ECLI:CZ:US:2006:2.US.137.06
sp. zn. II. ÚS 137/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti W. C. S., zastoupeného Mgr. Petrem Dětkou, advokátem Advokátní kanceláře v Praze, Jandova 8, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2005, č.j. 2 Afs 47/2005-49 a Městského soudu v Praze ze dne 21. 12. 2004, č.j. 11 Ca 132/2003-23, a návrhu na odklad vykonatelnosti rozhodnutí, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), čl. 96 odst. 1Ústavy ČR a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, kterým byla zamítnuta kasační stížnost proti rozhodnutí městského soudu, jehož zrušení rovněž požaduje. Rozsudkem městského soudu byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 25. 3. 2003, č.j. FŘ -2987/11/03, jímž bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti dodatečnému platebnímu výměru vydanému Finančním úřadem pro Prahu 9 dne 26. 2. 2002 na daň z příjmu za zdaňovací období roku 2000 ve výši 116 908 Kč.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že mu byla stanovena daň podle pomůcek způsobem, který je v rozporu se zákonem. Základ daně stanovený správcem daně je nereálný, neboť finanční prostředky, které správce daně stanovil do základu daně nebyly jeho příjmem. Výzva správce daně k odstranění pochybností o správnosti a úplnosti údajů o výši příjmů uvedených v daňovém přiznání byla nejasná a nekonkrétní. Požadavky výzvy byly splněny tím, že stěžovatel podal odvolání proti zajišťovacímu příkazu Finančního úřadu pro Prahu 9 ze dne 28. 11. 2001, ve kterém byl vysvětlen původ finančních prostředků a bylo jednoznačně deklarováno, že se nejedná o jeho příjmy. Správce daně měl proto k tomuto odvolání, které mu došlo v době běhu lhůty stanovené ve výzvě, přihlédnout v souvislosti s posuzováním splnění zákonné povinnosti dle §44 odst. 1 zák. č. 337/1992 Sb.
Správní soudy nezohlednily, zda byla ze strany správce daně splněna povinnost podle §46 odst. 3 zák. č. 337/1992 Sb. Stěžovatel ani nesouhlasí s názorem Nejvyššího správního soudu, dle nějž je námitka, že požadavkům výzvy bylo vyhověno prostřednictvím odvolání proti zajišťovacímu příkazu, nepřípustná podle §104 s.ř.s., neboť stěžovatel ji uplatnil již odvolání proti platebnímu výměru, na nějž v žalobě odkazuje. Městský soud měl toto tvrzení k dispozici.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Městského soudu v Praze z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, t.j z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Z obsahu připojeného spisu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl výzvou podle §43 odst. 3 zák. č. 337/1992 Sb. vyzván k odstranění pochybností o správnosti a úplnosti údajů o výši příjmů, neboť mimo příjmů ze závislé činnosti a funkčních požitků uváděných v daňovém přiznání za rok 2000 (podaném až na základě výzvy finančního úřadu) vložil na osobní účet u příslušné banky i částku 478 552 Kč. Stěžovatel výzvě požadující prokázání, zda tyto prostředky byly řádně zdaněny, případně dani nepodléhaly či byly osvobozeny, přes poučení, že v případě nevyhovění výzvě bude daň stanovena podle pomůcek, ve lhůtě nevyhověl (žádost o prodloužení lhůty podal opožděně). Finanční ředitelství, které odvolání přezkoumalo v souladu s ust. §50 odst. 5 z hlediska dodržení zákonných podmínek pro stanovení daně podle pomůcek, shledalo, že vzhledem k nevyhovění výzvě správce daně nebylo možné stanovit daň dokazováním a finanční úřad postupoval oprávněně. V správní žalobě stěžovatel uvedl, že odvolací orgán se nezabýval důkazy uvedenými v jeho odvolání, t.j, že příjmy, které byly nesprávně zařazeny mezi jeho příjmy, byly finanční prostředky, které si půjčil od společnosti G.S. Sandi a které jí následně splatil. Městský soud po projednání věci dospěl k závěru, že stěžovatel nesplnil svou důkazní povinnost dle §31 odst. 9 zák. č. 337/1992 Sb. Rozhodnutí správce daně, že v dané věci byly naplněny podmínky pro stanovení daně podle pomůcek koresponduje s výsledky daňového řízení a má oporu v obsahu spisového materiálu. Rovněž Nejvyšší správní soud shledal, že postup při stanovení daně podle pomůcek byl důvodný a soud za této situace nebyl oprávněn přezkoumávat samotnou výši daně. Námitku, že stěžovatel na výzvu řádně reagoval, Nejvyšší správní soud nepřezkoumával, neboť stěžovatel ji neuplatnil v řízení před městským soudem a je proto dle §104 odst. 4 s.ř.s. nepřípustná.
Ústavní soud konstatuje, že podstatou ústavní stížnosti je polemika se závěry správce daně a obecných soudů, kdy stěžovatel uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly, čímž právě staví Ústavní soud do role další odvolací instance.
