ECLI:CZ:US:2006:2.US.132.06
sp. zn. II. ÚS 132/06
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele F. Š., zastoupeného Mgr. Martinem Boučkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Malé náměstí 14/15, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. prosince 2005, č. j. 28 Cdo 1369/2005-71, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. října 2004, č. j. 21 Co 479/2004-50, a rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 13. července 2004, č. j. 17 C 191/2003-28, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se řádně a včas podanou ústavní stížností domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 13. července 2004, č. j. 17 C 191/2003-28, ve výroku I. zamítl žalobu, kterou se žalobce (stěžovatel) domáhal určení neplatnosti kupní smlouvy uzavřené dne 16. dubna 1969. Ve výroku II. zamítl žalobu, aby bylo určeno, že pan F. S. byl ke dni 25. července 1969 vlastníkem pozemků blíže specifikovaných v tomto výroku. Výrokem III. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
K odvolání žalobce proti výrokům II. a III. Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 27. října 2004, č. j. 21 Co 479/2004-50, rozhodnutí soudu prvního stupně vyjma nenapadeného výroku pod bodem I. potvrdil. Odvolací soud dovodil, že podle žalobních tvrzení mohl být žalobce - jako závětní dědic po F. S. - oprávněnou osobou podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"), a okolnosti, za nichž došlo k převodu předmětných pozemků dne 16. dubna 1969 kupní smlouvou na stát, nasvědčují případnému naplnění restitučního důvodu podle §6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě (kupní smlouva uzavřená v tísni za nápadně nevýhodných podmínek). Zákonná lhůta k uplatnění restitučního nároku (žaloba nyní podána 2. června 2003, předtím k jinak označeným pozemkům 2. července 1998) však uplynula již 31. ledna 1993 a nárok zanikl (§13 odst. 4 zákona o půdě). Žalobce se proto oprávněně nemůže domáhat jinou právní cestou uspokojení neexistujícího nároku.
Následné dovolání žalobce proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 21. prosince 2005, č. j. 28 Cdo 1369/2005-71, odmítl jako nepřípustné. Nejvyšší soud ČR konstatoval, že skutkový stav naplňuje pojmové znaky restitučního důvodu podle §6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě. Předmětná kupní smlouva byla uzavřena právním předchůdcem žalobce v tísni i za nápadně nevýhodných podmínek a současně při jeho špatném zdravotním stavu, který mohl vykazovat rysy duševní poruchy. Odvolací soud ovšem při hmotněprávním posouzení věci nepochybil, dovodil-li zánik případného žalobcova nároku na vydání pozemků, předtím podřaditelného pod restituční předpis. Postupoval-li žalobce nyní cestou určovací žaloby se záměrem přivodit dodatečné projednání dědictví po F. S., pak žalobci nelze přiznat ani naléhavý právní zájem na takové žalobě [§80 písm. c) občanského soudního řádu a contrario].
