ECLI:CZ:US:2006:2.US.198.05
sp. zn. II. ÚS 198/05
Usnesení
Ústavní soud v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma rozhodl dnešního dne o ústavní stížnosti R. Š., zastoupeného Mgr. Tomášem Gureckým, advokátem v Ostravě, podané proti usnesení Okresního soudu v Karviné, pobočka Havířov, ze dne 23. 7. 2004, č. j. 127 Nc 1159/2003-14, a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 12. 2004, č. j. 9 Co 1547/2004-25, za účasti Okresního soudu v Karviné a Krajského soudu v Ostravě, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se na Ústavní soud obrátil s návrhem na zrušení části v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Cítí se jimi dotčen na svých základních právech, konkrétně v podání označil čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2, a čl. 4 odst. 1, 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Jak vyplývá z obsahu stěžovatelova podání a připojeného rozhodnutí o opravném prostředku, byla napadená usnesení vydána v rámci exekuce, vedené pro pohledávku stěžovatele coby oprávněného za paní R. J.. Okresní soud v Karviné, pobočka Havířov, nejprve vyhověl stěžovatelovu návrhu a exekuci nařídil. Podkladem pro rozhodnutí byl exekutorský zápis sepsaný exekutorem Mgr. Františkem Gajdošem, exekutorský úřad Vsetín. Později však okresní soud dospěl k závěru, že předmětný exekutorský zápis není způsobilým exekučním titulem, neboť postrádá zákonem vyžadované formální náležitosti a exekuci zastavil. O nákladech řízení mezi účastníky rozhodl okresní soud tak, že žádnému z nich nepřiznal právo na jejich náhradu. K náhradě nákladů vzniklých exekutorovi pak s argumentem procesního zavinění na zastavení exekuce zavázal stěžovatele. Krajský soud k odvolání stěžovatele přezkoumal prvostupňové rozhodnutí, které ve všech jeho výrocích potvrdil, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Usnesení jsou napadena touto stížností.
Stěžovatel svůj návrh výslovně omezil na tu část usnesení okresního soudu, jíž bylo rozhodnuto o nákladech mezi účastníky a o povinnosti k náhradě nákladů vzniklých exekutorovi; pouze v tomto rozsahu pak stěžovatel napadl i potvrzující výrok soudu krajského.
Ve stížnosti uvedl, že zastavení řízení žádným způsobem nezavinil. Nařízení exekuce se domáhal na základě zápisu vyhotoveného soudním exekutorem, tedy odborníkem, jmenovaným pro výkon činnosti ministrem spravedlnosti. Pokud vykazoval takový titul nějaké vady, neměl na jeho základě okresní soud exekuci vůbec nařizovat. Stěžovatel také soudům vytýká, že při stanovení povinnosti k náhradě nákladů vůbec nezohlednily, že povinná mu vymáhanou částku skutečně dlužila. Soud měl proto zavázat k placení nákladů vzniklých exekučním řízení povinnou, anebo neměla být ukládána povinnost k jejich náhradě žádnému z účastníků.
Ústavní soud přezkoumal podanou stížnost a dospěl k závěru, že není důvodná. Při rozhodování zohlednil též skutečnost, že v mezidobí byl pro zjevnou neopodstatněnost odmítnut usnesením, sp. zn. III. ÚS 185/05, stěžovatelův návrh na zrušení usnesení týchž obecných soudů, kterými bylo ze stejného důvodu rozhodnuto o zastavení jiného stěžovatelem iniciovaného exekučního řízení. Ústavní soud neshledal důvod se od závěrů vyslovených v usnesení citované spisové značky odchýlit, neboť plně dopadají také na řízení o této ústavní stížnosti.
Ústavní soud tedy opakuje, že není, jak to vyložil i v řadě jiných svých rozhodnutí, další instancí v systému všeobecného soudnictví. Nepřísluší mu proto přezkoumávat zákonnost rozhodnutí obecných soudů. K takovému přezkumu je povolán pouze tehdy, shledá-li porušení základního práva či svobody. V dané věci nic takového nezjistil.
V ústavní stížnosti stěžovatel v podstatě opakuje námitky, které uplatnil již v rámci odvolacího řízení. S těmi se ovšem odvolací soud patřičně vypořádal, jak to vyplývá z odůvodnění jeho rozhodnutí. Je zde podrobně vyloženo, jak soud hodnotil stěžovatelem předložený exekuční titul, které zákonné náležitosti postrádá a proč na jeho podkladě nebylo možno exekuci provést. Srozumitelně a přiléhavě je také zdůvodněna úvaha soudu týkající se výroku o náhradě vzniklých nákladů.
Rozhodnutí soudů obou stupňů odpovídá právní úpravě exekučního řízení. Jak Ústavní soud opakovaně vyslovil, interpretace předpisů "podústavního práva" může mít za následek porušení základního práva či svobody pouze tehdy, pokud by tato interpretace byla v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Soudy v daném případě vycházely při konstrukci nákladového výroku z běžně aplikovaného principu procesní viny na zastavení řízení. Takovému postupu nic vytýkat nelze.
Možno tedy uzavřít, že Ústavní soud neshledal, že by obecné soudy vydáním předmětných rozhodnutí zasáhly do některého ze základních práv stěžovatele chráněných výše uvedenými články Listiny. Obecné soudy postupovaly v rámci příslušné právní úpravy, přičemž interpretaci jimi podanou nelze hodnotit jako extrémně odporující principům spravedlnosti.
Ze shora uvedených důvodů byla ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. ledna 2006
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu