ECLI:CZ:US:2006:2.US.161.06
sp. zn. II. ÚS 161/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti J. Š., zastoupeného JUDr. Danuší Špačkovou, advokátkou Advokátní kanceláře v Brně, Cejl 66, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 12. 2005, čj. 2 Afs 122/2005-118 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 2. 2005, čj. 30 Ca 72/2003 - 89, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, kterým byla odmítnuta kasační stížnost proti rovněž shora uvedenému rozhodnutí Krajského soudu v Brně, jímž byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 20. 12. 2002. Rozhodnutím finančního ředitelství bylo k odvolání stěžovatele změněno rozhodnutí Finančního úřadu Brno venkov - dodatečný platební výměr ze dne 11. 7. 2001, jímž byla snížena stěžovatelem vykazovaná daňová ztráta z příjmu fyzických osob za rok 1996 a dodatečně stanoven základ daně z příjmu fyzických osob na 6 504,12 Kč - tak, že základ daně byl snížen na 1 818 Kč.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že krajský soud nesprávně hodnotil jím předkládané důkazy, bez důkladného zvážení se ztotožnil s názorem správce daně a vzal za odůvodněné jeho pochybnosti ohledně prokazatelnosti uplatněných daňových výdajů stěžovatele, ačkoliv uznatelnost daňových výdajů, dle stěžovatele, byla jednoznačná a nepochybná. Soud neposuzoval jím předkládané důkazy spravedlivě a vždy se přiklonil k tvrzením uváděným žalovanou stranou. Rovněž Nejvyšší správní soud řádně nezkoumal okolnosti uváděné v kasační stížnosti. Dle názoru stěžovatele tak došlo k porušení práva na spravedlivý proces, které vyžaduje, aby soudy byly nestranné a ve věci proběhl řádný a spravedlivý proces.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, t.j z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Ústavní soud konstatuje, že podstatou ústavní stížnosti je polemika se závěry správce daně a obecných soudů, přičemž námitky stěžovatele zůstávají v obecné rovině, stěžovatel pouze vyjadřuje své přesvědčení o nespravedlnosti rozhodnutí a neuvádí žádná konkrétní pochybení ze strany soudů, která by byla způsobilá způsobit porušení jeho základních práv a svobod. Stěžovatel se tedy ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí v zjednodušené formě tytéž argumenty, se kterými se obecné soudy vypořádaly, a staví tak Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu však nenáleží.
Ústavní soud ověřil, že v řízení, kde jádrem sporu byla otázka prokazatelnosti uplatněných daňových výdajů, se obecné soudy návrhem stěžovatele v rozsahu žalobních důvodů řádně zabývaly a v souladu se zákonem posoudily, zda v daném případně stěžovatel prokázal, že jízdy vykazované v knize jízd za příslušné období byly jízdy pracovní, tedy zda byly uskutečněny v souvislosti s dosažením, zajištěním a udržením zdanitelných příjmů ve smyslu ust. §24 odst. zákona o dani z příjmu. Na základě provedeného dokazování bylo zjištěno, že stěžovatel neprokázal faktické uskutečnění pracovních cest vykazovaných v roce 1996, na základě kterých deklaroval jako výdaj uskutečnění nákupu pohonných hmot ve výši 140 431,60 Kč. Obecné soudy dostatečně jasně odůvodnily, proč se ztotožnily se závěrem správce daně, dle nějž k prokázání daňového výdaje, i s ohledem na značné nesrovnalosti v evidenci jízd, nepostačilo čestné prohlášení stěžovatele o pracovním charakteru uskutečněných jízd.
Ústavní soud konstatuje, že se v předmětné věci jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Za situace, kdy se obecné soudy námitkami stěžovatele náležitě v souladu s příslušnými ustanoveními soudního řádu správního zabývaly a svůj postup řádně odůvodnily, Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat jimi provedené dokazování a zpochybňovat přijaté právní závěry. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Závěry obecných soudů, dle nichž stěžovatel neunesl důkazní břemeno ve smyslu §31 odst. 6 zák. č. 337/1992 Sb., nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními a není důvod je z ústavního hlediska zpochybňovat.
Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatel měl a nepochybně využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě opodstatněnost ústavní stížnosti.
Vzhledem k tomu, že, jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. srpna 2006
Stanislav Balík
předseda senátu