ECLI:CZ:US:2006:2.US.121.05
sp. zn. II. ÚS 121/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti D. B., zastoupeného JUDr. Josefem Lžičařem, advokátem se sídlem Praha 8, Sokolovská 24, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 11. 2004, čj. 5 Tdo 1283/2004-550, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 4. 3. 2005, která splňuje podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu. Tvrdí, že jím bylo porušeno jeho základní právo garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva", a ve svém důsledku i článek 13 Úmluvy.
Ze spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 57 T 16/2002, který si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno následující:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. 5. 2003, čj. 57 T 16/2003-379, byli stěžovatel a obviněný R.P. uznáni vinnými trestným činem loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. a), b) trestního zákona, kterého se dopustili společně s dalšími dvěma osobami. Stěžovateli byl uložen trest odnětí svobody v trvání sedmi roků a R. P. v trvání pěti roků, pro jehož výkon byli oba zařazeni do věznice s dozorem. Dále bylo rozhodnuto o náhradě škody.
O odvolání obou obviněných rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 9. 2003, čj. 2 To 127/03-408, kterým napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a nově rozhodl tak, že obviněného R.P. uznal vinným spolupachatelstvím trestného činu loupeže podle §9 odst. 2 trestního zákona a §234 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákona, a stěžovatele pomocí k trestnému činu loupeže podle §10 odst. 1 písm. c) trestního zákona a §234 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákona a oběma obviněným uložil trest odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon je zařadil do věznice s dozorem. Znovu rozhodl též o náhradě škody.
Stěžovatel podal proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání, které opřel o důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Nejvyšší soud o něm rozhodl usnesením ze dne 7. 4. 2004, čj. 5 Tdo 286/2004-467, jímž napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil a tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Vyšel z popisu žalovaného skutku ve výroku o vině napadeného rozsudku a dospěl k závěru, že v něm chybí skutkové okolnosti vyjadřující naplnění objektivní a subjektivní stránky pomoci k trestnému činu loupeže.
Vrchní soud v Praze poté rozsudkem ze dne 24. 6. 2004, čj. 2 To 36/2004-492, znovu rozhodl o vině a trestu stěžovatele a obviněného R. P. i o náhradě škody, a to, vyjma nového znění skutkové věty ve výroku o vině, stejným způsobem jako ve svém předchozím rozhodnutí.
Tento v pořadí druhý rozsudek Vrchního soudu v Praze napadli stěžovatel i obviněný R. P. dovoláním. Nejvyšší soud jejich dovolání usnesením ze dne 24. 11. 2004, čj. 5 Tdo 1283/2004-550, odmítl podle ustanovení §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu. Konstatoval, že stěžovatel uvedl dovolací důvod pouze v souvislosti s citací svého předcházejícího dovolání a obviněný P. dovolací důvod neuvedl vůbec. Protože však předseda senátu soudu prvního stupně obviněné k odstranění vad dovolání nevyzval, Nejvyšší soud posoudil dovolání podle obsahu uplatněných námitek. Dospěl přitom k závěru, že neodpovídají žádnému ze zákonných dovolacích důvodů vymezených v ustanovení §265b trestního řádu.
Stěžovatel napadl usnesení dovolacího soudu projednávanou ústavní stížností. Rekapituluje v ní průběh řízení před obecnými soudy včetně námitek, které uplatňoval ve svých opravných prostředcích. Ztotožňuje se s prvním rozhodnutím Nejvyššího soudu, v němž tento soud dospěl k závěru, že ve vztahu ke stěžovateli skutková věta rozsudku soudu druhého stupně neobsahovala předpokládané skutkové okolnosti, z nichž by bylo možno vyvozovat, zda byla použita správná právní kvalifikace ve smyslu ustanovení §234 odst. 1, 2 trestního zákona, a v němž dal konkrétní návod, který měl vrchní soud respektovat. Ten však již dokazování nedoplňoval, upravil skutkový výrok a ponechal původní právní kvalifikaci vztahující se ke stěžovateli. Protože nebylo respektováno zrušující usnesení Nejvyššího soudu v tom smyslu, aby věc byla v potřebném rozsahu znova projednána a rozhodnuta, stěžovatel podal v zásadě stejné dovolání jako předchozí. Nejvyšší soud dovolání vytknul, že v něm nebyl uveden odkaz na zákonné ustanovení §265b trestního řádu, přesto je podle ustanovení §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl.
S argumentací Nejvyššího soudu stěžovatel nesouhlasí, neboť stojí na ryze formalistickém přístupu a nerespektuje základní zásady trestního řízení. Nejvyšší soud totiž dospěl k závěru, že dovolací důvod, uvedený pouze v souvislosti s citací jeho předcházejícího dovolání, není dostatečným důvodem pro to, aby se v podstatě totožným dovoláním opětně zabýval. Dle stěžovatele jde o ryze účelovou argumentaci, sloužící jedině tomu, aby se dovolací senát vyhnul rozhodování o jedné a téže věci. Procesní pochybení předsedy senátu odvolacího soudu sice Nejvyšší soud zmiňuje, má však za to, že by to na meritu věci nic nezměnilo. Stěžovatel má však za to, že on i jeho obhájce měli obdržet výzvu k odstranění vady dovolání. Její absenci považuje za zkrácení práv obhajoby, byť by šlo teoreticky pouze o upozornění, že je třeba výslovně uvést "číselně dovolací důvod". Má za to, že dovolací řízení se v žádném stadiu nenachází mimo ústavní rámec spravedlivého procesu. Nelze zde volit zjednodušující řešení, resp. volit postupy, jimiž by bylo obžalovanému zabráněno uplatnit svou argumentaci vztahující se k nesprávně použité právní kvalifikaci. Bývalo obecnou zásadou, k níž soudy přihlížely, že každé podání se posuzuje podle svého obsahu - nezáleželo, jak bylo označeno. Příslušnému senátu Nejvyššího soudu bylo známo z předchozího projednávání věci, čeho se stěžovatel domáhá a v čem spatřuje pochybení soudů obou stupňů, proto žádal o přezkumné řízení a právem se domníval, že soud bude vycházet z vlastního již jednou vydaného rozhodnutí.
Stěžovatel má za to, že interpretace dovolacího důvodu a nedostatku poučení ze strany soudu staví postup Nejvyššího soudu mimo ústavní rámec. Stěžovatel je přesvědčen, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který má napravovat vady předcházejícího řízení. Nesprávné zjištění skutkového stavu věci má vliv i na správnost právního posouzení skutku. Nesprávná interpretace ustanovení §265b odst. 1 písm. g) je ve svém důsledku i porušením čl. 13 Úmluvy. Nesprávná interpretace poučovací povinnosti, resp. absence výzvy, již sama o sobě činí proces nespravedlivým.
Na žádost Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil coby účastník řízení Nejvyšší soud. Ve svém vyjádření zopakoval důvody, které jej vedly k odmítnutí dovolání, a v podrobnostech odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Doplnil, že si byl vědom vytčeného pochybení v řízení, kdy byl stěžovatel de facto zbaven možnosti uvést v podání výslovný odkaz na některý z dovolacích důvodů, vzal v úvahu jeho právo na spravedlivý proces a posoudil obsah dovolacích námitek, jakoby v dovolání zákonný dovolací důvod byl citován. Závěrem vyslovil přesvědčení, že svým postupem neporušil žádné z ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele. Navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
Nejvyšší státní zastupitelství se svého postavení vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem výslovně vzdalo.
Ústavní soud již mnohokrát ve své judikatuře zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy a již proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností; to ovšem jen potud, pokud tyto soudy postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny.
Stěžovatel v petitu ústavní stížnosti, jímž je Ústavní soud vázán, napadá výlučně usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítnuto jeho dovolání, které podal proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 6. 2004, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 57 T 16/2002. Svou argumentaci buduje na nesouhlasu s posouzením svého dovolání. Porušení práva na spravedlivý proces včetně práva na obhajobu spatřuje v tom, že nebyl vyzván k odstranění vad dovolání, v důsledku čehož se Nejvyšší soud jeho dovoláním řádně nezabýval a bez meritorního přezkumu je odmítl. S těmito argumenty se Ústavní soud neztotožňuje.
Jak vyplývá z obsahu spisového materiálu, stěžovatel podal dovolání v rámci zákonné dvouměsíční lhůty. Toto dovolání neobsahovalo ve smyslu §265f odst. 1 trestního řádu výslovný odkaz na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) trestního řádu nebo §265b odst. 2 trestního řádu, když dovolací důvod byl uveden pouze v souvislosti s citací předcházejícího dovolání stěžovatele. Protože dovolání bylo podáno 16 dnů před uplynutím zákonné lhůty, soud prvního stupně měl dostatek prostoru k tomu, aby stěžovatele dle §265h trestního řádu vyzval k doplnění chybějících náležitostí dovolání, což však neučinil. Tímto pochybením nebyl ovšem stěžovatel zkrácen na svém právu na spravedlivý proces, neboť jeho dovolání nebylo odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. d) trestního řádu pro nedostatek jeho náležitostí v podobě neuvedení důvodu dovolání. Nejvyšší soud totiž posoudil obsah dovolacích námitek z hlediska všech v úvahu přicházejících dovolacích důvodů. Postupoval tedy stejným způsobem jako v případě, kdy by dovolání výslovný odkaz na dovolací důvod obsahovalo.
Ani další postup Nejvyššího soudu při vyřizování dovolání stěžovatele nevykročil z mezí ústavnosti. Jak vyplývá z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2004, jímž bylo rozhodováno o prvním dovolání stěžovatele, rozsudek vrchního soudu byl zrušen z důvodu, že "znění skutkové věty rozsudku neobsahuje ve vztahu k osobě dovolatele zákonem předpokládané skutkové okolnosti, z nichž by bylo možno učinit jednoznačný závěr o naplnění znaků objektivní a subjektivní stránky pomoci k trestnému činu loupeže hlavními pachateli (srov. ,,, obviněný B. po opuštění prodejny M., P. a P. odjel z nákladového nádraží současně s nimi svým osobním vozidlem... odcizené věci přeložili do jeho vozidla, které řídil i odtud...do restaurace U chcípáka, kde si kořist rozdělili). Tento nedostatek v popisu skutkových zjištění ve výroku napadeného rozsudku nebylo v posuzovaném případě možno doplnit ani z odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Praze, neboť ani tato část napadeného rozhodnutí neobsahuje skutková zjištění, ze kterých by bylo možno jednoznačně dovodit naplnění znaků skutkové podstaty pomoci k trestnému činu loupeže...dovolatelem". Vrchnímu soudu tedy bylo vytknuto spíše formální pochybení ve skutkové větě a v odůvodnění rozsudku, aniž by byla současně zpochybněna skutková zjištění učiněná z provedeného dokazování. Jak vyplývá z rozsudku vrchního soudu, následujícího po vydání zrušujícího rozhodnutí Nejvyššího soudu, toto pochybení bylo napraveno jak ve skutkové větě výroku (srov. "obviněný D. B. obviněného R. P. pro tuto práci předem sjednal, po celou dobu loupežného přepadení hlídal..."), tak i v odůvodnění rozsudku, což konstatoval v napadeném usnesení i Nejvyšší soud, který současně připomněl, že je povinen z těchto skutkových zjištění vycházet, neboť jejich změna není možná prostřednictvím žádného ze zákonných dovolacích důvodů. Tomu odpovídá i závěr Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání podle ustanovení §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu, k němuž dospěl v důsledku posouzení věcného obsahu námitek stěžovatele.
Dovolací soud v posuzovaném případě použil obvyklé metody výkladu právních norem, přičemž jím provedená interpretace a aplikace jednotlivých procesních ustanovení nevykazuje znaky libovůle (srov. III. ÚS 282/03, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 31, usnesení č. 23; IV. ÚS 564/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 30, nález č. 108).
Ústavní soud v této souvislosti dodává, že Nejvyšší soud jako soud dovolací není samotným vymezením dovolacích důvodů povolán k plnému soudnímu přezkumu rozhodnutí soudů nižších stupňů. Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (srov. IV. ÚS 73/03). Selektivní pojetí dovolání nepředstavuje odepření opravného prostředku v trestním řízení podle článku 13 Úmluvy, jak se domnívá stěžovatel. Úmluva nežádá, aby bylo zajištěno více opravných prostředků. Požadovaný jeden opravný prostředek je v českém trestním soudním procesu ztělesněn institutem odvolání. Česká republika nemusí mít ve světle Úmluvy žádnou třetí instanci trestního soudnictví. Může ji proto mít ustavenu jen pro korekci pouze zákonodárcem vybraných chyb výstupů trestní represe.
Z důvodů shora rozvedených dospěl Ústavní soud k závěru, že tvrzená ani jiná ústavně zaručená práva stěžovatele v jeho věci porušena nebyla. Postupoval proto podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. května 2006
S t a n i s l a v B a l í k, v. r. předseda senátu