ECLI:CZ:US:2006:2.US.124.03
sp. zn. II. ÚS 124/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti D. A. Studio, spol. s r.o., se sídlem Na Cihlářské 30, Praha 5, IČO: 4524351, zastoupené advokátem JUDr. Alexandrem Klimešem, se sídlem v Praze 1, U Bulhara 3, kterou směřuje proti rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 11. 10. 2002, č.j. 28 Ca 38/2001-39, Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu, č.j. FŘ-8732/13/00, ze dne 2. 11. 2000 a Finančního úřadu pro Prahu 5, č.j. 261396/99/005511/7002, ze dne 18. 10. 1999, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Dne 3. 3. 2003 obdržel Ústavní soud ústavní stížnost obchodní společnosti D. A. Studio, spol. s r.o., jíž brojí proti rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 11. 10. 2002, č.j. 28 Ca 38/2001-39, Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu, č.j. FŘ-8732/13/00, ze dne 2. 11. 2000 a Finančního úřadu pro Prahu 5, č.j. 261396/99/005511/7002, ze dne 18. 10. 1999. Dle náhledu stěžovatelky došlo výše uvedenými rozhodnutími státních orgánů k zásahu do základních práv a svobod, jež jsou jí garantována čl. 2 odst. 3, čl. 36 odst. 1 a 2 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o ÚS").
V průběhu řízení před Ústavním soudem došlo ke změně v osobě soudce zpravodaje tak, že v souladu s §8 odst. 8 rozvrhu práce Ústavního soudu byla ústavní stížnost s účinností od 22. 6. 2004 přidělena soudkyni JUDr. Michaele Židlické. Dle §8b téhož předpisu se ústavní stížnost projedná v senátě, v němž zasedá soudce zpravodaj, přičemž spisová značka věci zůstává nezměněna. Z tohoto důvodu ve věci rozhodoval čtvrtý senát Ústavního soudu.
Finančnímu úřadu pro Prahu 5 došlo dne 27. 11. 1998 od stěžovatelky, D. A. Studio, spol. s r.o., přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období říjen 1998, na němž byla uvedena daň na vstupu ve výši 1 132.555,-Kč a na výstupu 1.666.808,-Kč, celkem byla vykázána vlastní daňová povinnost ve výši 534.253,-Kč. Následně provedl příslušný finanční úřad u stěžovatelky místní šetření ve věci daně z přidané hodnoty za zdaňovací období roku 1998, kdy předmětem šetření byla daň z přidané hodnoty nárokovaná jako odpočet ve zdaňovacím období březen 1998 ve výši 506.000,- Kč, a ve zdaňovacím období říjen 1998 ve výši 550.000,- Kč. O výsledku šetření byla sepsána zpráva o místním šetření č.j. 31956/99/005932/5084.
Místnímu šetření předcházelo zjištění z daňové kontroly za rok 1997, dle níž byly do nákladů zaúčtovány dvě faktury přijaté ze dne 30. 11. 1997, od firmy Epas Consulting & Trade Limited (dále jen "Epas"), za zpracování marketingového plánu na pronájem prostorů v nemovitostech Praha-Tatra - kulturně komerční centrum. Daň z přidané hodnoty, vztahující se k předmětným fakturám, byla zaúčtována na účet č. 343 (daň z přidané hodnoty), ovšem v roce 1997 nebyla nárokována.
Finanční úřad pro Prahu 5 posoudil důkazní prostředky, jež byly v rámci daňového řízení stěžovatelkou předloženy a neuznal nárok na odpočet daně z přidané hodnoty, jež byl uplatněn v přiznání k předmětné dani za březen 1998 ve výši 506.000,- Kč a za měsíc říjen 1998 ve výši 550.000,- Kč. Neuznání nároku na odpočet vedlo až k vydání napadeného dodatečného platebního výměru č.j. 261396/005511/7002.
Stěžovatelka se neztotožnila s názorem správce daně a proti citovanému platebnímu výměru podala v souladu s ustanovením §48 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "daňový řád"), odvolání, jež bylo rozhodnutím Finančního ředitelství ze dne 2. 11. 2000, č.j. FŘ-8732/13//00, zamítnuto. K obdobným závěrům dospěl i Městský soud v Praze ve svém rozsudku ze dne 11. 10. 2002, č.j. 28 Ca 38/2001-39, jímž rozhodl o následně podaném opravném prostředku.
Dne 3. 3. 2003 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost, jíž stěžovatelka brojí proti všem v záhlaví uvedeným rozhodnutím orgánů státní moci. Dle jejího náhledu postupovaly státní orgány v rozporu s ustanovením §2 odst. 3, 7, 9, §23 a 24, 31 odst. 1, 4, 8 písm. b, c, §31 odst. 9 z.s.d.p., jakož i §19 odst. 1 zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o d.p.h."), čímž došlo údajně k zásahu do práv, garantovaných čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Porušení ústavně zaručených práv spatřuje stěžovatelka mimo jiné ve skutečnosti, že správce daně vyšel při zjišťování nároku na odpočet daně za období říjen 1998 ze zjištění učiněných při daňové kontrole za období 1997, týkající se daně z příjmu právnických osob. Stěžovatelka podala správci daně vysvětlení, za jakým účelem byly marketingové studie zpracovány. Stěžovatelka se chtěla jednak sama podílet na zajišťování pronájmu budoucího areálu, na jehož vyprojektování pracovala a také se jednalo o důležitý předpoklad pro získání zakázky projektových prací a stanovení jejich ceny. Stěžovatelka poukázala též na skutečnost, že ani v průběhu daňové kontroly daně z příjmu právnických osob za rok 1997, ani v průběhu místního šetření týkajícího se daně z přidané hodnoty za zdaňovací období říjen 1998, nebyla správcem daně vyzvána k prokázání využití předmětné marketingové studie pro svá zdanitelná plnění.
K předmětné ústavní stížnosti se vyjádřil Finanční úřad pro Prahu 5, jenž poukázal především na skutečnost, že v průběhu daňového řízení stěžovatelka neprokázala, že uplatněný nárok na odpočet použila pro svá zdanitelná plnění. Stejně tak z žádné smlouvy o dílo, ani jiného smluvního vztahu mezi stěžovatelkou a zadavatelem stavby nevyplynulo, že by byla stěžovatelka pověřena investorem stavby podílet se na pronájmu budoucích prostor. Nebylo tedy prokázáno, že marketingová studie na pronájem objektů byla využita pro zdanitelné plnění.
Přípisem ze dne 5. 5. 2003 se k ústavní stížnosti obsáhle vyjádřilo Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu, jenž za rozhodující pro prokazování nároku na odpočet daně z přidané hodnoty ze strany stěžovatelky považuje fakturu přijatou č. 022/97 ze dne 30. 11. 97 s uvedeným předmětem zdanitelného plnění "Zpracování marketingového plánu na pronájem prostorů v nemovitostech Praha-Tatra-Kulturně komerční centrum - sever" a marketingová smlouva ze dne 3. 11. 1997, na níž je na faktuře č. 022/97 odkaz. V dalším pak nesouhlasí s tvrzením stěžovatelky, že správní orgán hodnotil jako důkazní prostředky listiny, které nebyly obsahem daňového spisu. Vyzdvihuje též skutečnost, že pro účely daně z přidané hodnoty je rozhodující skutečný stav, tj. jaké plnění daňový subjekt přijal a zda je použil pro svá zdanitelná plnění. Vzhledem ke skutečnosti, že stěžovatelka neprokázala skutečný stav, což je v daňovém řízení rozhodující, uvedl pak správce daně i odkaz na ustanovení §2 odst. 7 daňového řádu.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti mimo jiné tvrdí, že správní spis obsahoval dostatečné podklady pro doměření daně z přidané hodnoty. K hodnocení důkazů uvádí, že povinnost správce daně postupovat v daňovém řízení v úzké součinnosti s daňovým subjektem nelze pojímat tak, že ve vyměřovacím spise má být u každého šetření zaznamenáno, jaký důkazní prostředek se osvědčil jako důkaz či nikoliv, a zda s tímto hodnocením byl daňový subjekt seznámen.
