ECLI:CZ:US:2006:2.US.119.06
sp. zn. II. ÚS 119/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Jiřího Nykodýma a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti B. Š., právně zastoupeného JUDr. Štefanem Adamem, advokátem se sídlem Němetice 44, Kelč, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 10. 2005, sp. zn. 57 Co 184/2005, a rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 7. 10. 2004, sp. zn. 12 C 20/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to pro porušení čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), a čl. 96 Ústavy ČR, podle kterých mají všichni účastníci před soudem stejná práva.
Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku byla zamítnuta žaloba stěžovatele na určení, že vlastníkem nemovitostí (jedné poloviny pozemků p. č. 732/1, p. č. 732/2, jakož i výlučným vlastníkem budovy č. p. 764 postavené na pozemku p. č. 732/2) byl ke dni úmrtí 18. 11. 2001 jeho bratr B. Š., jehož jediným dědicem ze zákona je stěžovatel. Zůstavitel podepsal dne 24. 10. 2001 darovací smlouvu, na jejímž základě daroval předmětné nemovitosti J. K., ačkoliv podle tvrzení stěžovatele v té době věk 86 let a zdravotní stav zůstavitele po prodělané mozkové mrtvici neumožňovaly posoudit následky takového právního úkonu a protože mu chyběla rozeznávací a intelektuální schopnost k uzavření darovací smlouvy, je tato smlouva absolutně neplatná. Okresní soud provedl dokazování výslechem svědků a nechal zpracovat znalecký posudek z oboru zdravotnictví - psychiatrie. Soudní znalec MUDr. P. K., CSc. dospěl k závěru, že B. Š. ke dni uzavření darovací smlouvy trpěl duševní poruchou. S ohledem na svůj zdravotní stav, věk, intelektuální a rozumové schopnosti nebyl s vysokou pravděpodobností způsobilý k tomu, aby sám rozhodoval o svém majetku a měl způsobilost k právním úkonům. Zcela jistě pak nebyl podle závěru znalce plně způsobilý k právním úkonům. Okresní soud v důsledku nesouhlasu žalovaného se závěry znaleckého posudku nechal vypracovat revizní znalecký posudek Univerzitou Karlovou, Lékařskou fakultou v Hradci Králové. Komise znalců dospěla k odlišnému závěru, nebyly zjištěny žádné skutečnosti, které by svědčily, že by B. Š. nebyl způsobilý k rozhodování o svém majetku a neměl způsobilost k právním úkonům. Doplnění dokazování dalším znaleckým posudkem soud nepřipustil. Po provedeném dokazování dospěl soud I. stupně k závěru, že stěžovatel neprokázal, že B. Š. neměl při uzavření darovací smlouvy způsobilost k právním úkonům, nebo že by jednal v duševní poruše, která by jej činila k uzavření smlouvy neschopným. Podle názoru soudu není dán důvod absolutní neplatnosti darovací smlouvy podle §38 odst. 1, 2 občanského zákoníku.
Na základě odvolání stěžovatele rozhodl odvolací soud tak, že rozsudek soudu I. stupně ve věci samé potvrdil, když shledal jako správná skutková zjištění okresního soudu i z nich učiněný závěr o skutkovém stavu věci.
Stěžovatel spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv v zamítnutí jeho návrhu na doplnění důkazního řízení jiným znalcem, vědeckým ústavem nebo institucí, který by přezkoumal diametrálně rozdílné závěry znaleckých posudků. Porušením zásady rovnosti účastníků v soudním řízení je podle názoru stěžovatele postup soudu , který poté, co závěry znaleckého posudku zpracovaného znalcem MUDr. P. K., CSc. potvrzovaly tvrzení stěžovatele, vyhověl návrhu žalovaného na doplnění důkazního řízení jen s poukazem na to, že znalec nedovedl vysvětlit rozpor mezi závěry svého znaleckého posudku a výpovědí žalovaného a některých svědků. Když závěry nového znaleckého posudku potvrdily tvrzení žalovaného, byly však odlišné od závěrů znaleckého posudku MUDr. P. K., CSc., a stěžovatel navrhoval doplnění důkazního řízení novým znaleckým posudkem, byl jeho návrh zamítnut.
K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřili stručně oba účastníci řízení, kteří v podstatě pouze odkázali na odůvodnění napadených rozhodnutí.
Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Posláním Ústavního soudu je poskytovat ochranu základních práv a svobod zakotvených zejména v ústavním pořádku České republiky. K námitkám stěžovatele, týkajícím se provádění důkazů, jejich hodnocení a vyvozování právních závěrů, je třeba uvést, jak již bylo Ústavním soudem mnohokrát judikováno, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, a nemůže tudíž vykonávat přezkumný dohled nad jejich činností, pokud postupují v souladu s Ústavou ČR i Listinou. Z ústavního principu nezávislosti obecných soudů vyplývá rovněž zásada jejich volného hodnocení důkazů. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se případným porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných předpisy obecného práva, pokud takové porušení současně neznamená porušení základních práv nebo svobod. Pokud obecné soudy při svém rozhodování respektují pravidla ustanovení §132 OSŘ, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že na základě řádně zjištěného skutkového stavu věci vyvodily obecné soudy, v souladu s ústavní zásadou nezávislosti soudní moci (čl. 81, čl. 82 Ústavy ČR), svůj právní názor, který má ve skutkových zjištěních oporu, a tento závěr v souladu se zákonem odůvodnily (§157 odst. 2, §167 odst. 2 o. s. ř.); pod aspektem ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) nelze proto obecným soudům nic vytknout.
K námitce stěžovatele, že soudy neprovedly všechny navrhované důkazy, Ústavní soud pokládá za nutné připomenout, že zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny je třeba vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ze zmíněných zásad však nikterak nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které účastník navrhl (srov. nález sp. zn. III.ÚS 150/93). Je to obecný soud, který je povinen a současně oprávněn zvažovat, v jaké fázi řízení je třeba důkazy provést, zda a nakolik je potřeba dosavadní stav dokazování doplnit a zda je určitý důkazní prostředek způsobilý prokázat tvrzenou skutečnost. Z příslušného spisového materiálu, který měl Ústavní soud k dispozici, porušení shora uvedených zásad nevyplývá.
Stěžovatel sice v průběhu řízení před soudem I. stupně navrhoval jako důkaz vypracování dalšího, v pořadí již třetího znaleckého posudku, soud mu však nevyhověl a svůj postoj v odůvodnění napadeného rozsudku řádně odůvodnil. Stejnou námitkou se zabýval i soud odvolací, který konstatoval, že důkaz revizním znaleckým posudkem byl proveden a pokud stěžovatel poukazuje na rozdíly v závěrech podaných znaleckých posudků, je třeba zdůraznit, že se nejedná o rozpory mezi dvěma znaleckými posudky stojícími vedle sebe, ale že znalecký posudek znaleckého ústavu je znaleckým posudkem revizním, kterým byly přezkoumány závěry předchozího znaleckého posudku. Provedení důkazu revizním znaleckým posudkem bylo učiněno v souladu s §127 odst. 1. odst. 2 o. s. ř. Tím, že soud nepovažoval za nutné nechat ve věci vypracovat celkem třetí znalecký posudek a svoje rozhodnutí v tomto smyslu řádně odůvodnil, postupoval zcela v intencích příslušných ustanovení o. s. ř., a neporušil ani zásadu rovnosti účastníků řízení.
Ústavní soud po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí a spisového materiálu dospěl k závěru, že obecné soudy neporušily žádné z ústavně zaručených práv stěžovatele. Proto ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, usnesením odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. května 2006
Stanislav Balík
předseda senátu