ECLI:CZ:US:2006:2.US.166.06
sp. zn. II. ÚS 166/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma v právní věci navrhovatelů 1) J. B., 2) N. C. a 3) L. Z., všech zastoupených JUDr. Milanem Hulíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Bolzanova 1, o ústavní stížnosti proti rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 5. 6. 2003, sp. zn. 12 C 260/2000, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 12. 2004, sp. zn. 56 Co 377/2004, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 12. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1729/2005, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky, stanovené zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení shora označených rozhodnutí Okresního soudu v Novém Jičíně (v úvodu své ústavní stížnosti je sice specifikují datem 16. 12. 2003, nicméně dále již uvádějí správné datum 5. 6. 2003), Krajského soudu v Ostravě a Nejvyššího soudu ČR, a to s odkazem na údajné porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Novém Jičíně, sp. zn. 12 C 260/2000, z něhož zjistil následující:
Rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 5. 6. 2003, čj. 12 C 260/2000-100, ve znění opravného usnesení ze dne 18. 8. 2003, byla zamítnuta žaloba stěžovatelů a L. S., jíž se domáhali určení, že J. B. je spoluvlastnicí 1/3, L. S. spoluvlastnicí 1/3, N. C. spoluvlastnicí 1/6 a L. Z. spoluvlastníkem 1/6 domu čp. 52 (nyní č. p. 76), postaveného na pozemku parc č. 5/1 (nyní č. 44), parc. č. 167 - zahrada (nyní 45/1), parcely č. 168, pastvina, parcely č. 169 - louka a parcely č. 1364 - ostatní plocha (nyní č. p. 46), zapsaných u Katastrálního úřadu v Novém Jičíně pro obec Odry, k. ú. Hynčice u Vražného. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud dle odůvodnění svého rozhodnutí dospěl k závěru, že na navrhovaném určení není právní zájem ve smyslu §80 písm. c) o.s.ř.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 20. 12. 2004, čj. 56 Co 377/2004-151, rozsudek soudu prvého stupně ve výroku o věci samé potvrdil a ve výroku o náhradě nákladů řízení jeho rozsudek pro nepřezkoumatelnost zrušil a věc vrátil soudu prvého stupně k dalšímu řízení. Pokud podle žalobních tvrzení R. Z., jako právní předchůdkyně žalobců, nepřestala být za svého života vlastnicí předmětných nemovitostí, a ty pak nebyly projednány v rámci dědického řízení, je u žalobců vyloučen naléhavý právní zájem na určení, že jsou jejich podílovými spoluvlastníky. Za těchto okolností by se mohli domáhat pouze určení, že zůstavitel byl vlastníkem věci ke dni své smrti a již pro tento nedostatek žaloba nemohla uspět. Nadto ve vztahu k žalovaným F. V. a L. A. (žalovaní 2/ a 3/) byl vyloučen naléhavý právní zájem žalobců na požadovaném určení též pro to, že tito nebyli v katastrálním operátu jako vlastníci předmětných nemovitostí zapsáni (jako vlastník je zapsán žalovaný č. 1/, E. B.). Odvolací soud dále dodal, že žalobci by nemohli být se svou žalobou úspěšní ani za předpokladu, že by žalobu formulovali s cílem poskytnout ochranu vlastnickému právu jejich právní předchůdkyně, neboť předmětné nemovitosti přešly na stát v roce 1954 bez právního důvodu a žalobci by se jich mohli domáhat v restitučním řízení (soud přitom odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001). To ostatně učinila J. B., ovšem neúspěšně, neboť se vydání domáhala po současném vlastníku nemovitostí E. B., který však nebyl osobou povinnou podle zák. č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, v platném znění (dále jen zákon o půdě) (nenabyl nemovitost od státu, ani není osobou blízkou F. V., od níž nemovitost nabyl).
Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 14. 12. 2005, čj. 22 Cdo 1729/2005-184, dovolací řízení ve vztahu k L. S. zastavil, neboť tato dovolatelka vzala své dovolání zpět, a dovolání stěžovatelů pro nepřípustnost odmítl. Nepřisvědčil názoru dovolatelů, že by pro jimi nastolenou právní otázku mohlo být otevřeno dovolací řízení. Výklad pojmu naléhavý právní zájem ve smyslu §80 písm. c) o.s.ř. nečiní v soudní praxi žádné potíže a zákonná úprava je jednoznačná. Uvedl, že odvolací soud správně vyřešil i otázku, zda mají naléhavý právní zájem na určení svého spoluvlastnického práva k věci dědicové, jestliže věc nebyla projednána v dědictví po zůstaviteli s tím, že soud mimo dědické řízení může rozhodnout pouze o určení vlastnického práva zůstavitele ke dni jeho úmrtí.
Stěžovatelé se následně obrátili na Ústavní soud s projednávanou ústavní stížností, doplněnou podáním ze dne 16. 4. 2006 a 25. 11. 2006. V té citují podstatnou část odůvodnění soudu prvého stupně, shrnují závěry rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu a konstatují, že soudy porušily "zákon a především základní lidská práva stěžovatelů garantovaná čl. 90 Ústavy a zaručené článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod". Ústavní stížnost doplnili podáním ze dne 16. 4. 2006. Napadeným rozhodnutím vytýkají, že se nezabývala podrobně obsahem jejich argumentace a posuzovala jen její formálně právní náležitosti. Jádrem tvrzení stěžovatelů je to, že předmětné nemovitosti na stát vůbec nemohly přejít. Soudy vůbec nehodnotily, že přídělová listiny byla de facto falšována. Šlo o jednání contra legem, které se neposuzuje dle restitučních předpisů, ale dle obecných ustanovení týkajících se náležitostí právních úkonů. V případě posuzování vadnosti právního aktu nemají speciální předpisy přednost před obecnými. Ani restituční nárok a restituční předpisy nezbavují žalobce práva na ochranu vlastnického práva. Stěžovatelé dále tvrdí, že se soud prvého stupně nezabýval související argumentací žalobců. "Prohlášení", kterým se právní předchůdkyně stěžovatelů vzdala zemědělské nemovitosti čp. 52 označují za neplatné. Bylo dosaženo nedobrovolně, v důsledku nátlaku a nesplňovalo základní formální náležitosti takového úkonu, což podrobně dokládá. R. Z. nepřestala být vlastnicí předmětné nemovitosti a tato na stát nepřešla. Těmito okolnostmi se soudy náležitě nezabývaly. Dále uvádějí, že v tomto případě soud jako předběžnou otázku posuzuje, zda vlastnický titul na žalobce přešel z původního majitele. Nejde však o vlastní dědické řízení. Podmínku naléhavého právního zájmu tedy není třeba splňovat, a i kdyby, je dána samou podstatou žaloby a skutečností, že vlastník má ve smyslu "§126" (stěžovatelé mají na mysli zjevně §126 občanského zákoníku) právo na to, aby se dožadoval vydání svého vlastnictví. Stěžovatelé tvrdí, že soudy porušily ustanovení §132 o.s.ř., neboť vůbec nehodnotily určité důkazy. "Napadený rozsudek" tak považují za těžko přezkoumatelný.
Vzhledem k tomu, že stěžovatelé v petitu své ústavní stížnosti napadají prvostupňové rozhodnutí jako celek, musel se Ústavní soud vypořádat s tím, že jeho výrok II, týkající se nákladů řízení, byl odvolacím soudem pro nepřezkoumatelnost zrušen. V této části je tedy ústavní stížnost nepřípustná, neboť nesměřuje proti konečnému rozhodnutí. O nákladech řízení bude dále rozhodováno a stěžovatelům jsou dostupné řádné opravné prostředky. V této části tedy nutno stížnost považovat za nepřípustnou podle §75 odst. 1 ve spojení s §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Stěžovatelé však primárně napadají shora uvedená rozhodnutí po věcné stránce. Ústavní soud předesílá, že projednávaná ústavní stížnost se jeví jako pouhý nesouhlas s právními závěry obecných soudů. Stěžovatelé lpí na odlišných právních závěrech a ve své ústavní stížnosti ani přesvědčivě neargumentují, v čem pochybily soudy obecné.
Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud, jak konstantně vyslovuje ve svých rozhodnutích, do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatelé neztotožňují, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Postup v soudním řízení, včetně výkladu jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud tedy neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda, naopak, jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud konstatuje, že právní závěry, k nimž dospěly obecné soudy v projednávané věci, nevybočují z mezí zákona, jsou z ústavního hlediska akceptovatelné a jejich odůvodnění jsou ústavně konformní a srozumitelná.
Stěžovatelé se v řízení před obecnými soudy domáhali určení, že jsou vlastníky určitých nemovitostí. Podali tedy žalobu podle §80 písm. c) o.s.ř., dle něhož lze žalobou uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem. Není tedy správná představa stěžovatelů, že naléhavý právní zájem v jejich případě není třeba dokazovat. Neopodstatněná je též jejich domněnka, že naléhavý právní zájem plyne automaticky ze skutečnosti, že se domáhají ochrany svého vlastnického práva. Obecné soudy postupovaly v souladu se zákonem, zjišťovaly-li, zda je podmínka naléhavého právního zájmu konkrétně dána. V souladu s konstantní judikaturou pak dospěly k negativnímu závěru, jež opírají jednak o fakt, že by naléhavý právní zájem mohl být pouze v případě žaloby na určení, že zůstavitelka byla vlastnicí věci ke dni své smrti a jednak o skutečnost, že žalovaní 2) a 3) nebyli v katastrálním operátu jako vlastníci ani zapsáni (v tomto případě by se stěžovatelé v důsledku požadovaného určení ani nemohli stát vlastníky). Tyto závěry stěžovatelé nijak konkrétně nezpochybňují a ani Ústavní soud neshledal, že by jakkoli vybočily z mezí ústavnosti. Zcela ústavně konformním pak Ústavní soud shledává i nad rámec uvedený závěr odvolacího soudu, poukazující na to, že stěžovatelé by byli zjevně neúspěšní se svou žalobou i v případě, že by se domáhali formálně správně podanou žalobou na určení vlastnického práva zůstavitelky, a to s ohledem na možnost postupu dle speciálního předpisu, zákona o půdě, který by měl před ochranou dle obecných předpisů přednost. Tento právní závěr shledal Ústavní soud souladným s Ústavou již ve stanovisku svého pléna, sp. zn. Pl. ÚS - st. 21/05 (publikované pod číslem 477/2005 Sb.), v němž mimo jiné vyslovil, že žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Na uvedený nález proto v detailech odkazuje.
Vzhledem k tomu, že závěry obecných soudů, dle nichž nebyla naplněna podmínka naléhavého právního zájmu, neshledal Ústavní soud vybočujícími z mezí ústavnosti, neshledal ani důvod meritorně se zabývat dalšími námitkami stěžovatelů. Není-li totiž dán naléhavý právní zájem na určovací žalobě, není dán vůbec prostor, aby se soudy žalobou dále věcně zabývaly.
Ústavní soud tak nedospěl k závěru, že by v souzeném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů. Právní závěry soudů jsou zjevně výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež je v mezích ústavnosti. V projednávaném případě tak Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by napadená rozhodnutí zrušil.
Ze shora uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. prosince 2006
Stanislav Balík, v.r.
předseda senátu