ECLI:CZ:US:2006:2.US.149.06
sp. zn. II. ÚS 149/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudců Jiřího Nykodýma a Pavla Rychetského, ve věci ústavní stížnosti M. M., zastoupené JUDr. Zdeňkem Novákem, advokátem se sídlem v Přerově, Čechova 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. prosince 2006, č. j. 25 Cdo 2883/2004-209, rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 20. dubna 2004 č. j. 12 Co 846/2003-180 a rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 21. června 2002 č. j. 6 C 178/2000, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 6. listopadu 2002 č. j. 6 C 178/2000-140, ve znění opravného usnesení ze dne 6. listopadu 2002 č. j. 6 C 178/2000-142, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci a Okresního soudu v Přerově jako účastníků řízení a Nemocnice s poliklinikou v Přerově jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost s e o d m í t á.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se ústavní stížností, domáhá s odvoláním na porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí vydaných v řízení o žalobě stěžovatelky proti vedlejšímu účastníku v řízení před Ústavním soudem o náhradu škody způsobené na zdraví. V ústavní stížnosti uvádí, že se žalobou domáhala po vedlejším účastníku odškodnění bolestného a ztížení společenského uplatnění v celkové částce 492.970 Kč jako náhrady škody způsobené jí při lékařském zákroku provedeném tímto zdravotnickým zařízením. Vedlejší účastník v průběhu řízení její nárok co do důvodu uznal. Stěžovatelka však byla s žalobním nárokem úspěšná pouze částečně a domnívá se, že obecné soudy nepřihlédly ke všem stěžovatelkou tvrzeným skutečnostem a jí předloženým důkazům, provedené důkazy a zjištěné skutečnosti nedostatečně vyhodnotily a dospěly tak k nesprávným skutkovým zjištěním, což ve svém důsledku znamenalo i nesprávné právní posouzení věci. Stěžovatelka zejména namítá, že obecné soudy nesprávně hodnotily mimořádné okolnosti její škody na zdraví a míru snížení společenského uplatnění, k nimž došlo v důsledku odborného pochybení při poskytování léčebné péče. Je toho názoru, že na její straně byla dána existence takových skutečností, které soudy opravňovaly ke zvýšení částky bodového ohodnocení dle ust. §7 odst. 3 vyhl. č. 32/1965 Sb., na ohodnocení vyšší než bylo napadenými rozhodnutími stanoveno. V tomto ohledu stěžovatelka poukazuje na ust. §447 odst. 2 větu druhou obč. zák. Dle jejího názoru, s ohledem na to, že ke škodě na zdraví u ní došlo na základě hrubé nedbalosti pracovníků žalované (vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem), je toto ustanovení obč. zák. aplikovatelné
i v tomto případě.
Zásadní výhradu pak stěžovatelka směřuje vůči právnímu posouzení uplatněných nároků týkajících se náhrady za ztrátu na výdělku a náhrady za ztrátu na důchodu za období od 1. října 1994 do 31. července 2002, zejména pokud jde o hodnocení ukončení jejího pracovního poměru se zaměstnavatelem. Stěžovatelka dle svého názoru prokázala, že k ukončení jejího pracovního poměru došlo pro její zdravotní obtíže související s uvedeným lékařským zákrokem a jeho následky, přičemž dohodu o skončení pracovního poměru dle ust. §43 zákoníku práce uzavřela v tísni, je tedy třeba na ni pohlížet jako na právní úkon absolutně neplatný, přičemž soudního výroku určujícího neplatnost právního úkonu není dle ní třeba. Soudy tak měly otázku platnosti uzavřené dohody posuzovat jako otázku předběžnou. Odmítá přitom poukaz obecných soudů na skutečnost, že stěžovatelka nepodala návrh na určení neplatnosti tohoto pracovněprávního úkonu ve lhůtě a pro podání takového návrhu nemohla předvídat, jaký bude postoj vedlejšího účastníka k uplatněným nárokům z její strany v souvislosti se vznikem škody na zdraví, a ani to, jak o těchto nárocích bude rozhodováno ze strany obecných soudů. Stejně tak se stěžovatelka neztotožňuje s názorem Nejvyššího soudu ČR, který se k právnímu hodnocení soudů obou stupňů přiklonil.