Z obsahu spisu je zřejmé, že argumentace stěžovatele směřovala proti tomu, že při stanovení daně podle pomůcek byl špatně stanoven daňový základ, neboť správce daně do daňového základu chybně zahrnul příjmy, které do něj nepatřily a nesprávně proto vyměřil daň. Je patrné, že stěžovatel nepostihl rozdíl mezi dodržením zákonných podmínek pro stanovení daně podle pomůcek a mezi samotným stanovením daně tímto způsobem. V případě stanovení daně podle pomůcek totiž odvolací správní orgán, a posléze soud, pouze zkoumá, zda byly splněny podmínky pro vyměření daně podle pomůcek, ale nezkoumá již, jaké pomůcky byly použity a způsob výpočtu daňové povinnosti.
Ústavní soud ověřil, že obecné soudy se návrhem stěžovatele v rozsahu žalobních důvodů řádně zabývaly a v souladu se zákonem posoudily, zda v daném případně byly dodrženy zákonné podmínky pro stanovení daně podle pomůcek. V projednávané věci tedy předmětem přezkumu a případného dokazování nebyl přezkum základu daně a její výše na základě dokladů předložených stěžovatelem. Námitky stěžovatele, že se soudy jím předkládanými důkazy ohledně příjmu ve výši 478 552 Kč nezabývaly, tak nejsou opodstatněné.
Ústavní soud zjistil, že stěžovatel ve správní žalobě pouze vyjadřoval nesouhlas s opomenutím jím navržených důkazů, které měly potvrdit, že prostředky na jeho účtu nebyly jeho vlastními příjmy, nevznesl však námitky proti stanovení daně podle pomůcek, tzn. nenamítal, že na výzvu k odstranění včas reagoval a správci daně doložil správnost a úplnost daňového přiznání. Na rozdíl od tvrzení uvedeného v ústavní stížnosti stěžovatel v správní žalobě nenamítal, že splnil podmínky výzvy prostřednictvím odvolání proti zajišťovacímu platebnímu příkazu, v tomto smyslu žaloba ani neobsahuje odkaz na jiné předchozí podání stěžovatele. Právní závěr Nejvyššího správního soudu, dle nějž námitka ohledně včasné reakce stěžovatele na výzvu je nepřípustná, neboť ji stěžovatel uplatnil až v řízení před Nejvyšším správním soudem, tak má oporu v soudním spise. Podle ust. §75 odst. 2 s. ř. s. přezkoumává správní soud napadené rozhodnutí správního orgánu pouze v mezích žalobních bodů. Pokud proto stěžovatel tuto námitku neuplatnil v řízení před soudem prvního stupně a učinil tak až v kasační stížnosti jako mimořádném opravném prostředku, jednalo se o tvrzení nové, s nímž se nižší soud neměl příležitost vypořádat. Ze strany Nejvyššího správního soudu se proto v tomto případě nejednalo o svévolný postup.
Námitka stěžovatele, že správce daně nesplnil požadavky dané ustanovením §46 odst. 3 zák. č. 337/1992 Sb. a nepřihlédl při stanovení daně podle pomůcek k výhodám pro stěžovatele (ostatně uplatněná pouze v obecné rovině, aniž by stěžovatel konkretizoval, k jakým výhodám nebylo přihlédnuto), byla uplatněna až v řízení před Ústavním soudem. Dle konstantní judikatury Ústavního soudu však platí, že námitky, které mohly a měly být uplatněny v předchozích právních řízeních, nemohou být uplatněny až v řízení o ústavní stížnosti, aniž by se jimi stěžovatel bránil již v řádném řízení. Ústavní stížnost má pouze subsidiární povahu a slouží jako prostředek nápravy eventuálního porušení základních práv a svobod až v případě vyčerpání všech ostatních řádných opravných prostředků k ochraně práv stěžovatele. (Ústavní soud dodává, že správce daně ve svém rozhodnutí uvedl, že k výhodám v souladu s §46 odst. 3 zák. č. 337/1992 Sb. přihlédl, stěžovatel tedy měl příležitost proti uvedenému tvrzení včas vznést námitky.)
Ústavní soud konstatuje, že se v předmětné věci jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Vzhledem k tomu, že stěžovatel ve stanovené lhůtě požadavku správce daně na odstranění pochybností o správnosti a úplnosti údajů o výši příjmů nevyhověl a neprokázal, že částky vložené na jeho účet nemají podléhat dani z příjmu a daň nebylo možno stanovit dokazováním, nelze závěry obecných soudů o splnění podmínek pro stanovení daně podle pomůcek z ústavního hlediska zpochybňovat. Obecné soudy se námitkami stěžovatele náležitě v souladu s příslušnými ustanoveními soudního řádu správního zabývaly a svůj postup řádně odůvodnily. Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatel měl a nepochybně využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě opodstatněnost ústavní stížnosti.V ústavní stížnosti rovněž namítané porušení čl. 37 odst. 3 Listiny, dle kterého je soud povinen dbát na rovné postavení účastníků, znamená, že soud je povinen zajistit jim rovnocenné možnosti k uplatnění jejich práv. V daném případě Ústavní soud neshledal jeho porušení, neboť oběma účastníkům byla zákonem odpovídajícím způsobem dána možnost hájit svá práva.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný. Vzhledem k odmítnutí návrhu se Ústavní soud nezabýval návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. května 2006
Stanislav Balík
předseda senátu