ECLI:CZ:US:2006:2.US.201.04.1
sp. zn. II. ÚS 201/04
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Jiřího Nykodýma a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. M.C., zastoupeného advokátkou Mgr. E.O., směřující proti čtyřem usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 5. února 2004, sp. zn. 24 K 34/2001, jimiž bylo rozhodnuto o odvolání věřitelského výboru a jeho náhradníků, potvrzena volba věřitelského výboru a jeho náhradníků, zamítnut návrh na hlasování všech věřitelů, a stěžovateli nebylo přiznáno právo hlasovat na schůzi konkurzních věřitelů, za účasti Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se ústavní stížností domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž bylo dne 5. února 2004 rozhodováno během schůze věřitelů v rámci konkurzního řízení úpadce P., spol. s r. o., vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 24 K 34/2001. K vlastnímu průběhu konkursního řízení před vydáním ústavní stížnosti napadených rozhodnutí stěžovatel uvedl, že schůze konkursních věřitelů byla svolána usnesením Krajského soudu v Brně dne 18. prosince 2003, čj. 24 K 34/2001-77, podle §10 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání (dále jen "ZKV"). Předmětem schůze byl návrh věřitele Ing. M.H., správkyně konkurzní podstaty U., a. s., "v likvidaci", na odvolání členů věřitelského výboru a jejich náhradníků, přičemž z návrhu bylo zřejmé, že tento věřitel navrhl odvolání pouze některých, v žádosti uvedených členů věřitelského výboru a jejich náhradníků. Schůze konkurzních věřitelů se dne 5. února 2004 uskutečnila, ale předmět jejího jednání neodpovídal předmětu jednání v usnesení, jímž byla schůze svolána. Přestože z usnesení vyplývalo, že jediným bodem programu měl být návrh věřitele na odvolání v žádosti vyjmenovaných členů věřitelského výboru, schůze konkurzních věřitelů hlasovala nakonec přes námitky věřitelů o odvolání celého věřitelského výboru a posléze proběhla volba nových členů věřitelského výboru a jejich náhradníků.
II.
Za tohoto stavu podal proti pravomocným usnesením Krajského soudu v Brně vydaným v průběhu schůze věřitelů dne 5. února 2004 stěžovatel ústavní stížnost, v níž namítal porušení principu legality a porušení práva na spravedlivý proces, tedy porušení ústavně zaručených práv, zakotvených v čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, čl. 2 odst. 2 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dle názoru stěžovatele je zřejmé, že v daném případě nebyla při schůzi konkursních věřitelů dodržena zákonná ustanovení ZKV. Stěžovatel konkrétně namítal, že soud nepostupoval v souladu s ustanovením §10 ZKV. Podle jeho názoru může schůze věřitelů jednat pouze o bodech, které byly jako předmět jednání oznámeny předem. O bodech, které jako předmět schůze oznámeny nebyly, jednat nelze. Soud přesto nad rámec programu schůze potvrdil volbu nového věřitelského výboru s odůvodněním, že by bylo průtahem v řízení, kdyby byl věřitelský výbor pouze odvolán a konkurzní řízení by zůstalo bez věřitelského výboru. Soud tak nadřadil požadavek na rychlé řízení nad požadavek na naplnění práva na spravedlivý proces. Ke vztahu práva na spravedlivý proces a požadavku na rychlé a efektivní řízení podal výklad Ústavní soud v nálezu, sp. zn. II. ÚS 179/01, z něhož plyne, že nelze upřednostňovat požadavek na rozhodování v přiměřené lhůtě před právem na spravedlivý proces, a je třeba dodržovat zákonem stanovený postup tak, aby byl zachován spravedlivý proces. Schůze věřitelů mohla být usnášení schopná pouze k navrženému předmětu schůze a nikoliv k jiným rozhodnutím. Rozhodnutí Krajského soudu v Brně se vymyká zákonné úpravě, představuje porušení principu svrchovanosti zákona a narušení soudních záruk ochrany základních práv a svobod. Stěžovatel dále napadl usnesení Krajského soudu v Brně v průběhu schůze věřitelů, jimiž zamítl návrh, aby hlasovali