Přípisem ze dne 20. 12. 2005 zaujala stěžovatelka stanovisko k vyjádřením účastníků. Poukázala na skutečnost, že bylo povinností správních orgánů prokázat, v čem spočívalo zastření skutečného stavu (§2 odst. 7 daňového řádu). Nelze tvrdit, že jde o zastřený stav a neuvést, jaký skutečný stav je zastřen jakým formálně právním stavem. Jedním z důvodů pro pořízení marketingové studie byla údajně potřeba stanovení výše honorářů za zpracovaný projekt. Stěžovatelka obdržela sjednaný honorář a má tedy za prokázané, že výdaj na marketingovou studii využila k dosažení zdanitelných příjmů.
K předloženému návrhu je třeba konstatovat, že Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí ani nenahrazuje hodnocení důkazů či jiné samostatné úvahy obecných soudů svými vlastními závěry. Jeho úkolem není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných např. občanským zákoníkem nebo dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí orgánů státní moci z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a konstatuje, že zásah do základních práv stěžovatelky neshledal. Z ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelka v podstatě opakuje argumenty vznesené již před Městským soudem v Praze a vzhledem k tomu, že se tento soud s její argumentací podrobně vypořádal, není její ústavní stížnost v této části ničím jiným než polemikou s odlišným právním názorem soudu. Nesouhlas stěžovatelky nemůže bez dalšího posunout projednávanou věc do roviny protiústavnosti.
Argumentuje-li stěžovatelka na podporu svých tvrzení nálezem Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 121/01, nezbývá než poznamenat, že tento dopadá na odlišnou procesní situaci. Správce daně v citované věci svým postupem znemožnil stěžovatelce uplatnit svá procesní práva, což se v projednávané věci nestalo. V předmětném případě provedl správce daně několik ústních jednání se zástupci stěžovatelky, během nichž byla projednávána otázka oprávněnosti nároku na odpočet daně. Z protokolů o ústním jednání ze dne 21. 10. 1998 a 4. 11. 1998 vyplývá, že správce daně opakovaně vyzval stěžovatelku k doložení listin, jež by prokazovaly dosažení, zajištění a udržení výnosů odpovídajících v daňovém přiznání uplatněným výdajům. Pokud dospěl následně správce daně k závěru, že se stěžovatelce nepodařilo výše uvedené prokázat, jedná se o hodnocení důkazů správním orgánem, do něhož Ústavní soud v zásadě nezasahuje.
Pokud stěžovatelka namítá, že jí bylo znemožněno nahlédnutí do správního spisu v části, vztahující se k daňovým povinnostem společnosti Epas, nelze než konstatovat, že daná okolnost není ve volní dispozici správce daně. Skutečnost, že zástupce společnosti Epas- Ing. Janda - neudělil souhlas s nahlédnutím do konkrétních listin jím zastoupené společnosti, nemění nic na situaci, že se stěžovatelce nepodařilo prokázat, jakým konkrétním způsobem se její náklady vynaložené na dosažení, zajištění a udržení příjmů projevily ve výnosech tak, jak to vyžaduje ustanovení §19 zákona o dani z přidané hodnoty.
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou dostatečným a přesvědčivým způsobem odůvodněna, a to jak co do závěrů skutkových, tak i právních. Ústavní soud proto uzavírá, že závěry, k nimž dospěly orgány finanční správy a Městský soud v Praze v napadených rozhodnutích, jsou z ústavního hlediska akceptovatelné.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud neshledal, že by postupem ve věci jednajících orgánů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. ledna 2006