Ze spisu Okresního soudu v Přerově sp. zn. 6 C 178/2000 Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka podala dne 16. srpna 2000 žalobu o náhradu škody v celkové částce 402.970 Kč (zvýšený posléze na částku 492.970 Kč) sestávající z cestovného, bolestného a ztížení společenského uplatnění, náhradu ušlého výdělku a ztráty na důchodu a náhrady z titulu ušlé mzdy svého manžela, který ji doprovázel
při vyšetřeních. Stěžovatelka uplatnila nárok z titulu poškození zdraví, ke kterému mělo dojít po opakovaném lékařském zákroku na kloubu palce u nohy provedeném u žalovaného (vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem). V průběhu řízení před soudem prvního stupně žalovaný nárok stěžovatelky v částce 7.800 Kč odpovídající vyčíslenému bolestnému (201 bodů podle vyhlášky č. 32/1965 Sb.) co do důvodu uznal, nesouhlasil však s výší uplatněnou žalobou. Rozsudkem ze dne 21. června 2002 č. j. 6 C 178/2000-126 (ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 6. listopadu 2002 č. j. 6 C 178/2000-140 a opravného usnesení z téhož dne č. j. 6 C 178/2000-142) výrokem I uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na bolestném částku 1.050 Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí, výrokem II. návrh na úhradu bolestného ve zbývající částce 3.600 Kč zamítl, výrokem III. uložil žalovanému povinnost zaplatit stěžovatelce na ztížení společenského uplatnění 2.100 Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí, výrokem IV. návrh na úhradu na ztížení společenského uplatnění v další výši 4.200 Kč zamítl, výrokem V. uložil žalovanému povinnost zaplatit stěžovatelce ztrátu na výdělku ve výši 115.270 Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí, výrokem VI. návrh na úhradu ztráty na výdělku ve výši 250.092 Kč zamítl, výrokem VII pak zamítl rovněž návrh na úhradu náhrady za ztrátu na důchodu ve výši 90.000 Kč, výrokem VIII. uložil žalovanému povinnost zaplatit stěžovatelce na nákladech léčení částku 12.765,50 Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí, výrokem IX. další nárok na úhradu nákladů léčení v částce 17.042,50 Kč zamítl. Výroky X., XI. a XII. zavázal žalovaného k náhradě nákladů soudního řízení, výrokem XIII. určil, že Česká republika nemá nárok na náhradu nákladů řízení. K odvolání stěžovatelky se věcí zabýval Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, který rozsudkem ze dne 20. dubna 2004 č. j. 12 Co 846/2003-180 poté, co připustil rozšíření žaloby o náhradu bolestného na částku 31.350 Kč a ztížení společenského uplatnění na částku 118.650 Kč, (výrokem I., výrokem II. naopak nepřipustil změnu žaloby ohledně příslušenství), rozsudek soudu prvního stupně v napadených částech výroku II., IV., VI., VII., IX., X., XI. a XIII. potvrdil (výrokem III.) a žalobu v tomto rozsahu zamítl (výrokem IV.), jakož i rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrokem V.). Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, o němž rozhodl Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 15. prosince 2005 č. j. 25 Cdo 2883/2004-209 tak, že dovolání jako nepřípustné odmítl.
Stěžovatelka napadá ústavní stížností rozhodnutí soudu prvního stupně, soudu odvolacího i soudu dovolacího jako celek. Ústavní soud se však z hlediska svých kompetencí mohl zabývat pouze těmi výroky soudních rozhodnutích, které před podáním stížnosti nabyly právní moci, a u kterých byly splněny podmínky ust. §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/193 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), dle nějž je fyzická nebo právnická osoba oprávněna podat ústavní stížnost, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Jak Ústavní soud zjistil, výrokem I., III., V., VIII., a XIII. rozsudku soudu prvního stupně bylo stěžovatelce, pokud se týče žalobou uplatňovaného návrhu, vyhověno, stěžovatelka proto proti výše uvedeným výrokům rozsudku v odvolacím řízení ani nebrojila, a tyto výroky zůstaly i po odvolacím řízení beze změny, když rozhodnutí soudu prvního stupně nebylo v uvedených výrocích na újmu práv stěžovatelky k opravnému prostředku jiného účastníka řízení změněno. Vůči těmto výrokům tak pro nevyčerpání všech opravných prostředků je třeba považovat z hlediska podmínek ust. §72 odst. 1 písm. a) a odst. 3 zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost za nepřípustnou, proto ji Ústavní soud v této části dle ust. §43 odst. 1 písm. e) odmítl.
Pokud však jde o napadené výroky rozsudku soudu prvního stupně sub. II., IV., VI., VII., IX., X., a XI. a na ně navazující rozsudek soudu odvolacího a usnesení soudu dovolacího, Ústavní soud dospěl k závěru, že stížnost splňuje podmínky předepsané zákonem o Ústavním soudu [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 2, 4] a jako takovou ji v intencích namítaného porušení práv stěžovatelky přezkoumal.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR si je vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem České republiky.
Ústavní soud je především nucen konstatovat, že ústavní stížnost postrádá ústavní rozměr. Stěžovatelka v ní polemizuje se závěry obecných soudů. V podstatě se tak domáhá přezkoumání jejich rozhodnutí, k čemuž ovšem Ústavní soud není oprávněn, neboť není dalším stupněm v hierarchii obecných soudů a do jejich nezávislého rozhodování nemůže zasahovat. Ústavní soud opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu lze považovat za protiústavní pouze tehdy, jsou-li jeho právní závěry v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétního případu jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud posuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí jen za předpokladu, že jimi je současně porušeno ústavně zaručené právo. Po prostudování spisu však Ústavní soud ke svému zrušujícímu zákroku důvod neshledal.
Podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními závěry rozsudků odvolacího a nalézacího soudu, a to ve zcela shodném smyslu a rozsahu, jak tyto námitky byly uplatněny již v řízení před obecnými soudy, s nimiž se zejména odvolací a posléze dovolací soud nejen zabývaly, ale v odůvodnění svých rozhodnutí se s nimi také náležitě vypořádaly (§157 odst. 2 o. s. ř.). Pod aspektem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), jež výlučně zakládá ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů, nelze tedy těmto soudům, jakož ani soudu prvního stupně, jehož rozhodnutí spočívá na shodných závěrech, nic vytknout. Právní názor, který obecné soudy zaujaly v souladu s ústavní zásadou nezávislosti soudní moci (čl. 81, čl. 82 Ústavy ČR) má oporu ve zjištěném skutkovém stavu a argumentace stěžovatelky při polemice s jejich právními závěry nepřekročila rámec podústavního práva.
Stěžovatelka předně polemizuje s právním závěrem obecných soudů, pokud jde o hodnocení ukončení jejího pracovního poměru a jí uplatněnou námitku neplatnosti. Ač tak již v dostatečné míře učinil soud odvolací a posléze soud dovolací, Ústavní soud znovu odkazuje stěžovatelku k platné právní úpravě ust. §64 zákoníku práce, z něhož je zřejmé, že její vývody týkající se nahlížení soudů na právní úkony směřující k rozvázání pracovního poměru mimo režim tímto ustanovením vymezený je mylný. Jak vyplývá z ustanovení samého, jakož i z ustálené judikatury obecných soudů (v tomto ohledu srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. března 1997, sp. zn. 2 Cdo 475/96, uveřejněný pod č. 75 v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 1997 a rozhodnutí citovaná v usnesení dovolacího soudu), žaloba dle ustanovení §64 zákoníku práce, kterou uplatňuje zaměstnavatel nebo zaměstnanec neplatnost právních úkonů směřujících k rozvázání pracovního poměru musí být u soudu podána nejpozději ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit tímto rozvázáním. Nepodala-li stěžovatelka takovou žalobu, skončil pracovní poměr podle tohoto právního úkonu, i kdyby šlo o neplatné rozvázání pracovního poměru. Po marném uplynutí zákonem stanovené lhůty, jak již uvedl dovolací soud, právo na určení neplatnosti právního úkonu o rozvázání pracovního poměru zanikne (srv. §261 odst. 4 zák. práce) a soud se tedy již nemůže zabývat posouzením otázky platnosti tohoto právního úkonu nebo jeho důvodnosti, a to ani (jak stěžovatelka nesprávně dovozuje) formou předběžné otázky. Nebyla-li neplatnost právního úkonu o rozvázání pracovního poměru určena pravomocným rozhodnutím soudu, musí soud v případném jiném řízení vycházet z toho, že pracovní poměr byl rozvázán platně, včetně formy a v ní uvedeného důvodu jeho rozvázání.
Ani druhé námitce stěžovatelky nelze v rovině ústavněprávní přiznat opodstatněnost. Ústavní soud si je sice vědom složitosti aplikace ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky č. 32/1965 Sb., kdy obecné soudy při rozhodování o rozsahu odškodnění, které vychází ze základního bodového hodnocení stanoveného znalcem, se zabývají předpoklady, které měl poškozený při uplatnění v životě a ve společnosti a do jaké míry jsou v důsledku poškození zdraví ztraceny nebo omezeny. Výše odškodnění však vždy záleží na úvaze obecných soudů. Ústavní soud vychází ze zásady, že nemůže zasahovat do pravomocných rozhodnutí obecných soudů za situace, kdy soudy postupovaly v souladu s procesními předpisy. Rozdílnost právního názoru stěžovatelky od závěru obecných soudů není sama o sobě způsobilá založit porušení ústavně zaručených práv. Je třeba poukázat na článek 90 Ústavy ČR, který přikazuje poskytovat zákonem stanoveným způsobem ochranu právům obecným soudům, přičemž soudce je při výkonu své funkce nezávislý. Stěžovatelka v ústavní stížnosti v podstatě opakuje námitky uplatněné již v odvolání a následně v dovolání, s nimiž se oba soudy v tomto směru vypořádaly dle názoru Ústavního soudu více než dostatečně. Ústavní soud je tak stavěn do role třetí soudní instance, která mu však nepřísluší. Stěžovatelka ve své stížnosti rovněž vyjadřuje svůj nesouhlas s hodnocením provedených důkazů. Pokud jde o tuto stěžovatelčinu námitku, pak z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá zásada volného hodnocení důkazů zakotvená v §132 o. s. ř. a Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší provádět přehodnocování dokazování, jež obecné soudy provedly, ale pouze zkoumat, zda napadenými rozhodnutími nebyla porušena stěžovatelčina základní práva. Skutečnost, že po vyhodnocení provedených důkazů dospěly obecné soudy k závěrům, se kterými se stěžovatelka neztotožňuje, nemůže samo o sobě zakládat odůvodnění ústavní stížnosti.
V posuzovaném případě soudy rozhodovaly na základě řádně zjištěného skutkového stavu. Nejednaly svévolně. Při zjišťování skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, vyšly ze závěrů odborného posouzení, jež nebylo stěžovatelkou v řízení právně relevantním způsobem zpochybněno, a v zákonném rámci určeném pro vlastní úvahu stanovily výši náhrady škody. Odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, odvolacího soudu i soudu dovolacího lze považovat - s ohledem na výše uvedené - za odůvodnění logické, srozumitelné a ústavně konformní.
V tomto směru je tedy tvrzení stěžovatelky o porušení zásad spravedlivého procesu ve vztahu k její osobě zjevně neopodstatněné. Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost zčásti pro její nepřijatelnost, zčásti z důvodů zjevné neopodstatněnosti podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 5. září 2006
Stanislav Balík v. r.
předseda senátu