všichni věřitelé, a jímž rozhodl, že na schůzi konkurzních věřitelů nebudou hlasovat věřitelé, jejichž pohledávka doposud zůstala sporná, je podmíněná, případně byla popřená. Soud tímto rozhodnutím zařadil pohledávku stěžovatele do skupiny pohledávek sporných, přestože nebyla pohledávka dosud přezkoumána. Soud při svém rozhodování o možnosti jednotlivých věřitelů hlasovat zcela popřel ústavní princip rovnosti v právech, když rozhodoval o jednotlivých věřitelích a nikoli o skupinách věřitelů. Výklad ustanovení §10 odst. 3 ZKV neumožňuje dle názoru stěžovatele, aby soud rozhodoval o jednotlivých věřitelích, ale pouze o skupinách věřitelů. Stěžovatel konečně namítl porušení práva na projednání věci bez zbytečných průtahů, neboť soud, přestože od prohlášení konkurzu na majetek úpadce uplynulo více než 26 měsíců, doposud nenařídil přezkumné jednání.
III.
Krajský soud v Brně jako účastník řízení, za nějž jedná Mgr. E.K., podal podrobné vyjádření k ústavní stížnosti. Úvodem podal přehled relevantní zákonné úpravy a přehled o členech věřitelského výboru a jejich náhradnících. Poté se zabýval námitkami stěžovatele, které směřovaly proti rozhodnutím o odvolání členů věřitelského výboru a volbě nových členů. V této souvislosti poukázal na judikaturu Ústavního soudu, podle níž při posuzování případného porušení procesních předpisů v neprospěch stěžovatele není významné formální pojetí, nýbrž obsahové okolnosti. Takový závěr platí pro první dvě ústavní stížností napadená usnesení. I pokud by byla shledána důvodnou námitka, že soud neměl prostor jednat a rozhodovat na označené schůzi o odvolání celého věřitelského výboru, ale pouze o těch členech, kteří byli označeni v návrhu, pak pouhým srovnáním složení věřitelského výboru před a po schůzi lze dovodit, že z obsahového hlediska stěžovatel žádnou procesní újmu neutrpěl, neboť složení věřitelského výboru se změnilo právě a jen co do osob, jejichž odvolání a nahrazení novými bylo navrženo. Navíc možnost jednat na schůzi o odvolání celého věřitelského výboru a všech jeho náhradníků byla dána vymezením oznámeného předmětu jednání. V tomto směru nedošlo k porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv.
Stěžovatelem tvrzené porušení ústavně zaručených práv usnesením o odvolání tříčlenného věřitelského výboru lze vyvrátit poukazem na znění §11 odst. 4 ZKV, z něhož plyne, že o odvolání celého věřitelského výboru rozhoduje konkurzní soud, aniž by byl jakkoliv svazován potřebou učinit tak v průběhu svolané schůze věřitelů, a aniž by ji musel za účelem projednání návrhu některého z konkurzních věřitelů nebo správce v uvedeném směru svolat. Jinak řečeno, to, zda Krajský soud v Brně formálně rozhodl o odvolání celého věřitelského výboru a všech jeho náhradníků, nemělo nic společného s tím, zda předmět jednání schůze se spojil s projednáním návrhu o odvolání jen některých členů a náhradníků věřitelského výboru. Konkurzní soud měl právo tak učinit, i kdyby žádnou schůzi nesvolal. K otázce, zda omezením vymezený předmět jednání svolané schůze dovoloval přistoupit i k (doplňující) volbě členů a náhradníků věřitelského výbory, krajský soud zdůraznil, že ve spojení s obsahem podání Ing. H., v němž byl požadavek nové volby uplatněn a jehož stejnopis byl doručen stěžovateli, nemohl mít stěžovatel pochyb o tom, že předmětem jednání bude i doplňující volba. Z logiky věci plyne, že pokud Ing. H. požadovala odvolání celkem 4 ze 6 osob, pak muselo být každému zřejmé, že požadavku zákona na minimální počet členů věřitelského výboru lze v případě, že uspěje návrh na odvolání označených osob, dostát jen okamžitou volbou. V této souvislosti krajský soud poukázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 8. dubna 2004, sp. zn. IV. ÚS 464/03, podle něhož je existence funkčního věřitelského výboru nezbytnou podmínkou k zajištění řádného průběhu konkurzu a k zajištění jeho účelu.
Podle názoru krajského soudu je ústavně konformní takový výklad §10 odst. 1 ZKV, který v zájmu rychlé a účinné ochrany práv a oprávněných zájmů dovoluje konkurzním věřitelům přítomným na řádně svolané schůzi usnést se i na projednání těch otázek, pro něž soud schůzi původně nesvolal. Není vyloučeno, aby schůze konkurzních věřitelů jako nejvyšší orgán věřitelů rozhodovala o kterékoli jiné otázce, o které přísluší jinak rozhodovat věřitelskému výboru. V této části vyjádřil Krajský soud v Brně přesvědčení, že nedošlo k namítanému porušení principu legality, jelikož napadaná usnesení mají oporu v ustanoveních zákona o konkurzu a vyrovnání.
Dále se Krajský soud v Brně vyjádřil k údajnému porušení principu rovnosti účastníků řízení spojovaného s dalšími ústavní stížností napadenými usneseními. Podle názoru Krajského soudu v Brně je výklad §10 ZKV prezentovaný stěžovatelem ve zjevném rozporu s principy, na nichž spočívá úprava českého konkurzního práva. Zdůraznil, že gramatický výklad §10 ZKV nepodporuje závěr vyslovený stěžovatelem, i když z něj nevyplývá ani závěr opačný. Výkladem historickým a především pak výkladem logickým však lze dospět k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti. Z pohledu historického výkladu poukázal krajský soud na zákon č. 64/1931 Sb., kterým se vydávají řády konkursní, vyrovnací a odpůrčí, který byl inspiračním zdrojem zákona o konkurzu a vyrovnání. Dále krajský soud prezentoval logický výklad právní normy. Z §23 a §24 ZKV plyne, že při přezkumném jednání mohou přítomní konkurzní věřitelé nebo správce podstaty popřít co do pravosti, výše nebo pořadí všechny přihlášené pohledávky bez zřetele na to, zda jde o pohledávky vykonatelné nebo nevykonatelné. Bez výslovné úpravy obsažené v §10 odst. 3 ZKV by po přezkumném jednání, při kterém si konkurzní věřitelé navzájem popřeli co do pravosti všechny přihlášené pohledávky, nebylo (až do pravomocného skončení sporů o určení pravosti popřených pohledávek) nikoho, kdo by mohl hlasovat na schůzi konkurzních věřitelů. Úprava zabývající se hlasovacím právem těchto věřitelů je proto v systému českého konkurzního práva nezbytná. Představa, podle které by konkurzní soud měl podle §10 odst. 3 ZKV rozhodnout o hlasovacím právu všech konkurzních věřitelů, jejichž pohledávky byly popřeny najednou, je absurdní. Její akceptace by dle názoru krajského soud nebyla ničím jiným než návodem, jak ústavní princip rovnosti účastníků zneužít. Logický výklad právní normy ve spojení s argumentem ad absurdum vede k závěru o neudržitelnosti stěžovatelových argumentů. Pokud je možné rozhodnout o hlasovacím právu každého z konkurzních věřitelů, jejichž pohledávka byla při přezkumném jednání popřena, samostatně, pak je z ústavního hlediska plně možné i to, že jednomu z věřitelů bude hlasovací právo přiznáno a druhému nikoliv. Podstatné je, aby rozhodnutí bylo založeno na racionálních argumentech a nikoliv na libovůli soudu. V této souvislosti vyslovil krajský soud přesvědčení, že postupoval v souladu s platnými právní předpisy a nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele.
K námitkám stěžovatele směřujícím proti usnesení Krajského soudu v Brně, jímž zamítl návrh, aby hlasovali všichni věřitelé, jejichž pohledávka byla na přezkumném řízení zjištěna, a jímž rozhodl, že na schůzi konkurzních věřitelů nebudou hlasovat věřitelé, jejichž pohledávka doposud zůstala sporná, je podmíněná, případně byla popřená, krajský soud uvedl, že ani v této části není ústavní stížnost důvodná. Povahu rozhodnutí o hlasovacím právu mají z uvedeného usnesení pouze výroky uvedené pod body 2. a 3. (viz str. 8 protokolu z jednání ze dne 5. února 2004). Ohledně hlasovacího práva stěžovatele považuje krajský soud za podstatné nikoliv to, zda jeho pohledávka byla zevně (a třeba i nepřesně) označena jako sporná, podmíněná či popřená, nýbrž to, že jde o pohledávku, jež ve stavu, v němž se nacházela ke dni konání schůze, neumožňovala stěžovateli hlasovat bez dalšího, nýbrž jen rozhodne-li o tom konkurzní soud, přičemž konkurzní soud rozhodl tak, že stěžovateli na základě podkladů, které měl v době rozhodování k dispozici, hlasovací právo nepřiznal. Pokud stěžovatel tvrdí, že z rozhodovací praxe soudů všech stupňů je zřejmé, že sporná pohledávka je pohledávka, která byla na přezkumném jednání dle §21 ZKV popřena správcem konkurzní podstaty nebo některým z věřitelů, podsouvá Ústavnímu soudu závěr, který v rozhodovací praxi nebyl dosud učiněn.
K údajnému porušení práva na projednání věci bez zbytečných průtahů podal krajský soud přehled jednotlivých kroků, z nichž vyplývá, že délka řízení souvisí mj. i se soustavným zdržováním mj. i ze strany stěžovatele, který několikrát vznesl námitku podjatosti. Z postupu stěžovatele je zřejmá účelovost jeho námitek.
IV.
Stěžovatel v podrobně formulované replice k vyjádření účastníka řízení polemizoval s názory účastníka řízení. Opětovně zdůraznil, že dle jeho názoru v případě odvolání a jmenování nového věřitelského výboru nešlo o realizaci oprávnění soudu stanoveného v §11 odst. 4 ZKV, neboť právě za tím účelem byla svolána schůze věřitelů a bylo tedy na věřitelích a nikoliv na soudu, aby o tom rozhodl. Stěžovatel nesouhlasil s tvrzením účastníka, že jeho možnost jednat na schůzi o odvolání celého věřitelského výboru a všech jeho náhradníků byla dána vymezením oznámeného předmětu jednání, když předmět jednání byl vymezen pouze jako návrh na odvolání pouze některých členů věřitelského výboru a náhradníků. Podle stěžovatele pak už vůbec nelze souhlasit se závěrem účastníka řízení, že oznámením vymezený předmět jednání svolané schůze konkurzních věřitelů dovoloval nad rámec vymezeného předmětu jednání přistoupit i k volbě členů věřitelského výboru a jejich náhradníků a to s poukazem na to, že ve spojení s obsahem podání Ing. H., které mu bylo zasláno, nemohl mít pochyb o tom, že předmětem jednání bude i doplňující volba. Lze sice souhlasit se závěry Ústavního soudu, uvedenými v citovaném usnesení sp. zn. IV. ÚS 464/03, podle nichž je existence funkčního věřitelského výboru nezbytnou podmínkou k zajištění řádného průběhu konkurzu a zajištění jeho účelu, tento závěr však nijak neodůvodňuje a neomlouvá skutečnost, že jako bod nařízené schůze nebyla volba členů věřitelského výboru uvedena. Požadavek na rychlé, efektivní řízení nemůže být nadřazen nad právo na spravedlivý proces. Stěžovatel dále nesouhlasil s argumentací, že bylo možné měnit program jednání s přihlédnutím k úpravě konání valné hromady obchodní společnosti obsažené v obchodním zákoníku. Zákon o konkurzu a vyrovnání obdobnou úpravu nemá právě proto, že program měnit nelze a nikoliv proto, aby program mohl být měněn.
