rozhodne po zvážení situace obou stran (srov. stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ve svém pod č. 16/1966 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, bod 15).
V odůvodnění rozhodnutí soudy uvedly, že náhrada živého a mrtvého inventáře a zásob upravená v ustanovení §20 zák. č. 229/1991 Sb. předpokládá vypořádání za odňaté věci bývalého živého a mrtvého inventáře a zásob mezi osobou oprávněnou a osobou povinnou, přičemž náhrada se poskytuje jen k zajištění provozu zemědělské nebo lesní výroby (§20 odst. 1 věta první zák. č. 229/1991 Sb.). V prvé řadě se proto poskytuje ve věcech stejného nebo srovnatelného druhu a množství jako byl převzatý inventář, a teprve není-li to možné, poskytuje se ve službách pro zabezpečení této výroby, případně podílem na jmění povinné osoby. Na posledním místě uvádí zákon o půdě jako možný způsob vypořádání i jinou formou náhrady, za kterou lze považovat i peníze. Právo volby na způsob vypořádání nároku nepřísluší oprávněné osobě, ale konkrétní způsob se odvíjí od toho, zda lze nárok uspokojit naturálním plněním, tj. poskytnutím věcí srovnatelného druhu. V daném případě dospěly soudy k závěru, že naturální způsob kompenzace možný je a ve výroku konkrétně uvedly, jaké věcné plnění má být stěžovatelce poskytnuto. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že pokud byl vznesen na žalovaného dotaz k transformaci družstva a na to jakým způsobem by mohlo družstvo stěžovatelce náhradu poskytnout, stalo se tak v zájmu ověření a posouzení kompenzačních možností družstva, nikoliv z důvodu postupu dle zák. č. 42/1992 Sb.
Obecné soudy rovněž dostatečně zřejmě objasnily proč nebylo možné vyhovět požadavku stěžovatelky na zaplacení sankčních úroků (stěžovatelka bezprostředně neuplatnila svůj nárok po uplynutí lhůty stanovené zákonem, ale žalobu podala až v roce 1999, v zahájeném řízení bezdůvodně trvala na finančním plnění, později plnění v pozemcích, s ohledem na ust. §117 odst. 2 obč. zák. nemohla být úspěšná s požadavkem na zaplacení úroku ve výši 25,44 %, ale především teprve rozhodnutím soudu o způsobu náhrady a uplynutím lhůty pro takové plnění lze uvažovat o prodlení s tou formou plnění, která byla soudem stanovena). Krajský soud změnil rozhodnutí soudu prvého stupně pokud jde o náklady řízení, a s ohledem na postup zemědělského družstva a časový horizont, v němž bylo od uplatnění výzvy rozhodnuto o restitučním nároku, nepřiznal úspěšnému žalovanému náhradu nákladů řízení (§150 o.s.ř.)
Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci se jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Ústavní soud neshledal, že by došlo k ústavně nesouladnému výkladu a aplikaci ustanovení §20 odst. 3 zák. č. 229/1991 Sb., které upřednostňuje poskytnutí srovnatelného naturálního plnění. Jak bylo ověřeno, ve věci bylo provedeno důkladné a podrobné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav opravňující soudy ve věci rozhodnout (byla nesporně zjištěna hodnota vneseného živého a mrtvého inventáře a bylo ověřeno, zda družstvo má možnost stěžovatelce poskytnout plnění spočívající ve věcech téhož nebo srovnatelného druhu, jakosti a v množství a v části, kde srovnatelné plnění takto poskytnout nebylo možné, byla přiznána odpovídající finanční náhrada). Obecné soudy v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci zaujaly právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Námitkami stěžovatelky se náležitě v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu zabývaly a v odůvodnění rozhodnutí přesvědčivě a logicky vyložily, k jakým skutkovým zjištěním dospěly, jaké právní závěry z nich dovodily, jakými úvahami se při rozhodování věci řídily a které předpisy aplikovaly.
Ústavní soud tedy neshledal důvod, aby z ústavněprávního hlediska zpochybňoval právní závěry soudů, dle nichž se v případě žaloby o vydání živého a mrtvého inventáře jedná o řízení dle §§153 odst. 2 o.s.ř., v němž není soud vázán návrhem žalobce, a je proto oprávněn ve smyslu §20 zák. č. 229/1991 Sb. rozhodnout o konkrétní náhradě příslušející za vnesený živý a mrtvý inventář, přičemž náhrada se v prvé řadě poskytuje ve věcech stejného nebo srovnatelného druhu a množství, jako byl převzatý inventář, a teprve není-li to možné, poskytuje se ve službách pro zabezpečení této výroby, podílem na jmění povinné osoby či jinou formou náhrady včetně peněžní. Ústavní soud zdůrazňuje, že jako náhrada se poskytuje plnění srovnatelné s vneseným živým a mrtvým inventářem, nikoliv plnění, které by zcela vyhovovalo nyní zamýšlenému, event. i specifickému typu či druhu provozování zemědělské výroby.
Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatelka dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatelka měla a nepochybně využila možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti nezbylo než návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. prosince 2006
Stanislav Balík
předseda senátu