ECLI:CZ:US:2006:2.US.171.06.0
sp. zn. II. ÚS 171/06
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma - ze dne 5. října 2006 sp. zn. II. ÚS 171/06 ve věci ústavní stížnosti Ing. P. Z. proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 4. března 2004 č. j. 41 Nc 32/2003-30, kterým bylo zvýšeno výživné pro nezletilou A. Z., a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. prosince 2005 č. j. 19 Co 558/2005-50 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 21. září 2005 č. j. 25 P 35/2004-43, jimiž bylo odmítnuto stěžovatelovo odvolání proti výše uvedenému rozsudku.
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. prosince 2005 č. j. 19 Co 558/2005-50, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 21. září 2005 č. j. 25 P 35/2004-43 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 4. března 2004 č. j. 41 Nc 32/2003-30 se zrušují.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 22. března 2006 se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 4. března 2004 č. j. 41 Nc 32/2003-30, kterým bylo zvýšeno výživné, které je stěžovatel povinen přispívat nezletilé A. Z. s účinností od 1. září 2000 z částky 2 500 Kč měsíčně na částku 6 500 Kč měsíčně a s účinností od 1. března 2004 na částku 7 000 Kč měsíčně, a bylo rozhodnuto o nedoplatku na výživném za dobu od 1. září 2000 do 29. února 2004 ve výši 168 000 Kč, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 21. září 2005 č. j. 25 P 35/2004-43, kterým bylo odvolání stěžovatele odmítnuto, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. prosince 2005 č. j. 19 Co 558/2005-50, kterým bylo usnesení soudu prvního stupně potvrzeno. Tvrdí, že v řízení završeném napadenými rozhodnutími došlo k porušení jeho základních práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 25 P 35/2004 (dříve 41 Nc 32/2003), který si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno, že se návrhem podaným dne 28. srpna 2003 vedlejší účastnice J. Z. domáhala zvýšení výživného, na které byl stěžovatel povinen přispívat nezletilé A. Z. podle rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 15. dubna 1997 sp. zn. 12 C 5/97 částkou 2 500 Kč měsíčně k rukám matky - vedlejší účastnice řízení. Návrh byl odůvodněn vyšším věkem nezletilé oproti stavu při posledním rozhodování soudu a s tím spojenými zvýšenými náklady na její výživu. V návrhu bylo rovněž uvedeno, že stěžovatel žije v zahraničí, v Kanadě (aniž by byla upřesněna tato adresa) a že se v tuzemsku zdržuje jen zřídka na krátké časové úseky. Jako adresa stěžovatele byla v návrhu uvedena adresa totožná s adresou vedlejší účastnice řízení s dovětkem "zásilky na této adrese v době, kdy se zdržuje v ČR, přebírá", a údajem o faktickém pobytu "Kanada". Na doplňující dotaz soudu právní zástupkyně vedlejší účastnice řízení sdělila, že adresa stěžovatele v Kanadě jí není známa a že ji jí stěžovatel odmítá sdělit. Současně sdělila, že se stěžovatel podle jí dostupných informací bude zdržovat "nyní" delší dobu v tuzemsku. Současně byla zopakována informace o tom, že si stěžovatel přebírá zásilky doručené na adresu trvalého bydliště a že se zdržuje v některém z bytů ve stejném domě u přítelkyně, aniž by jí bylo známo jaké. Soudní obsílka se přitom vrátila zpět s relací, že se stěžovatel odstěhoval bez udání adresy. Z centrální evidence obyvatel bylo poté soudem zjištěno, že je stěžovatel hlášen k trvalému pobytu na stejné adrese jako vedlejší účastnice řízení, a to od 13. května 1992, a z Generálního ředitelství Vězeňské služby bylo zjištěno, že stěžovatel nevykonává v tuzemsku ani vazbu, ani trest odnětí svobody. Poté byla usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 9. února 2004 č. j. 41 Nc 32/2003 ustanovena stěžovateli, coby osobě neznámého pobytu, J. M., tajemnice téhož soudu, opatrovnicí. Následně bylo dotazem na evidenci obyvatel vedenou Magistrátem hlavního města Prahy zjištěno, že stěžovatel nemá evidován pobyt na území hlavního města Prahy. Aniž by ustanovená opatrovnice nahlédla do spisu či se zúčastnila jediného ústního jednání konaného dne 4. března 2004, byl soudem téhož dne vydán rozsudek napadený ústavní stížností. V tomto rozsudku soud považoval za příjem stěžovatele podle §85a zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, patnáctinásobek částky životního minima s tím, že se stěžovatel na výchově nezletilé nepodílí, vedlejší účastnici řízení odmítá sdělit kontaktní adresu v Kanadě a "stejně tak nejsou doloženy jeho příjmy". Plná moc právního zástupce stěžovatele ze dne 27. června 2005 byla do spisu založena až dne 29. června 2005 v souvislosti s jeho nahlédnutím do spisu. Následně stěžovatel dne 22. července 2005 podal proti rozsudku odvolání. V něm mimo jiné uvedl, že coby státní příslušník Kanady v roce 2003 požádal o trvalý pobyt a za tím účelem cizinecké policii nahlásil adresu svého pobytu (odlišnou od adresy uváděné vedlejší účastnicí řízení). Odvolání stěžovatele bylo usnesením ze dne 21. září 2005, napadeným ústavní stížností, odmítnuto pro opožděnost. K následnému odvolání stěžovatele bylo usnesení soudu prvního stupně potvrzeno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 12. prosince 2005, které rovněž stěžovatel napadá ústavní stížností. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí ohledně postupu soudu prvního stupně před ustanovením opatrovníka mimo jiné uvedl, že se písemnosti nepodařilo stěžovateli doručit ani na adresu, kterou otec uvedl Policii České republiky.
Ze spisu Okresního soudu Praha-východ sp. zn. 19 E 700/2004, který si Ústavní soud rovněž vyžádal, bylo zjištěno, že vedlejší účastnice řízení podala dne 16. září 2004 za nezletilou A. Z. návrh na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí. Takto navržený výkon rozhodnutí byl nařízen usnesením ze dne 2. října 2004 č. j. 19 E 700/2004-6. Následně soud na základě vyžádání získal informace centrální evidence obyvatel o stěžovateli a jeho rodičích, konkrétně otci Z. Z. Toho pak po neúspěšných pokusech o doručení soudní obsílky na adresy Štěchovická, Praha, a Brníčko (trvalý pobyt ukončený od 10. prosince 2003) usnesením ze dne 19. května 2005 č. j. 19 E 700/2004-20 ustanovil opatrovníkem stěžovatele coby osoby neznámého pobytu. Z. Z. proti tomuto usnesení podal odvolání s tím, že se svým ustanovením opatrovníkem ze zdravotních důvodů nesouhlasí. Dopisem ze dne 20. června 2004 jej soud vyzval, aby sdělil, kde se stěžovatel nachází, nebo aby navrhl jinou vhodnou osobu opatrovníka. Dne 30. června 2005 předložil právní zástupce stěžovatele plnou moc v rámci nahlédnutí do spisu. Poté stěžovatel navrhl odklad výkonu rozhodnutí a později podal i odvolání proti usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí. Ještě předtím však vzala vedlejší účastnice řízení svůj návrh na nařízení výkonu rozhodnutí zpět s tím, že nadále bude postupovat podle exekučního řádu. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 13. února 2006 č. j. 20 Co 55 a 56/2006-66 bylo usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí zrušeno a řízení bylo zastaveno.
Konečně ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 49 Nc 4650/2005, který si rovněž Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno, že vedlejší účastnice řízení podala 22. prosince 2005 návrh na nařízení exekuce, v němž navrhla provedením exekuce pověřit Mgr. Stanislava Pazderku, soudního exekutora se sídlem v Písku. V návrhu uvedla jako adresu stěžovatele Štěchovická, Praha, s dovětkem "občas zdržující se na adrese Brníčko, okr. Šumperk, v současné době údajně zdržující se na neznámé adrese v Kanadě". Usnesením ze dne 6. ledna 2006 č. j. 49 Nc 4650/2005-14 bylo návrhu vedlejší účastnice řízení zcela vyhověno. Pověřený soudní exekutor poté požádal o ustanovení opatrovníka stěžovateli s tím, že se mu nepodařilo doručit písemnosti na adresy Švehlova, Praha, Štěchovická, Praha, a Brníčko, přičemž jiné adresy soudnímu exekutorovi nejsou známy. Usnesením ze dne 28. února 2006 č. j. 49 Nc 4650/2005-18 byla za opatrovníka stěžovatele ustanovena městská část Praha 10. Ta se proti tomuto usnesení odvolala s tím, že jí žádný zákon neukládá povinnost tuto funkci vykonávat a že soud doposud nevyčerpal možnosti zjistit pobyt stěžovatele dotazem u příbuzných. Dopisem ze dne 3. května 2006 soudní exekutor soudu sdělil, že jej stěžovatel kontaktoval a zvolil si advokáta. Dne 9. května 2006 podal stěžovatel proti usnesení o nařízení exekuce odvolání.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že je občanem Kanady a v tuzemsku má hlášen trvalý pobyt od svého příjezdu v roce 2003, a dále rekapituluje řízení a svoji argumentaci v něm. Tvrdí, že mu v řízení bylo znemožněno, aby se domáhal svých práv v souladu se zákonem. Obecnému soudu prvního stupně vytýká, že se nepokusil z relevantních zdrojů zjistit adresu jeho pobytu v Kanadě, a z toho dovozuje, že nebyly splněny podmínky pro to, aby mu byl ustanoven opatrovník. Tím mu odebral možnost vyjádření a návrhů na dokazování a umožnil to pouze protistraně. Své závěry pak založil pouze na ničím nepodložených domněnkách vyplývajících z tvrzení protistrany. Stěžovatel tak neměl možnost upřesnit mnohé skutečnosti týkající se jeho příjmu, placení výživného i styku s nezletilou. Odvolacímu soudu vytýká, že svůj závěr opřel i o nepravdivé tvrzení, že mu byla v průběhu řízení doručována soudní písemnost na správnou adresu (tedy jím v té době oznámenou adresu cizinecké policii). Tím považuje za dokresleno, jak důkladně se odvolací soud zabýval jeho odvolacími důvody.
Na výzvu Ústavního soudu stěžovatel sdělil, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání.
Všichni účastníci řízení byli Ústavním soudem vyzváni, aby se vyjádřili k ústavní stížnosti.
Městský soud v Praze plně odkázal na odůvodnění svého usnesení. Obvodní soud pro Prahu 10 uvedl, že odkazuje na rozhodnutí ve věci, protokol o jednání a obsah opatrovnického spisu s tím, že nemá jiné poznatky. Oba souhlasily s upuštěním od ústního jednání.
J. Z. na výzvu k vyjádření, která obsahovala i výzvu k souhlasu s upuštěním od ústního jednání s upozorněním, že absenci odpovědi bude Ústavní soud považovat za souhlas, nereagovala.
Nezletilé A. Z. byl usnesením ze dne 8. června 2006 č. j. II. ÚS 171/06-16 ustanoven pro řízení opatrovník - Úřad městské části Praha 10, který se za nezletilou postavení vedlejšího účastníka řízení vzdal.
Ústavní soud se nejprve zabýval návrhem stěžovatele na odklad vykonatelnosti rozhodnutí, který však stěžovatel nijak neodůvodnil. Ústavní soud je při posuzování návrhu na odklad vykonatelnosti veden jednak maximou rovnosti účastníků řízení vedených před Ústavním soudem a jednak speciální povahou institutu řízení o ústavní stížnosti, z něhož by extenzita postupu dle §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon") učinila de facto řádný opravný prostředek. Proto Ústavní soud aplikuje citované ustanovení zpravidla jen, pokud by výkon napadeného rozhodnutí mohl mít nezvratné důsledky osobní, vylučující i reparační či satisfakční funkci právní odpovědnosti (srov. nález sp. zn. III. ÚS 258/03, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 33, nález č. 66, str. 155). Nic takového stěžovatel netvrdí, jak bylo shora uvedeno, a Ústavní soud ani sám nic takového nezjistil. Proto byl návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí pro zjevnou neopodstatněnost odmítnut.
Ústavní soud se obdobnými případy, jako je nyní posuzovaný případ, již ve své předchozí rozhodovací praxi zabýval (srov. nálezy sp. zn. II. ÚS 351/04, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 35, nález č. 167, str. 267, sp. zn. II. ÚS 565/03, uveřejněn tamtéž, svazek 35, nález č. 160, str. 195, sp. zn. I. ÚS 559/2000, uveřejněn tamtéž, svazek 27, nález č. 111, str. 233, aj.). Ve svých předchozích rozhodnutích tedy Ústavní soud opakovaně rozvedl právní principy a práva a povinnosti obecných soudů související s aplikací §29 odst. 3 občanského soudního řádu coby institutu sloužícího k naplnění ústavní zásady rovnosti účastníků řízení a zásady "audiatur et altera pars" v případech komplikovaných obtížnou dosažitelností nebo nedosažitelností účastníka řízení. Na svá dřívější rozhodnutí tedy Ústavní soud pro stručnost zcela odkazuje.
V posuzovaném případě je zřejmé, že stěžovatel od počátku řízení nikdy nepobýval na adrese shodné s adresou vedlejší účastnice řízení, aniž by tam v té době měl hlášen trvalý pobyt, ačkoliv vedlejší účastnice řízení neustále tvrdila opak. To bylo zjištěno nejpozději získáním informací z evidence obyvatel vedené Magistrátem hlavního města Prahy, což se však paradoxně stalo až poté, co obecný soud stěžovateli ustanovil opatrovnici. Obecný soud přitom ponechal bez povšimnutí skutečnost, že podle tvrzení vedlejší účastnice řízení měl stěžovatel pobývat v Kanadě, aniž by byl postaven najisto vztah stěžovatele k tomuto státu. Pro zjišťování pobytu účastníka řízení je totiž podstatné, zda se jedná o tuzemce či cizozemce, neboť od této skutečnosti se odvíjí různé možnosti zjištění informací o pobytu účastníka řízení. Na rozdíl od postupu Okresního soudu Praha-východ sp. zn. 19 E 700/2004 pak obecný soud naprosto ignoroval zjišťování jiných příbuzenských vazeb stěžovatele v tuzemsku. Přitom právě zjištění existence otce stěžovatele v tuzemsku (cestou informací z centrální evidence obyvatel) a jeho zapojení do zjišťování pobytu stěžovatele evidentně vedlo k účasti stěžovatele na všech řízeních, které souvisely či souvisejí s nyní posuzovaným případem, a to skrze stěžovatelem zvoleného zástupce - advokáta. Kromě toho lze se stěžovatelem souhlasit v tom, že na adresu, kterou coby místo svého pobytu v tuzemsku oznámil cizinecké policii, ho obecný soud prvního stupně nikdy neobesílal, protože se o této adrese nikdy nedozvěděl, ačkoliv z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá opak. Na tom nic nemění skutečnost, že v jiném řízení (sp. zn. 49 Nc 4650/2005) a s časovým odstupem bylo zjištěno, že ani na této adrese není stěžovatel dosažitelný.
Ústavní soud se rovněž dříve ve svých výše uvedených rozhodnutích zabýval kritérii vztahujícími se na osoby vykonávající funkci opatrovníka s tím, že pro stručnost na své dřívější závěry v plném rozsahu odkazuje. V posuzovaném případě zvolil obecný soud za opatrovníka jemu podřízenou osobu, která svěřenou funkci vykonávala ryze formálně. Jinak nelze pohlížet na situaci, kdy byla opatrovnicí stěžovatele ustanovena pracovnice téhož soudu, která ani nenahlédla do spisu, ani se nezúčastnila ústního jednání, ani konečně nepodala odvolání proti rozsudku. Podání posledně uvedeného procesního prostředku bylo podle názoru Ústavního soudu i pro věci jinak neznalého opatrovníka zcela namístě, neboť obecný soud rozhodl o více než stoprocentním navýšení příspěvku stěžovatele na výživné, přičemž bez zavinění stěžovatele vycházel z jeho fiktivních příjmů. Ústavní soud se přitom na tomto místě nebude podrobněji zabývat podmínkami, za nichž je aplikace §85a odst. 1 zákona o rodině ústavně souladná, neboť k tomu jsou primárně povolány obecné soudy vyšších stupňů. V posuzovaném případě si tedy obecný soud ustanovením opatrovníka evidentně pouze ulehčoval procesní i důkazní situaci, a to naprosto nepřípustným způsobem, a jeho rozhodnutí tudíž vykazuje jasné prvky svévole.
Protože nebyly dány důvody pro ustanovení opatrovníka stěžovateli, nebyly nikdy dány podmínky pro rozhodnutí obecného soudu prvního stupně a jeho meritorní rozhodnutí doručené takovému opatrovníkovi nelze považovat za řádně doručené. Pokud v odvolacím řízení zaujaly obecné soudy přesně opačný postoj, jednalo se o svévolnou aplikaci jednoduchého práva. Jak v případě meritorního rozhodnutí, tak v případě rozhodnutí obecných soudů o odvolání je tedy ústavní stížnost opodstatněná a je tedy dán prostor pro zásah Ústavního soudu (srov. nález sp. zn. III. ÚS 671/02, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 29, nález č. 10, str. 69).
Ústavní soud proto ústavní stížnosti podle §82 odst. 1 zákona v celém rozsahu vyhověl. Podle §82 odst. 2 písm. a) zákona Ústavní soud vyslovuje, že soud prvního stupně porušil čl. 37 odst. 2 a čl. 38 odst. 1 Listiny tím, že ustanovil stěžovateli opatrovníka podle §29 odst. 3 občanského soudního řádu, aniž by vyčerpal všechny možnosti zjištění pobytu stěžovatele v tuzemsku, resp. zjištění jeho adresy v cizině, a soudy obou stupňů porušily čl. 90 odst. 1 ve spojení s čl. 4 Ústavy České republiky a čl. 36 odst. 1 Listiny tím, že nechránily v odvolacím řízení výše uvedená základní práva stěžovatele. Podle §82 odst. 3 písm. a) zákona Ústavní soud tedy všechna napadená rozhodnutí zrušil. Od ústního jednání bylo v souladu s §44 odst. 2 zákona upuštěno.