ECLI:CZ:US:2006:2.US.14.06
sp. zn. II. ÚS 14/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudců Jiřího Nykodýma a Pavla Rychetského, ve věci ústavní stížnosti F. K., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové 3, Komenského 241, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. listopadu 2005, č. j. Nco 228/2005-51, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 19. ledna 2006 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, jímž bylo o námitce podjatosti stěžovatele podané proti soudcům odvolacího soudu rozhodnuto, že soudci Krajského soudu v Ústí nad Labem JUDr. Miroslav Formánek, JUDr. Jana Nováková a JUDr. Pavel Vrcha nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodování věci, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 19 C 110/2002 a u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 8 Nc 175/2005. Stěžovatel se domnívá, že vydáním napadeného rozhodnutí bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel uvádí, že námitku podjatosti podal na základě "Analýzy mediální prezentace kauzy K.", jakož i "Stanoviska ke skutečnostem obsaženým, případně odvoditelným z obsahu Analýzy", z nichž vyplývá, že na soudce rozhodující ve věcech stěžovatele, včetně jmenovaných soudců, byl a je stále vyvíjen nepřípustný tlak ze strany médií, ale i představitelů moci zákonodárné a výkonné v tom směru, aby rozhodovali v neprospěch stěžovatele. Tyto důkazy byly zároveň zaslány rozhodujícímu soudu k posouzení námitky podjatosti. Vrchní soud v Praze se však argumenty stěžovatele téměř nezabýval. Závěr Vrchního soudu v Praze o nepodjatosti jmenovaných soudců tak nutně musí být z pohledu stěžovatele chybný a jeho posouzení odporuje premisám, které Ústavní soud vyslovil ve svém rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 105/01 a I. ÚS 167/01, jakož i právním názorům Evropského soudu pro lidská práva, pokud jde o záruky, na nichž musí spočívat nepodjatost a nezávislost soudce (Delcourt vs. Belgie, 1970). Stěžovatel nadto uvádí, že jsou mu známy další skutečnosti zpochybňující závěr o nepodjatosti těchto soudců, jakož i dalších soudců rozhodujících v jeho kauzách. Především jsou to kroky některých představitelů moci výkonné, jež dokladuje zprávami z tisku, které jsou dle jeho názoru vedeny snahou znemožnit mu dosáhnout uspokojení svých oprávněných majetkových nároků - zde uvádí žádost bývalého ministra spravedlnosti Pavla Rychetského adresovanou Nejvyššímu soudu ČR o zaujetí sjednocujícího stanoviska v rozhodování kvazirestitučních sporů (jež vyústila v přijetí sjednocujícího stanoviska Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 31 Cdo 1222/2001), kroky zákonodárce v podobě přijetí tzv. L. K. (zák. č. 120/2004 Sb.) až ke změně nahlížení základních důsledků restitučního zákonodárství Ústavního soudu (v podobě stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 1. listopadu 2005 sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, publikované pod č. 477/2005 Sb.).
Stěžovatel se domnívá, že politický tlak vytvořený na soudce v České republice, který dle něj prokazatelně ovlivnil rozhodování soudců o jeho žalobách, má za následek, že lze mít u všech soudců důvodné pochybnosti o jejich nestrannosti. Za podjaté tak označuje zejména jmenované soudce Krajského soudu v Ústí nad Labem, neboť žádným způsobem neprokázali, že se od vlivu politiků distancují a že při svém rozhodování nebudou tímto tlakem ovlivněni. Proto požaduje, aby Ústavní soud vyslovil jeho porušení ústavně zaručených práv a napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze zrušil.
V té souvislosti zároveň stěžovatel vznesl námitku podjatosti vůči JUDr. Pavlu Rychetskému, a to pro již zmíněné kroky, které měl činit z pozice ministra spravedlnosti.
Z ústavní stížností napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se v řízení vedeném u Okresního soudu v Děčíně domáhal určení vlastnického práva k nemovitostem proti žalovanému Zemědělskému zásobování a nákupu v Děčíně, a. s. Poté, co vznesl námitku podjatosti vůči soudcům Okresního soudu v Děčíně, jmenovitě vůči Mgr. J. H., vznesl rovněž námitku podjatosti vůči těm soudcům Krajského soudu v Ústí nad Labem, kteří jsou podle rozvrhu práce povolání o vyloučení jmenované soudkyně okresního soudu rozhodovat. Důvody námitky spatřuje ve skutečnostech vyplývajících z "Analýzy mediální prezentace K." z období od 1. června 2003 do 31. března 2005, zpracované společností NEWTON INFORMATION TECHNOLOGY, s. r. o., na základě článků týkajících se kauzy K. uveřejněných v tomto období v médiích. Ke skutečnostem uvedeným v analýze vypracoval právní zástupce stěžovatele stanovisko, které dovozuje cílený zásah představitelů vlády a Parlamentu ČR do kauzy K. s cílem zabránit mu dosáhnout vydání pro něj příznivých soudních rozhodnutí. Soudci krajského soudu povoláni rozvrhem práce rozhodovat o námitce podjatosti vznesené vůči soudkyni soudu prvního stupně shodně uvedli, že účastníky řízení ani jejich zástupce neznají a na výsledu řízení nemají žádný zájem. JUDr. Formánek navíc uvedl, že stanoviska politiků k soudním řízením ve věcech stěžovatele jsou mu známá, že však jeho přístup k věci nemohou ovlivnit. Vrchní soud v Praze, jak je zřejmé z citace jeho výroku, podjatost jmenovaných soudců neshledal. Svůj závěr přitom opřel o interpretaci ust. §14 o. s. ř. a důvody podjatosti tam uvedené, jimiž se jednotlivě zabýval. Konstatoval především, že subjektivní hledisko účastníků řízení je sice podnětem pro rozhodování o eventuální podjatosti, avšak rozhodování o této otázce se může dít výlučně na základě objektivního hlediska. K vyloučení konkrétního soudce z projednání a rozhodnutí věci může tedy dojít teprve tehdy, jestliže je evidentní, že jeho vztah k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebude moci nebo schopen nezávisle a nestranně rozhodovat. Je dle něj přitom zřejmé, že v tomto případě ani jedna z podmínek splněna není. Samotná politická kampaň a jedno rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR (ač je důležité, není v ČR pramenem práva) se samo o sobě nedá považovat za skutečnost, která by objektivně ohrožovala nezávislé a spravedlivé rozhodování, které je naprosto základním principem fungování soudní moci zakotveným v Ústavě a je zákonnou, resp. ústavní, jakož i morální povinností soudců tento princip dodržovat. Jiné rozhodné skutečnosti než plynoucí z výše uvedeného subjektivního přesvědčení pak stěžovatel v námitce podjatosti neuvedl a žádný důvod pro vyloučení ve výroku rozhodnutí jmenovaných soudců nevyplývá ani z jejich vyjádření nebo z obsahu spisu.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud se nejprve zabýval stěžovatelem vznesenou námitkou vůči JUDr. Pavlu Rychetskému. Usnesením ze dne 5. října 2006, č. j. II. ÚS 14/06-62, rozhodl I. senát Ústavního soudu, že soudce Pavel Rychetský není vyloučen z projednávání
a rozhodování věci vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 14/06.
Ústavní soud dále zvažoval, zda rozhodnutí o tom, že soudce není vyloučen z projednání a rozhodování věci, je vůbec způsobilé ústavního přezkumu, neboť je zřejmé, že tímto rozhodnutím řízení nekončí. I v případě, že je stěžovatel přesvědčen o podjatosti soudce, může být tato jeho domněnka potvrzena až konečným rozhodnutím tohoto soudce. Nelze vyloučit, že soudce, o němž se stěžovatel domnívá, že je podjatý, zaujme v konečném důsledku postoj pro stěžovatele příznivý. Nicméně s ohledem
na svou dosavadní judikaturu (nález sp. zn. III. ÚS 182/99 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 18. N. str. 169, nález sp. zn. II. ÚS 105/01), Ústavní soud stěžovateli přezkum ústavnosti napadeného rozhodnutí neodepřel.
Ústavní soud se neztotožňuje s názorem stěžovatele, že se obecný soud nedostatečně vypořádal s jeho argumenty a zabýval se pouze vyjádřením soudců, vůči kterým byla námitka podjatosti vznesena. Obecný soud naopak své rozhodnutí založil na právním názoru, že subjektivní hledisko účastníků řízení může být sice podnětem pro rozhodování o eventuální podjatosti, o níž se však může rozhodovat výlučně z objektivního hlediska. Politickou kampaň ve věci stěžovatele neshledal obecný soud za skutečnosti objektivně ohrožující nezávislé a nestranné rozhodování soudů, a konstatoval, že jiné skutečnosti v této souvislosti stěžovatel netvrdil, naopak není důvodu zpochybňovat vyjádření dotčených soudců ve věci. Tyto závěry se Ústavnímu soudu jeví jako ústavně souladné i s ohledem na další rozvíjení totožných námitek v ústavní stížnosti. Proti způsobu, jakým se obecný soud zhostil své ústavní pravomoci rozhodovat o námitce podjatosti, tedy nelze nic namítat. Přitom skutečnost, že obecný soud vyslovil názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz sp. zn. II. ÚS 294/95 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 5. N. 63).
K samotné podstatě námitky absence nezávislosti a nestrannosti lze uvést, že stěžovatel nenamítá nic proti náležitostem, které jsou ustálenou jurisprudencí Evropského soudu pro lidská práva vyloženy jako objektivní stránka nestrannosti soudu (např. rozsudek ve věci Saraiva de Carvalho v. Portugalsko z 22. 4. 1994 Série A č. 286-B, rozsudek ve věci Hauschildt vs. Dánsko z 24. 5. 1989 Série A č. 154), či subjektivní stránka nestrannosti soudu (rozsudek ve věci Buscemi vs. Itálie z 16. 9. 1999, Sborník 1999-VI). Ve vztahu k namítané mediální prezentaci je třeba zmínit nález sp. zn. II. ÚS 105/01, z nějž vyplývá, že soudce jako reprezentant veřejné moci může být objektem i neoprávněné kritiky ve sdělovacích prostředcích, současně však je nutno předpokládat a požadovat vyšší stupeň tolerance a nadhledu, než je tomu u jednotlivých občanů. Pokud se tedy od stěžovatelem tvrzené mediální kampaně dokáží dotčení soudci povznést, a stěžovatel netvrdí nic, co by hovořilo proti tomu, neshledává Ústavní soud, že by v daném případě existovaly jakékoliv pochybnosti o nestrannosti soudců.
Ústavní soud pro stručnost odkazuje na odůvodnění svých předchozích rozhodnutí o ústavních stížnostech podaných stěžovatelem proti rozhodování obecných soudů o jeho námitkách podjatosti soudců uplatněné na základě týchž nebo obdobných argumentů, neboť zde není rozhodné, že se nejedná o osoby týchž soudců nebo stejnou věc, meritum problému je stejné. Obsahově obdobnými stěžovatelovými ústavními stížnostmi se totiž Ústavní soud zabýval například v usnesení ze dne 8. 2. 2006, sp. zn. IV. ÚS 21/06, a ze dne 2. 3. 2006, sp. zn. IV. ÚS 16/06, a dospěl zde k závěru, že jde o návrhy zjevně neopodstatněné. Dovodil mimo jiné, ztotožňuje se s argumenty obecných soudů, že "námitky stěžovatele podřadit pod některou ze skutkových podstat vyjmenovaných v §14 o. s. ř. nelze", že soud "nevykročil z mezí daných rámcem ústavně zaručených práv, pokud konstatoval, že samotná politická kampaň a rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR se nedají považovat samy o sobě za skutečnosti, které by objektivně ohrožovaly nezávislé a spravedlivé rozhodování, jež je naprosto základním principem fungování soudní moci zakotveným v Ústavě, když je zákonnou, resp. ústavní, jakož i morální povinností soudců tento princip dodržovat".
Ústavní soud tedy nezjistil, že by v dané věci došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Proto byla jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. listopadu 2006
Stanislav Balík v. r.
předseda senátu