ECLI:CZ:US:2006:2.US.146.04
sp. zn. II. ÚS 146/04
Nález
Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného - ze dne 31. ledna 2006 sp. zn. II. ÚS 146/04 ve věci ústavní stížnosti G. F., a. s., proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2004 č. j. 30 Cdo 1063/2003-142, jímž bylo určeno, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. 2. 2004 č. j. 30 Cdo 1063/2003-142 se ve výroku označeném II. zrušuje.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 10. 3. 2004 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení výroku II. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2004 č. j. 30 Cdo 1063/2003-142, jímž bylo určeno, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stěžovatelka se domnívala, že Nejvyšší soud pochybil, když jí nepřiznal náhradu nákladů dovolacího řízení s odůvodněním, že jí v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly. Dovolací soud měl zohlednit, že se stěžovatelka na základě výzvy Okresního soudu v Prostějově ze dne 30. 4. 2003 k podanému dovolání vyjádřila, a to prostřednictvím svého právního zástupce. Stěžovatelce tak vznikly náklady právního zastoupení, jež jí měly být s ohledem na skutečnost, že byla v dovolacím řízení zcela úspěšná, dovolacím soudem přiznány. Výrok II. napadeného rozhodnutí se tak ocitl ve zjevném rozporu se skutečným stavem věci, a to i přesto, že stěžovatelka ve svém vyjádření k dovolání výslovně požadovala, aby byla dovolatelce, paní Z. P. (dále jen "vedlejší účastnice"), uložena povinnost nahradit náklady dovolacího řízení.
Rozhodnutím Nejvyššího soudu, který v dovolacím řízení zcela úspěšné stěžovatelce nepřiznal náhradu nákladů dovolacího řízení, bylo dle názoru stěžovatelky porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, dále ústavně zaručené právo na právní pomoc ve smyslu čl. 37 odst. 2 Listiny, právo na řádný zákonný proces ve smyslu čl. 90 Ústavy a zprostředkovaně i právo vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, neboť majetek stěžovatelky nebyl rozšířen o náhradu nákladů řízení a stěžovatelka utrpěla ve své majetkové sféře újmu, když musela svému právnímu zástupci uhradit odměnu za zpracování vyjádření. Stěžovatelka v této souvislosti odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 4. 7. 2001 sp. zn. II. ÚS 598/2000 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 23, nález č. 100), v němž je vysloven názor, že právo na přiznání přiměřené náhrady nákladů, které úspěšné straně v řízení vzniknou, je součástí práva na spravedlivý proces a také souvisí, pokud jde konkrétně o náklady právního zastoupení, s právem na právní pomoc ve smyslu čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Z výše uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud vydal nález, jímž výrok II. napadeného usnesení Nejvyššího soudu zruší.
V přípise ze dne 23. 1. 2006 vyslovila stěžovatelka svůj souhlas, aby bylo ve věci upuštěno od ústního jednání.
II.
V průběhu řízení před Ústavním soudem došlo ke změně v osobě soudce zpravodaje tak, že v souladu s §8 odst. 8 rozvrhu práce Ústavního soudu byla s účinností od 22. 6. 2004 tato ústavní stížnost přidělena soudkyni Michaele Židlické. Dle §8b téhož předpisu se ústavní stížnost projedná v senátu, v němž zasedá soudce zpravodaj, přičemž spisová značka věci zůstává nezměněna. Z tohoto důvodu ve věci rozhodoval čtvrtý senát Ústavního soudu.
Ústavní soud konstatuje, že stížnost byla podána včas a splňuje veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možné přistoupit k jejímu věcnému přezkumu. Za tímto účelem si Ústavní soud vyžádal spis Okresního soudu v Prostějově (dále jen "okresní soud") sp. zn. 10 C 59/2000 a vyjádření Nejvyššího soudu.