V další části repliky stěžovatel polemizoval s provedeným historickým a logickým výkladem ve vztahu k §10 odst. 3 ZKV. Podle názoru stěžovatele účastník řízení nepodal výklad platného konkurzního práva, ale pouze historického práva. Nesouhlasil se závěry účastníka řízení, přičemž má zato, že §10 odst. 3 ZKV se ohledně sporného problému nechová neutrálně, jak uvádí účastník, ale naopak gramatický výklad tohoto ustanovení plně podporuje závěr stěžovatele. Zopakoval, že princip porušení rovnosti účastníků, jakož i odepření práva na spravedlivý proces spařuje v tom, že soud nebyl oprávněn selektovat mezi jednotlivými věřiteli téže skupiny, neboť zákon tuto situaci nijak neupravuje a nevytváří pro ni zákonné podmínky. Pokud tak účastník řízení učinil, dopustil se svévole, neboť vybočil z mezí zákona a to tím spíše, pokud pravomoc, kterou nedisponuje, fakticky svěřil do rukou třetích osob, když upřednostňuje jednu ze stran tím, že bez dalšího přejímá její úsudek.
V.
Ústavní soud se v prvé řadě zabýval otázkou, zda ústavní stížnost proti shora citovaným usnesením Krajského soudu v Brně vydaným na schůzi věřitelů dne 5. února 2004, je přípustná.
Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost jsou oprávněni podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem.
Nepřípustnost ústavní stížnosti v řízení před Ústavním soudem vychází z principu její subsidiarity ve vztahu k prostředkům přímé ochrany ústavnosti obecnými soudy. Ústavní soud stojí ve své judikatuře důsledně na stanovisku, že ochrana ústavnosti není - a z povahy věci ani nemůže být - pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, zejména obecné justice, jak to vyplývá z čl. 4 Ústavy a Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, který nastupuje v případě selhání všech mechanismů ostatních (srov. např. F., H., Š., Zákon o Ústavním soudu, Komentář, C.H.B., 2001, str. 330). Z tohoto důvodu Ústavní soud zpravidla považuje ústavní stížnost proti rozhodnutí obecného soudu, které nebylo vydáno jako konečné ve věci samé, za nepřípustnou s tím, že stěžovatel má dosud nebo měl možnost domáhat se ochrany svých základních práv a svobod v řízení před obecnými soudy. Rozhodovací činnosti Ústavního soudu však byla podrobena i rozhodnutí obecných soudů vydaná formou usnesení, kterými bylo rozhodováno o otázkách, které buď upravují způsob a průběh řízení, nebo o otázkách, které sice s věcí samotnou, byť jen volně, souvisí, nicméně které na vlastní rozhodnutí v meritu věci zpravidla nemají podstatný vliv (tím není míněno kasační usnesení o meritu věci). Taková rozhodnutí mohou mít, a zpravidla také mívají, pro účastníka řízení buďto procesní, nebo i jiné, nikoliv zanedbatelné důsledky s možnými dopady do základních práv a svobod, a proto jsou považována za rozhodnutí o samostatném (od věci samé odlišném) základu, jakkoli v daném stadiu řízení nedochází k meritornímu rozhodování. Takový je podle názoru Ústavního soudu i projednávaný případ.
Poté co Ústavní soud shledal ústavní stížnost jako přípustnou, zabýval se její opodstatněností. Jak již Ústavní soud mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svých základních práv obsažených v Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Ústavní stížnost stěžovatele směřovala proti usnesením Krajského soudu v Brně, jimiž 1) odvolal věřitelský výbor a jeho náhradníky, 2) potvrdil volbu věřitelského výboru a jeho náhradníků, 3) zamítnul návrh na hlasování všech věřitelů a 4) stěžovateli nepřiznal právo hlasovat na schůzi konkurzních věřitelů. V těchto rozhodnutích spatřuje stěžovatel porušení principu legality, principu rovnosti v právech, jakož i práva na spravedlivý proces.
Ad 1) Pokud u usnesení o odvolání věřitelského výboru stěžovatel namítal, že soud jednal o bodech, které nebyly oznámeny jako předmět jednání, Ústavní soud jeho argumentaci nesdílí. Byť nelze přehlédnout, že oznámený program schůze se neshodoval s nakonec projednávanými body (konkrétně se odvoláním celého věřitelského výboru a jeho náhradníků, ačkoliv bylo požadováno odvolání pouze některých jeho členů a náhradníků), a v tomto směru lze spatřovat určité procesní pochybení Krajského soudu v Brně, není toto pochybení v daném případě natolik významné, aby dosahovalo ústavněprávní roviny, protože jak se podává z výše uvedeného, úkolem Ústavního soudu není posuzování každého jednotlivého porušení jednoduchého práva, ale zabývá se pouze takovým porušením práva, které dosahuje takové intenzity, že zároveň zasahuje do ústavně zaručených práv stěžovatele. Je třeba totiž zdůraznit tu okolnost, že i když byl odvolán věřitelský výbor jako celek a nikoliv pouze někteří jeho členové a náhradníci, fakticky byli odvoláni a posléze nahrazeni pouze ti jeho členové, jejichž odvolání bylo požadováno v návrhu. V této souvislosti Ústavní soud poukazuje na to, že není podstatné formální naplnění znění zákona, ale je nutno vycházet především z obsahových souvislostí. Ustanovení §11 odst. 4 ZKV navíc umožňuje soudu, aby i bez návrhu odvolal věřitelský výbor nebo některého z jeho členů. Z toho vyplývá, že soud může rozhodnout o odvolání věřitelského výboru či jeho členů sám, aniž by musel svolávat schůzi věřitelů. Navíc přímo ve vztahu ke stěžovateli k žádnému porušení procesních práv nedošlo, neboť v návrhu i v uveřejněném programu schůze bylo odvolání stěžovatele z pozice člena věřitelského výboru výslovně uvedeno. Ve vztahu ke stěžovateli nemá ústavní stížnost v této části žádné opodstatnění a nelze hovořit o porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces.
Ad 2) Námitky stěžovatele směřující proti usnesení, jímž byla potvrzena volba nového věřitelského výboru a jeho náhradníků, nepovažuje Ústavní soud rovněž za důvodné. I když spadá primárně do působnosti schůze věřitelů, aby zvolila členy a náhradníky věřitelského výboru, může i soud, pokud již byl jednou věřitelský výbor zvolen a potvrzen, zasahovat do jeho složení a tedy i odvolávat a jmenovat jeho nové členy.
Výše citovaný §11 odst. 4 ZKV totiž umožňuje soudu, aby nařídil doplňující volbu nebo může sám jmenovat nový věřitelský výbor nebo jeho nového člena. Pokud soud přistoupil k volbě nového věřitelského výboru resp. jeho členů a náhradníků, přestože v pozvánce k jednání nebyl tento bod programu uveřejněn, nedopustil pochybení, neboť svým rozhodnutím v podstatě realizoval své oprávnění stanovené v zákoně o konkurzu a vyrovnání, i když takový způsob by měl představovat až krajní řešení a primární by měla vůle věřitelů vyslovená na schůzi věřitelů. Jinak platí výše uvedené pod bodem Ad 1).
