ECLI:CZ:US:2006:2.US.135.06
sp. zn. II. ÚS 135/06
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelky D. V., zastoupené JUDr. Viktorem Pakem, advokátem se sídlem v Praze 1, Washingtonova 17, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 15. února 2006, č. j. 12 C 214/2005-26, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se řádně a včas podanou ústavní stížností domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Benešově v řízení o 590,- Kč s příslušenstvím bylo ve výroku I. řízení co do částky 100,- Kč zastaveno. Výrokem II. byla žalovanému stanovena povinnost zaplatit žalobkyni (stěžovatelce) částku 40,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,75% od 14. října 2005 do 31. prosince 2005 a dále počínaje dnem 1. ledna 2006 úroky z prodlení za každé kalendářní pololetí ve výši stanovené nařízením vlády č. 163/2005 Sb. až do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku. Výrokem III. byla žaloba v části, v níž žalobkyně požadovala zaplacení částky 450,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,75% od 14. října 2005 do zaplacení zamítnuta. Ve výroku IV. byla žalobkyni stanovena povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 1.650,- Kč k rukám právní zástupkyně žalovaného. Okresní soud v Benešově vyšel ze zjištění, že žalobkyně jako kupující a žalovaný jako prodávající uzavřeli kupní smlouvu ohledně koupě letní obuvi. Zhruba po měsíci se na obuvi objevila vada, kterou žalobkyně reklamovala u žalovaného. Žalovaný tuto vadu před uplynutím 30 denní reklamační lhůty odstranil opravou a opravenou obuv ponechal v provozovně, kde byla zakoupena. Okresní soud v Benešově konstatoval, že žalovaný splnil svou povinnost vyřídit reklamaci ve 30 denní lhůtě. Žalovaný zároveň nebyl povinen sdělovat žalobkyni písemně výsledek reklamace, ani jí obuv vracet poštou, a to ani v případě, když o to byl žalobkyní požádán. Žalovaný splnil svou povinnost z odpovědnosti za vady věci, které se vyskytly v záruční době tím, že řádně a včas uplatněnou reklamaci vyřídil v zákonné lhůtě odstraněním vady. Žalobkyně proto nebyla oprávněna odstoupit od kupní smlouvy a požadovat vrácení kupní ceny.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala porušení základních práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") resp. v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, zakotvujících právo na spravedlivý proces. Mezi principy vymezující spravedlivý proces a vylučující libovůli při rozhodování patří povinnost ústavně konformní interpretace a následné aplikace hmotněprávních norem na zjištěný skutkový stav věci. V případě, kdy postup obecného soudu nese znaky libovůle, je třeba takové rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s principy spravedlivého procesu. Stěžovatelka vyjádřila přesvědčení, že rozsudek Okresního soudu v Benešově nepochybně nese znaky libovůle, když se opírá o právní názory, které jsou ve zcela zjevném rozporu s hmotněprávním normami. Závěr soudu, že právní předpisy spojují reklamační řízení s provozovnou, kde bylo zboží zakoupeno, je dle názoru stěžovatelky v extrémním rozporu s §19 odst. 1 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele (dále jen "zákon o ochraně spotřebitele"), podle něhož je prodávající povinen reklamaci přijmout v kterékoliv provozovně, v níž je přijetí reklamace možné s ohledem na sortiment prodávaného zboží nebo poskytovaných služeb. Rovněž tak závěr Okresního soudu v Benešově, že žádný předpis neukládá žalovanému reklamaci vyřídit způsobem, o který jej žalobkyně požádala, je v rozporu s §9 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele, podle něhož je prodávající povinen řádně informovat spotřebitele o charakteru poskytovaných služeb, i s §13 zákona o ochraně spotřebitele, podle něhož je prodávající povinen spotřebitele řádně informovat o podmínkách uplatnění odpovědnosti za vady výrobků. Závěry Okresního soudu v Benešově představují ústavně nekonformní interpretaci a následná aplikace hmotněprávních norem nese znaky libovůle.
Ústavní soud mnohokrát zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Za předpokladu, že soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, na sebe proto nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud na druhé straně opakovaně připustil, že interpretace a aplikace právních předpisů obecnými soudy může být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Ústavy a zasáhne tak do některého ústavně zaručeného základních práva. To ovšem Ústavní soud v projednávané věci nezjistil.
Předně je třeba konstatovat, že ústavní stížnost je přípustná, neboť směřuje proti rozsudku Okresního soudu v Benešově, proti němuž není odvolání ani dovolání přípustné a toto rozhodnutí tak představuje poslední opravný prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje.
Ústavní soud předesílá, že stěžovatelka svou ústavní stížností toliko polemizuje se závěry vyslovenými v rozhodnutí Okresního soudu v Benešově, aniž by svůj protichůdný názor blíže vybavila relevantní ústavněprávní argumentací. V podstatě zpochybňuje právní závěry obecného soudu. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu, jak bylo naznačeno výše, nepřísluší. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Ústavní soud ani neshledává, že by právní závěry byly v extrémním rozporu s hmotněprávním normami nebo že by vykazovaly znaky libovůle. Pokud stěžovatelka namítala rozpor s ustanoveními zákona o ochraně spotřebitele, Ústavní soud zdůrazňuje, že tento zákon má veřejnoprávní charakter a za porušení jeho ustanovení stanovuje veřejnoprávní sankce (např. v podobě pokut). Nelze jej proto vztahovat přímo na soukromoprávní vztahy, k nimž uplatňování práv z odpovědnosti za vad nepochybně náleží.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti, Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod, a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 4. května 2006
Stanislav Balík, v.r.
předseda senátu