Ze spisu okresního soudu sp. zn. 10 C 59/2000 Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 29. 1. 2003 č. j. 19 Co 106/2001-120 bylo rozhodnuto o odvolání stěžovatelky a vedlejší účastnice tak, že rozsudek okresního soudu ze dne 18. 10. 2000 č. j. 10 C 59/2000-84, ve znění opravného usnesení ze dne 19. 1. 2001, č. j. 10 C 59/2000-94 byl potvrzen ve výrocích I. a II., jimiž okresní soud vyslovil, že dohoda o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů uzavřená dne 15. 8. 1997 mezi manželi P. a Z. P. a dohoda o dodatečném vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů sepsaná ve formě notářského zápisu a uzavřená mezi manželi P. a Z. P. dne 2. 6. 1999 jsou vůči stěžovatelce právně neúčinné. Ve výrocích III., IV. a V., týkajících se poskytnutí peněžité náhrady a náhrady nákladů řízení, krajský soud předmětný rozsudek okresního soudu zrušil a v tomto rozsahu jej vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Dne 24. 4. 2003 podala vedlejší účastnice proti rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 29. 1. 2003 č. j. 19 Co 106/2001-120 dovolání, a to do té části, ve které byly potvrzeny výroky I. a II. rozsudku okresního soudu ze dne 18. 10. 2000 č. j. 10 C 59/2000-84, ve znění opravného usnesení ze dne 19. 1. 2001 č. j. 10 C 59/2000-94. Stěžovatelka obdržela dovolání vedlejší účastnice dne 9. 5. 2003 společně s usnesením okresního soudu ze dne 30. 4. 2003 č. j. 10 C 59/2000-134, v němž byla vyzvána, aby se k podanému dovolání vyjádřila, a to ve lhůtě 10 dnů od doručení usnesení. Vyjádření stěžovatelky k dovolání bylo doručeno okresnímu soudu dne 15. 5. 2003, přičemž v závěru svého vyjádření stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl a aby byla vedlejší účastnici uložena povinnost nahradit stěžovatelce náklady dovolacího řízení. Nejvyšší soud usnesením ze dne 4. 2. 2004 č. j. 30 Cdo 1063/2003-142 dovolání odmítl, neboť nebylo shledáno přípustným, přičemž ve výroku II. stanovil, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů dovolacího řízení. V odůvodnění svého usnesení k tomu uvedl, že o náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, neboť dovolatelka (vedlejší účastnice) s ohledem na výsledek řízení na náhradu nákladů nemá právo a žalobci (stěžovatelce) v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
III.
Nejvyšší soud k ústavní stížnosti uvedl, že bez nahlédnutí do spisu, který nemá k dispozici, nemůže bližší vyjádření poskytnout, proto odkazuje bez dalšího na obsah svého usnesení ze dne 4. 2. 2004 č. j. 30 Cdo 1063/2003-142. Nejvyšší soud rovněž vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání.
IV.
Ústavní soud následně posoudil věcnou stránku ústavní stížnosti, přičemž shledal, že ústavní stížnost je důvodná.
Jak vyplývá z ustálené judikatury Ústavního soudu, principy spravedlivého procesu nutno aplikovat nejen na rozhodování ve věci samé, nýbrž i na rozhodování o náhradě nákladů, jež účastník řízení vynaložil v souvislosti s uplatňováním či bráněním svého práva (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005 sp. zn. IV. ÚS 310/2005, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 38, nález č. 180, dostupný na www.judikatura.cz, nález Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2002, sp. zn. III. ÚS 455/01, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 26, nález č. 57, nález Ústavního soudu ze dne 4. 7. 2001 sp. zn. II. ÚS 598/2000, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 23, nález č. 100).
Závěr dovolacího soudu, jenž odůvodnil své rozhodnutí o nepřiznání náhrady nákladů stěžovatelce tím, že jí žádné náklady nevznikly, byl Ústavním soudem shledán v extrémním rozporu s obsahem soudního spisu, neboť stěžovatelka zcela prokazatelně využila v souvislosti s vyjádřením k dovolání vedlejší účastnice služeb advokáta. Dovolací soud tím, že své rozhodnutí, pokud jde o výrok II., založil na skutečnosti, jež nejenže nemá oporu ve spisovém materiálu, nýbrž je s ním dokonce v příkrém rozporu, porušil ústavně zaručené právo stěžovatelky na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, neboť jí svým postupem svévolně odepřel kompenzaci nákladů, na níž má za splnění podmínek uvedených v §142 odst. 1 občanského soudního řádu zákonný nárok. Tímto postupem Nejvyšší soud současně neoprávněně zasáhl do ústavně zaručeného práva stěžovatelky vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 Listiny, neboť v důsledku jeho rozhodnutí byl majetek stěžovatelky zmenšen o náklady vzniklé v průběhu dovolacího řízení, jejichž náhrada by jí jinak náležela.
I v případě, že by dovolací soud slovy "žalobci (stěžovatelce) žádné náklady nevznikly", mínil toliko, že stěžovatelce nevznikly náklady, jež by bylo možné považovat za náklady účelně vynaložené k uplatňování jejího práva ve smyslu §142 odst. 1 občanského soudního řádu, nemohlo by takové odůvodnění s ohledem na svou vágnost a absenci důvodů, pro něž nelze náklady vynaložené stěžovatelkou považovat za účelně vynaložené, z hlediska kautel spravedlivého procesu obstát.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud v souladu s §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil výrok II. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2004 č. j. 30 Cdo 1063/2003-142.