Ad 3) Pokud jde o usnesení, jimž Krajský soud v Brně zamítnul návrh na hlasování všech věřitelů, jedná se o usnesení, které není usnesením o individuálním hlasovacím právu, ale pouze usnesením, jímž se upravuje vedení řízení. Tímto usnesením byli z hlasování vyloučeni všichni věřitelé, jejichž pohledávka nebyla zjištěna, zůstala sporná případně podmíněná. Takový postup stanovuje a umožňuje přímo §10 odst. 3 ZKV. V zamítnutí návrhu, aby konkurzní soud postupoval při rozhodování o hlasovacím právu věřitelů, jejichž pohledávka nebyla ještě zjištěna, jinak než individuálním rozhodováním o hlasovacím právu, nespatřuje Ústavní soud rovněž žádné pochybení.
Ad 4) V usnesení, jímž Krajský soud v Brně stěžovateli nepřiznal právo hlasovat na schůzi konkurzních věřitelů, Ústavní soud rovněž nespatřuje porušení ústavně zaručených lidských práv. V tomto usnesení spatřoval stěžovatel porušení zásady rovnosti účastníků řízení. Ze znění §10 odst. 3 ZKV, který je pro daný případ relevantní, nikterak nevyplývá závěr prezentovaný stěžovatelem, a sice, že soud by měl při určení, kdo může na schůzi věřitelů hlasovat, rozhodovat o skupinách věřitelů a nikoliv o jednotlivých věřitelích. Výklad §10 odst. 3 ZKV podaný stěžovatelem, byť je zastáván i částí odborné literatury, by ve svém důsledku mohl vést k popření účelu konkurzního řízení. Je pravdou, že z citovaného ustanovení nevyplývá ani závěr opačný tedy, že by soud mohl rozhodovat o každém věřiteli individuálně. Samozřejmě, že právě rozhodování o jednotlivcích namísto o skupinách věřitelů dává prostor k možnému zneužití a libovůli. O to více vystupuje do popředí nutnost kvalitního vedení konkurzního řízení ze strany soudu. České konkurzní právo dává konkurznímu soudu poměrně silnou pozici při konkurzním řízení. Je rovněž zřejmé, že je to právě konkurzní soud, kdo má v dané chvíli nejvíce informací o stavu konkurzního řízení a tedy i o stavu pohledávek jednotlivých věřitelů. Je tedy logické, aby bylo ponecháno na uvážení soudu, kterému z věřitelů, jejichž pohledávka nebyla dosud zjištěna, je sporná, popřípadě je podmíněná, bylo přiznáno hlasovací právo.
Co se týče námitky porušení práva na projednání věci bez zbytečných průtahů, Ústavní soud neshledává, že by došlo k porušení tohoto práva. Je třeba vycházet z toho, že v době podání ústavní stížnosti ještě neexistovala úprava zakotvující institut návrhu na určení lhůty pro provedení procesního úkonu podle §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, v platném znění (dále jen "zákon o soudech a soudcích"). S ohledem na tuto skutečnost a s ohledem na svoji judikaturu z doby těsně před přijetím novely zákona o soudech a soudcích (účinnost od 1. července 2004), nevyžadoval Ústavní soud v tomto případě pro posouzení přípustnosti této části ústavní stížnosti podání hierarchické stížnosti na průtahy řízení k předsedovi soudu. Po posouzení všech okolností věci dospěl nicméně k závěru, že v postupu Krajského soudu v Brně nelze spatřovat průtahy v řízení. Účastník řízení ve vyjádření k ústavní stížnosti podal přehled dosud učiněných kroků. Z něho se podává, že dlouhá doba, uplynulá od prohlášení konkurzu do nařízení resp. nenařízení zvláštního přezkumného jednání v době podání ústavní stížnosti, byla především způsobena řešením námitek podjatosti soudy různých stupňů, jakož i dalších námitek, které se týkaly různých fází konkurzního řízení. V tomto Ústavní soud nespatřuje neodůvodněné průtahy vedoucí k porušení práva na spravedlivý proces.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím Krajského soudu v Brně došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod, a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 17. května 2006
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu