ECLI:CZ:US:2006:2.US.120.05
sp. zn. II. ÚS 120/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o ústavní stížnosti MUDr. V. M., zastoupeného JUDr. Oldřichem Benešem, advokátem v Ostravě, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 12. 2004, č. j. 7 As 37/2003-32, a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 7. 2004, č. j. 22 Ca 357/2002-15, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel formálně bezvadnou ústavní stížností navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tím, že postupem soudů předcházejícím jejich vydání se cítí zkrácen v právu domáhat se svého práva stanoveným postupem u soudu, a v právu dosáhnout přezkoumání zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy soudem, opíraje se přitom o článek 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Napadeným usnesením krajského soudu byla odmítnuta stěžovatelova žaloba proti rozhodnutí zdravotní pojišťovny z důvodu, že nejde o rozhodnutí vydané v oblasti veřejné správy, a soudu ve správním soudnictví proto není dána pravomoc o takové žalobě věcně rozhodnout. Předmětné rozhodnutí zdravotní pojišťovny se týkalo námitek stěžovatele proti závěrům kontroly prováděné zdravotní pojišťovnou v jeho ambulanci. Krajský soud dospěl k závěru, že bylo vydáno v rámci té činnosti zdravotní pojišťovny, kdy vystupuje jako smluvní partner zdravotnického zařízení; hradí mu zdravotní péči poskytnutou pojištěncům a v souvislosti s tím provádí i kontrolu využívání a poskytování zdravotní péče.
Stěžovatel se bránil podáním kasační stížnosti, kterou Nejvyšší správní soud jako nedůvodnou zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí s odkazem na příslušnou procesní úpravu vyložil, že pravomoc soudů ve správním soudnictví je dána leda tehdy, je-li napadeno rozhodnutí vydané v oblasti veřejné správy orgánem moci výkonné, orgánem územního samosprávného celku, jakož i fyzickou nebo právnickou osobou nebo jiným orgánem, pokud jim bylo svěřeno rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob, kterýmžto rozhodnutím bylo navíc porušeno veřejné subjektivní právo žalující osoby. Podle §42 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o veřejném zdravotním pojištění"), zdravotní pojišťovny na straně jedné kontrolují využívání a poskytování zdravotní péče hrazené ze zdravotního pojištění v jejím objemu a kvalitě, včetně dodržování cen u smluvních zdravotnických zařízení a pojištěnců; zdravotní pojišťovna neuhradí péči, prokáže-li kontrola neoprávněnost nebo nesprávnost vyúčtování zdravotní péče. Na druhé straně rozhodují zdravotní pojišťovny ve věcech týkajících se přirážek k pojistnému, pokut a pravděpodobné výše pojistného a ve sporných případech ve věcech placení pojistného, penále, vracení přeplatku na pojistném a snížení záloh na pojistné (§53 zákona o veřejném zdravotním pojištění). Zdravotní pojišťovny zde rozhodují platebními výměry a na toto rozhodování se vztahují obecné předpisy o správním řízení, není-li zákonem stanoveno jinak. Nejvyšší správní soud konstatoval, že soudem ve správním soudnictví jsou přezkoumatelná pouze rozhodnutí vydaná dle níže uvedeného ustanovení. Kontrolní činnost umožňuje zdravotní pojišťovně konat zmíněný §42 zákona o veřejném zdravotním pojištění a tato možnost je zakotvena i ve vyhlášce Ministerstva zdravotnictví č. 457/2000 Sb., kterou se vydávají rámcové smlouvy. Stěžovatel měl se zdravotní pojišťovnou uzavřenu smlouvu o poskytování zdravotní péče. Existenci tohoto závazkového vztahu mezi zdravotní pojišťovnou a stěžovatelem považoval Nejvyšší správní soud pro posuzovanou věc za klíčovou; námitky stěžovatele vyjádřené v kasační stížnosti označil za irelevantní, neboť stěžovatel nemá právní povinnost smlouvu se zdravotní pojišťovnou uzavírat. Shodně se soudem krajským Nejvyšší správní soud uzavřel, že v daném případě neměla zdravotní pojišťovna postavení správního orgánu ve smyslu §4 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního, ale vystupovala jako smluvní partner stěžovatele. Obrana ve správním soudnictví je z toho důvodu vyloučena.
Stěžovatel s uvedenými závěry nesouhlasí. Ve svém podání adresovaném Ústavnímu soudu namítl, že sice se zdravotní pojišťovnou uzavřel smlouvu o poskytování zdravotní péče, ovšem vzniklý závazkový vztah není soukromoprávního charakteru. Obsah smlouvy se totiž nemůže odchýlit smlouvy rámcové, jejíž obsah je dán vyhláškou Ministerstva zdravotnictví. Dle stěžovatele kontrolu využívání a poskytování zdravotní péče, hrazené ze zdravotního pojištění, svěřil zdravotní pojišťovně stát. Stěžovatel se kontrole musí podřídit a musí ji nechat zdravotní pojišťovnu provést. Dle stěžovatele jde o kontrolní mechanismus fungující v oblasti veřejné správy veřejného zdravotního pojištění. Opačný výklad by dle stěžovatele znamenal, že nakládání s prostředky veřejného zdravotního pojištění nemá žádnou veřejnoprávní kontrolu. Stěžovatel je tedy přesvědčen, že se žalobou domáhal ochrany svého veřejného subjektivního práva.
Ústavní soud se tak jako v jiných případech zabýval nejprve formální stránkou stížnosti. Zjistil, že byla podána včas a vyhovuje i co do ostatních formálních náležitostí požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"). Proto mohl přikročit k posouzení stížnosti z hlediska její opodstatněnosti. Dospěl k závěru, že ve věci není vzhledem k charakteru stížnostní argumentace potřeba činit další procesní úkony a o návrhu lze rozhodnout na podkladě listin předložených stěžovatelem.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není vrcholem soustavy obecných soudů ani není ve vztahu k těmto soudům soudem nadřízeným. Jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a už vůbec není jeho úkolem podávat výklad běžných zákonů. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Veden touto úvahou Ústavní soud ve vztahu k nyní posuzované stížnosti konstatuje, že by překračoval svoji kompetenci, pokud by si osvojoval rozhodovat o rozdělení soudní agendy podle veřejnoprávní a soukromoprávní povahy vztahů, které jsou předmětem sporů. Je věcí obecné justice nalézat hranici mezi množinou veřejnoprávních a soukromoprávních vztahů. Je sice pravda, že tato hranice nemusí být zcela zřetelná. Dle současné úpravy soudního řízení správního a občanského soudního řízení je nicméně řízení o takovém konfliktu svěřeno nikoliv Ústavnímu soudu, ale speciálnímu justičnímu orgánu podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, který rovněž upravuje pravidla tohoto řízení. Stěžovatel postavil svou stížnost na argumentu, že jeho spor se zdravotní pojišťovnou je veřejnoprávní, nikoliv soukromoprávní povahy. Ústavní soud jako justiční orgán, povolaný k ochraně zvláštní kategorie základních práv až po selhání jiných administrativních a justičních orgánů, necítí potřebu takový právně-teoretický spor vůbec řešit. Rozhraničení veřejného a soukromého práva je záležitostí běžného zákona, nikoli základních lidských práv, ať už hmotných nebo procesních (jako i zde stěžovatelem uváděného práva na soudní ochranu dle čl. 36 Listiny). Ta mohou být stejně dobře ochráněna nebo opomíjena jednou i druhou větví současného českého správního soudnictví, přičemž pochyby nevyvolává, která z nich konkrétně řízení provede.
Správní soudy, a zejména pak soud kasační, v napadených rozhodnutích zaujatý právní názor na povahu rozhodování zdravotní pojišťovny v daném případě pečlivě a srozumitelně odůvodnily a argumentům tam uvedeným může Ústavní soud sotva něco vytknout.
Námitky protiústavnosti vznesené stěžovatelem tedy postrádají opodstatnění, postup správních soudů žádné ústavní principy neporušil. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené podanou stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. prosince 2006
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu