ECLI:CZ:US:2006:2.US.189.06
sp. zn. II. ÚS 189/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 27. září 2006 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudkyň Dagmar Lastovecké a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti JUDr. Milana Vlhy, soudního exekutora se sídlem Exekutorského úřadu Dlouhá 3, 702 00 Ostrava 1, zastoupeného JUDr. Jindřiškou Hillovou, advokátkou se sídlem Poštovní 515, 742 13 Studénka, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočky v Táboře, ze dne 30. 12. 2005, sp.zn. 15 Co 830/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností podanou ve lhůtě stanovené §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví specifikovaného rozhodnutí obecného soudu.
Napadeným usnesením bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Táboře ze dne 30. 9. 2005, sp. zn. 6 Nc 4237/2002, kterým byla zastavena exekuce nařízená usnesením téhož soudu ze dne 10. 12. 2002 a současně bylo rozhodnuto, že pověřenému soudnímu exekutorovi (nyní stěžovateli) se přiznává náhrada nákladů exekuce, kterou je povinen uhradit povinný do tří dnů od právní moci usnesení.
Krajský soud v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, napadené rozhodnutí odůvodnil tak, že i v případě zastavení exekuce pro nedostatek majetku povinného je třeba přiměřeně vycházet z pravidel, která jsou obsažena v občanském soudním řádu, konkrétně v §271 o. s. ř., podle kterého se postupuje v případě, že dojde k zastavení nařízeného výkonu rozhodnutí. Toto ustanovení vychází z principu tzv. procesního zavinění, tj. i v případě rozhodování o povinnosti hradit soudnímu exekutorovi náklady exekuce je třeba zkoumat, zda oprávněný měl vinu na zastavení exekuce. Takové zavinění v daném případě shledáno nebylo, neboť oprávněnému nelze přičítat procesní zavinění jenom z důvodu, že u povinného nebyl zjištěn postižitelný majetek. V daném případě podle obecného soudu nebylo ani zjištěno, že by oprávněný měl v době podání návrhu na nařízení exekuce informace o nepříznivé majetkové situaci povinného (například z dříve vedeného neúspěšného exekučního řízení nebo i z jiných zdrojů).
Obecné soudy proto dospěly k závěru, že je namístě přiznat nárok exekutora na úhradu nákladů exekuce vůči povinnému, nikoliv oprávněnému.
Stěžovatel v ústavní stížnosti s tímto závěrem obecných soudů obsáhle polemizuje a namítá, že napadeným rozhodnutím byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva, a to právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na rovnost v řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny, právo nebýt podrobován nuceným pracím a službám garantované čl. 9 odst. 1 Listiny, právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost podle čl. 26 odst. 1 Listiny a konečně právo vlastnit majetek garantované čl. 11 odst. 1 Listiny.
Tato tvrzení stěžovatel podpořil následujícími argumenty. Stěžovatel se domnívá, že pokud soudy uložily povinnost hradit náklady exekuce povinnému, de facto znemožnily, aby tyto náklady byly soudnímu exekutorovi uhrazeny, neboť povinný je nemajetný a nemá žádný majetek, z kterého by bylo možno náklady exekuce uhradit. Proto náklady exekuce byly sice stěžovateli přiznány, nikdy mu však nebudou uhrazeny, tudíž je nese ze svých prostředků.
Stěžovatel se domnívá, že z postavení soudního exekutora tak, jak vyplývá ze zákona č. 120/2001 Sb. (dále jen "exekuční řád") plyne, že náklady exekuce musejí být exekutorovi uhrazeny vždy. Na soudní exekutory je delegována část soudní pravomoci, a proto jsou povinni svou činnost vykonávat nezávisle. Projevem této nezávislosti je i neslučitelnost výkonu funkce soudního exekutora s jinou výdělečnou činností. Jestliže ustanovení §3 odst. 1 exekučního řádu pak stanoví, že exekutor vykonává exekuční a další činnost za úplatu, je tím zajištěno, aby exekutor nehradil svou činnost ze svých prostředků, když ostatně jiná výdělečná činnost je mu zakázána. Pokud by náklad exekuce měl hradit soudní exekutor ze svých prostředků, tyto by se neustále zmenšovaly, což by v konečném důsledku mohlo vést i k likvidaci exekutorského úřadu.
Stěžovatel dále v ústavní stížnosti polemizuje s možností aplikace §271 o. s. ř. v případě exekuce, neboť má za to, že s ohledem na znění speciálních ustanovení obsažených v exekučním řádu (§89 a 87) je vyloučeno použití principu procesního zavinění. Pokud již k aplikaci tohoto principu ze strany obecných soudů došlo, je stěžovatel toho názoru, že v tomto konkrétním případě je možné zavinění přičítat oprávněnému, neboť na něm ležela volba, zda návrh na nařízení exekuce podá, či nikoliv.
S ohledem na to stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí nálezem zrušil.
II.
Ústavní soud po zvážení argumentů obsažených v ústavní stížnosti a posouzení obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí, které bylo stěžovatelem v souladu s ust. §72 odst. 6 zákona o Ústavním soudu přiloženo k ústavní stížnosti, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Druhý senát Ústavního soudu především předesílá, že je v posouzení dané věci vázán právními závěry vyplývajícími ze stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2006, sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06, přijatého procedurou podle §23 zákona o Ústavním soudu. V tomto stanovisku dospěl Ústavní soud k závěru, že není porušením čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny, jestliže obecný soud přizná soudnímu exekutorovi při rozhodování o nákladech exekuce v případě, že je exekuce zastavena pro nedostatek majetku na straně povinného, a na straně oprávněného nelze shledat procesní zavinění za zastavení exekuce (při respektování požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti), náhradu nákladů exekuce vůči povinnému.
Ústavní soud se v odůvodnění tohoto stanoviska vyjádřil ke všem námitkám, které i v nyní posuzované ústavní stížnosti vznesl stěžovatel, přičemž je hodnotil jako neopodstatněné. Druhému senátu Ústavního soudu, pro který je toto stanovisko závazné, proto nezbylo, než při hodnocení námitek stěžovatele závěry vyplývající ze stanoviska respektovat.
Plénum Ústavního soudu vyšlo z přesvědčení, že je třeba rozlišovat dvě situace. Na jedné straně stojí situace, kdy obecný soud nepřiznal soudnímu exekutorovi náhradu nákladů exekuce vůbec (tedy ani vůči povinnému, ani vůči oprávněnému), a na druhé straně je situace, kdy povinnost k úhradě nákladů byla uložena povinnému, a to i když existoval reálný předpoklad, že pro nucené vydobytí přiznaného nároku nejsou aktuálně příznivé podmínky, protože povinný je nemajetný. V tomto druhém případě, o který se jedná i v nyní projednávané věci, nejde o to, že by exekutorovi byla náhrada nákladů odpírána, což by ve svém důsledku mohlo znamenat zmenšení majetku exekutora a tedy porušení čl. 11 Listiny. Nemajetnost povinného ještě sama o sobě takové odepření nepředstavuje, neboť náhrada je exekutorovi přiznána, a aktuálně nesolventní povinný nemusí být v takové situaci stále.
Ústavní soud se pak rovněž v citovaném stanovisku vypořádal s námitkou stěžovatele stran toho, že exekutor jako nositel veřejné moci, kterou je třeba vykonávat nezávisle, má mít zajištěnu úhradu nákladů exekuce vždy. Podle Ústavního soudu je to exekutor, který má z úspěšného provedení exekuce zisk (odměnu), ale současně nese i riziko spočívající v tom, že majetek povinného nebude dostačovat k uspokojení oprávněného, ale i nákladů exekuce, přičemž toto riziko nelze bezdůvodně přenášet na osobu oprávněnou. Exekutor jako nositel přiznané pohledávky je pak v postavení věřitele, který přiznanou pohledávku může vymáhat zase nástroji exekučního řízení.
K podpoře těchto závěrů Ústavní soud odkázal také na názor vyslovený v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva (rozsudek ve věci Van der Mussele proti Belgii): osoba zapsaná do seznamu exekutorů svým návrhem na zápis a provedením zápisu do seznamu dala souhlas s prováděním exekuční činnosti exekutora a s tím spojenými riziky, k nimž náleží i riziko, že ne ve všech případech dosáhne exekutor uspokojení svých zákonných nároků.
S ohledem na tento závěr je pak třeba hodnotit jako neopodstatněné i tvrzení stěžovatele, že obecný soud přijatým výkladem porušil čl. 9 odst. 1 a čl. 26 odst. 1 Listiny, neboť stěžovatel není nikterak nucen k výkonu exekutorské činnosti, v níž mu však současně není nijak bráněno. Je svobodným a dobrovolným rozhodnutím každého vstoupit do určitého povolání či určitou činnost vykonávat za podmínek stanovených v zákoně.
Jak již vyplývá shora, v citovaném stanovisku Ústavní soud rovněž aproboval použití principu tzv. procesního zavinění podle §271 o. s. ř. i na případy rozhodování o nákladech exekuce.
Pokud pak stěžovatel v daném konkrétním případě polemizoval se závěrem obecného soudu stran toho, zda lze oprávněnému přičítat zavinění za zastavení exekuce, Ústavní soud k tomu uvádí, že toto hodnocení, které je v napadeném usnesení poměrně zevrubně odůvodněno, nikterak nevybočuje z mezí ústavnosti tak, aby byl Ústavní soud povolán k tomu je přehodnocovat. Proto ani v této skutečnosti Ústavní soud neshledal stěžovatelem tvrzené porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud proto s ohledem na shora uvedené dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím nebyla porušena ústavně zaručená základní práva, jak stěžovatel tvrdil v ústavní stížnosti.
S ohledem na to Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. září 2006
Stanislav Balík
předseda senátu