ECLI:CZ:US:2006:2.US.165.05
sp. zn. II. ÚS 165/05
Usnesení
Ústavní soud v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma rozhodl dnešního dne o ústavní stížnosti F. J., zastoupeného Mgr. Vratislavem Cimrem, advokátem v Praze, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 1. 2005 č. j. 3 To 128/2004-59, a proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 26. 10. 2004, č. j. Nt 166/2004-40, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Českých Budějovicích, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se na Ústavní soud obrátil s návrhem na zrušení v záhlaví označených usnesení obecných soudů, jimiž bylo rozhodnuto ve věci jeho návrhu na obnovu řízení. Tvrdí, že soudy porušily jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu, jak je zakotvuje čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Nedostály tak své ústavní povinnosti dle čl. 90 a 95 odst. 2 Ústavy České republiky.
V předmětné trestní věci byl stěžovatel rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 30. 6. 2000, sp. zn. 9T 17/97, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 3. 2001, sp. zn. 3 To 152/2000, spolu s dalšími třemi spoluobžalovanými uznán vinným dílem samostatně, dílem společně, ze spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné dávky. Za to mu soud vyměřil trest odnětí svobody, peněžitý trest a trest zákazu činnosti. Jednak sám a jednak společně s ostatními spoluobžalovanými měl nakupovat a následně jako motorovou naftu prodávat lehké topné oleje s cílem neodvést spotřební daň a daň z přidané hodnoty.
V květnu 2001 se stěžovatel obrátil na soud s návrhem na povolení obnovy řízení poprvé. Krajský soud návrhu nevyhověl a vrchní soud následně zamítl podanou stížnost.
V květnu 2004 požádal stěžovatel o obnovu řízení znovu. V návrhu označil důkazy, které měly prokázat, že se nemohl z objektivních důvodů dopustit trestné činnosti v rozsahu, z jakého vycházel odsuzující rozsudek. Ani tentokrát však stěžovatel neuspěl. Soud jeho návrh usnesením napadeným touto ústavní stížností zamítl s tím, že nově navrhované důkazy nemohou vyvrátit závěry plynoucí z důkazů soudu již dříve známých, které stěžovatele z trestné činnosti jednoznačně usvědčují. Navíc stěžovatel argumentoval shodně jako v předchozím návrhu na povolení obnovy řízení a s těmito argumenty se již soud vypořádal. Vrchní soud, který rozhodoval o podané stížnosti, prvostupňové usnesení zrušil pouze pro chybu v označení ustanovení trestního řádu, podle něhož bylo rozhodnuto, a návrh na povolení obnovy zamítl svým vlastním usnesením. Jinak se s vlastním hodnocením návrhu na obnovu krajským soudem ztotožnil. Stěžovatel se podle názoru vrchního soudu pouze vrací k hodnocení důkazů provedených v dosavadním řízení. Výpovědi osob, které stěžovatel nabízí, jsou natolik nelogické a v takovém rozporu s důkazy dosud provedenými, že pro účely řízení o obnově k nim soud nemohl přihlédnout a neshledal důvod je procesně stvrzovat. Vrchní soud se podrobně zabýval i stěžovatelem nabízenými důkazy k prokázání skutečnosti, že se v rozhodné době nezdržoval na území České republiky. Poukázal přitom na řadu jiných provedených důkazů, které dokládají opak. Navíc ani případné krátkodobé pobyty stěžovatele mimo Českou republiku podle soudu nevypovídají o nemožnosti organizovat zde obchod s lehkými topnými oleji. I kdyby pak byly v důsledku důkazní nouze vyloučeny faktury vystavované v období, kdy se údajně stěžovatel v České republice nezdržoval, z hlediska trestní odpovědnosti odsouzeného ani z hlediska dopadu na celkově uložený trest by to nemělo význam.