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal porušení základních práv vyplývajících z čl. 1, čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Základním právem stěžovatele, které mělo být porušeno, je právo vlastnit majetek spolu se zaručeným děděním. Stěžovatel vyslovil přesvědčení, že F. S. nepozbyl vlastnictví předmětných pozemků, když kupní smlouva uzavřená v roce 1969 byla absolutně neplatná. Napadenými rozhodnutími obecných soudů tak byla stěžovateli uložena povinnost strpět zcizení jeho majetku, ačkoliv k tomuto zcizení došlo nezávisle na okolnostech, které jsou předmětem speciální zákonné úpravy, o níž se soudy při uložení stěžovatelovy povinnosti opřely. V rozporu s čl. 4 odst. 1 Listiny tedy byla stěžovateli uložena povinnost mimo rámec zákon, neboť zákon o půdě se podle jeho přesvědčení na jeho případ nevztahuje a aplikace občanského zákoníku byla soudy vyloučena. Zároveň bylo porušeno základní právo stěžovatele dědit a vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Stěžovatel nesouhlasil se závěrem Nejvyššího soudu ČR, že při simultánní existenci skutkového stavu, který lze podřadit pod obecná ustanovení občanského zákoníku a zároveň pod restituční předpisy, je s poukazem na lex specialis vyloučena aplikace obecné úpravy. Podle jeho názoru nejenže není povinnost strpět následky takto deklarovaného poměru právních norem výslovně zákonem upravena, ale v tomto smyslu nemůže být v daném případě ze znění právních předpisů vyložena. Stěžovatel hodlal prokazovat svůj nárok jen a pouze z důvodu absolutní neplatnosti právního úkonu. Jestliže se v rámci popisu skutkových okolností případu vyskytly prvky jednání dotčených, které by mohly být podřaditelné pod restituční zákonodárství, je jejich poměr k meritu žalobcových tvrzení bezvýznamný. Zásadní pochybení soudu spatřuje stěžovatel v tom, že z jeho tvrzení vymezil tu část, která není v přímém vztahu s předmětem sporu, jak jej stěžovatel vymezil a o tuto část tvrzení opřel svůj hodnotící úsudek a právní závěr. Stěžovatel má zato, že vlastnictví státu z neplatné smlouvy nemohlo nikdy vzniknout a nelze ani dovodit přechod vlastnického práva na stát jinak. Lze předpokládat, že stěžovatel by se vzhledem k totožné právní úpravě po celou dobu platnosti stávajícího občanského zákoníku mohl domáhat nápravy zcela nezávisle na existenci restitučního zákonodárství, tedy i před rokem 1989. Stěžovatel dále s ohledem na čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny spatřuje v postupu soudů porušení zásady dělení práva na právo veřejné a soukromé. Stěžovatel zcela zjevně vymezil skutkové okolnosti případu, které jej vedly k uplatnění svého nároku v oblasti soukromého práva. Stát však prostřednictvím moci soudní provedl nepřípustný rozšiřující výklad zákona v neprospěch stěžovatele tím, že regulaci soukromoprávního vztahu podřadil veřejnoprávnímu předpisu, jímž zákon o půdě bezesporu je. Stěžovatel považuje směšovaní regulace prováděné prostřednictvím předpisů práva veřejného a soukromého v případě, který je jasně definován jako soukromoprávní, za nepřípustné a narušující právní jistotu. Stěžovatel rovněž namítal porušení zásady spravedlivého procesu spočívající v tom, že soud nepřipustil stěžovatelem navrhované důkazy a tímto postupem znemožnil stěžovateli prokázat skutečnosti potřebné pro správné rozhodnutí v řízení. Stěžovateli je znám vývoj judikatury Ústavního soudu v restituční oblasti (zejména pak stanovisko Pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS - st. 21/05), ale vyjádřil přesvědčení, že jeho případ je natolik specifický, že jej nelze hodnotit optikou závěrů obsažených v citovaném stanovisku.
Ústavní soud mnohokrát zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Za předpokladu, že soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, na sebe proto nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud na druhé straně opakovaně připustil, že interpretace a aplikace právních předpisů obecnými soudy může být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Ústavy a zasáhne tak do některého ústavně zaručeného základních práva. To ovšem Ústavní soud v projednávané věci nezjistil.
K problematice obsažené v ústavní stížnosti (tj. ke vztahu obecných a restitučních předpisů) se Ústavní soud vyjádřil v různých případech včetně stanoviska sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 (publikováno pod č. 477/2005 Sb.), čehož si je stěžovatel velmi dobře vědom. Nelze mu ovšem dát za pravdu v tom, že jeho případ je natolik specifický, že na něj nelze závěry obsažené v předchozích rozhodnutích Ústavního soudu, jakož i ve stanovisku Pléna Ústavního soudu, vztahovat. V citovaném stanovisku Pléna Ústavního soudu se mj. uvádí, že žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Restituční zákony v podstatě legalizovaly vlastnictví státu k majetku, který stát získal konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, bez ohledu na to, že by bez jejich existence jinak bývalo možné, v některých případech, uplatnit na takový majetek vlastnické právo podle obecných předpisů. Tím současně vyloučil možnost uplatnit tato práva jinak, tedy podle obecných předpisů, neboť tato úprava je speciální úpravou k předpisům obecným. Ústavní soud chápe pocity stěžovatele, avšak jeho názorům nelze přisvědčit. Pokud byly naplněny znaky pro uplatnění restitučních předpisů (a v daném případě o tom není sporu), měl stěžovatel postupovat podle speciálních restitučních předpisů. Zásady vztahu mezi obecnými a speciálními předpisy nejsou přitom řešeny výslovně v právních předpisech, ale jsou součástí obecných principů vlastních našemu právnímu řádu. Jinými slovy, skutečnost, že stěžovatel nepostupoval podle speciálního předpisu, nevede k tomu, aby bylo možné v takovém případě využívat obecné instituty občanského práva.
Nad rámec výše uvedeného Ústavní soud dále konstatuje, že po téměř čtyřiceti letech lze jen velmi obtížně, není-li to úplně vyloučeno, objektivně přezkoumávat důvody absolutní neplatnosti právních úkonů, zejména pak v otázkách způsobilosti k právním úkonům. Pokud se stěžovatel domníval, že byly dány důvody absolutní neplatnosti kupní smlouvy, mohl se domáhat její neplatnosti i dříve tj. i před rokem 1989, což ostatně sám připouští. Jestliže by existovala neomezeně možnost zpochybňovat účinky právního aktu samého, nebylo by žádné jistoty ani časového limitu, který by bránil dřívějším vlastníkům věci nebo jejich potomkům, domáhat se majetku, kterého pozbyli kdykoliv v minulosti, s poukazem na jejich vady, neplatnost nebo neúčinnost, potažmo neexistenci takového titulu. Podstatné v dané věci ovšem je, že pokud existovala možnost domáhat se nápravy majetkových křivd podle restitučních předpisů, není možné postupovat podle předpisů obecných. Jestliže stěžovatel dále argumentuje, že se svými tvrzeními hodlal domáhat pouze prokázání absolutní neplatnosti kupní smlouvy a nikoliv nároků podřaditelných pod restituční zákony, jak dovodily obecné soudy, zpochybňuje tím v podstatě jejich právní hodnocení dané věci. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu, jak již bylo řečeno výše, nepřísluší. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.
Rovněž tak nejsou důvodné námitky týkající se porušení práva na spravedlivý proces spočívající v tom, že soud nepřipustil stěžovatelem navrhované důkazy a tímto postupem znemožnil stěžovateli prokázat skutečnosti potřebné pro správné rozhodnutí v řízení. Ze zásad ovlivňujících soudní řízení nikterak nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které účastník navrhl (srov. nález sp. zn. III.ÚS 150/93). Je to obecný soud, který je povinen a současně oprávněn zvažovat, v jaké fázi řízení které důkazy je třeba provést, zda a nakolik je potřeba dosavadní stav dokazování doplnit a zda je určitý důkazní prostředek způsobilý prokázat tvrzenou skutečnost. Pouze v případě, pokud soud návrhu na provedení důkazu nevyhoví a ve svém rozhodnutí nevyloží, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny a v důsledku toho též s článkem 95 odst. 1 Ústavy. Z odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí se podává, že obecné soudy všechny potřebné důkazy pro posouzení věci provedly. Vzhledem k tomu, že svůj závěr postavily na odlišném zhodnocení skutkového stavu, než odpovídalo představám stěžovatele, a pro tento závěr si opatřily dostatečné množství důkazů, nemusely se blíže zabývat důkazy směřujícími k prokázání skutečností ohledně neplatnosti kupní smlouvy.
V daném případě tedy Ústavní soud konstatuje, že nedošlo k porušení čl. čl. 4 odst. 1 Listiny (stěžovateli nebyly uloženy povinnosti nad rámec zákona), ani k porušení čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny (postup státu v mezích zákona) a potažmo k porušení čl. 11 Listiny a čl. 36 odst. 1 Listiny.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti, Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod, a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 11. května 2006
Stanislav Balík, v.r.
předseda senátu