Stěžovatel ve své stížnosti namítá, že soudy se v rámci posuzování návrhu na povolení obnovy nezabývaly náležitě jeho důkazními návrhy, které na svou obhajobu uvedl. Nesouhlasí s názorem, že by předmětný návrh na povolení obnovy byl pouhým opakováním návrhu předchozího. K prokázání rozhodných skutečností nyní nabídl řadu důkazů nových. Soud prvého stupně však hodnotil stěžovatelův návrh jen povšechně a své úvahy nahradil parafrázemi zákonného textu. K některým tvrzením dokonce nezaujal stanovisko žádné. Stěžovatel odmítá též hodnocení návrhu soudem druhého stupně, s jehož závěry pak v textu stížnosti polemizuje. Domnívá se, že právo obviněného vyslýchat či dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch, se vztahuje i na řízení o návrhu na povolení obnovy řízení, přičemž v jeho případě nebylo soudy respektováno. Soud měl podle stěžovatele důvodnost jeho návrhu posoudit až na základě znalosti obsahu navrhovaných důkazů po jejich provedení v řízení o návrhu na povolení obnovy, nikoliv na základě svých úvah o jejich bezvýznamnosti.
Ústavní soud přezkoumal předmětný návrh a dospěl k závěru, že lze rozhodnout na základě samotného jeho obsahu, aniž by bylo potřeba činit další procesní úkony.
Ústavní soud po prostudování podané stížnosti a připojených rozhodnutí nezjistil nic, co by danou věc posunulo do ústavně právní roviny. Stěžovatel v ústavní stížnosti především polemizuje s odůvodněním napadených usnesení v tom směru, zda byly splněny podmínky pro vydání rozhodnutí o nepovolení obnovy řízení podle §283 písm. d) trestního řádu. Staví tak Ústavní soud do pozice další instance v systému soudnictví, která mu nepřísluší, což nakonec uvedl v podání i sám stěžovatel. Skutečnost, že obecný soud vyslovil právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Podmínky a okolnosti, za nichž je Ústavní soud oprávněn zasáhnout do jurisdikční činnosti obecných soudů, byly vyloženy v judikatuře, která je obecně dostupná. V této souvislosti lze, v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu, konstatovat, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu posuzovat, zda stěžovatelem navržené důkazy a tvrzené skutečnosti zakládají důvod pro povolení obnovy řízení. Úkolem Ústavního soudu je toliko zkoumat, zda napadenými usneseními obecných soudů nebyla porušena základní práva nebo svobody, zakotvené v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy České republiky. Ústavní soud v přezkoumávaném případě takový zásah neshledal.
Podle §278 odst. 1 trestního řádu obnova řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem nebo trestním příkazem se povolí tehdy, pokud vyjdou najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě, nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve, odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o přiznaném nároku poškozeného na náhradu škody, anebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zjevném nepoměru ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele, nebo uložený druh trestu by byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu. Uvedený výčet důvodů pro povolení obnovy je taxativní.
Obecné soudy se relevantními body podmínek umožňujících povolení obnovení řízení zabývaly a dospěly, po provedení důkazů a jejich posouzení k závěru, že důvody pro obnovu řízení nejsou v projednávané věci dány. Ústavní soud, vzhledem k ústavnímu principu nezávislosti obecných soudů v projednávané věci, toto jejich hodnocení a z něj plynoucí logické závěry nezpochybňuje.
K namítanému porušení práva na soudní ochranu je třeba konstatovat, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace přísluší obecným soudům. Rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, není možno vykládat jako garanci úspěchu v řízení. To, že soud rozhodne způsobem, se kterým stěžovatel nesouhlasí, samo o sobě nemůže založit neústavnost takového postupu. V daném případě obecné soudy postupovaly v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu, návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení řádně projednaly, jednání bylo ústní, veřejné, stěžovatel se ho mohl zúčastnit, podávat návrhy, vyjádřit se ke všem skutečnostem a rozhodovalo se ve dvoustupňovém řízení. Obecné soudy svá usnesení o zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení řádně a přezkoumatelným způsobem odůvodnily. V odůvodnění svých rozhodnutí uvedly, jakými úvahami se při rozhodování řídily a z jakých důvodů neshledaly tvrzení stěžovatele souladné s taxativně vymezenými podmínkami povolení obnovy řízení (§278 odst. 1 trestního řádu).
Za takových okolností není možno učinit závěr o tom, že postup obecných soudů, a jejich rozhodnutí, nezajistil spravedlivý výsledek a porušil stěžovatelovo právo na spravedlivý proces.
S ohledem na výše uvedené tak Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona odmítnout pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. února 2006
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu