ECLI:CZ:US:2006:2.US.205.04.1
sp. zn. II. ÚS 205/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti S.V., zastoupeného advokátem JUDr. P.F., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2003, čj. 13 Co 420/2003-212 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. 11. 2001, sp. zn. 12 C 19/98, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel, s odvoláním na porušení čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 95 Ústavy ČR, požaduje zrušení shora uvedených rozhodnutí, kterými byla zamítnuta žaloba, jíž se vůči žalovaným domáhal určení, že je výlučným vlastníkem v žalobě specifikovaných nemovitostí, a aby byla žalovanému uložena povinnost tyto nemovitosti vyklidit a předat stěžovateli.
Vzhledem k tomu, že stěžovatel podal v projednávané věci rovněž dovolání, o kterém nebylo v době podání ústavní stížnosti rozhodnuto, Ústavní soud řízení usnesením ze dne 21. 7. 2004 přerušil a v řízení pokračoval po obdržení rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005, čj. 33 Cdo 563/2004-247.
Rozhodnutím dovolacího soudu bylo jako nepřípustné odmítnuto dovolání směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvého stupně ve výroku o zamítnutí žaloby na určení vlastnictví žalobce (v řízení před Ústavním soudem stěžovatele) a na vyklizení nemovitostí, neboť dovolací soud neshledal naplnění předpokladů daných ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen výrok soudu prvého stupně o zamítnutí žaloby stěžovatele na zaplacení částky 700 000 Kč a ve výroku o nákladech odvolacího řízení a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ve výroku o zamítnutí žaloby na zaplacení částky 700 000 Kč a ve výroku o nákladech o řízení byly zrušeny a věc byla vrácena Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
Ústavní soud nejdříve posuzoval ústavní stížnost z hlediska možnosti jejího meritorní projednání, přičemž dospěl k závěru, že se částečně jedná o návrh nepřípustný. Mezi základní atributy ústavní stížnosti totiž náleží požadavek subsidiarity, vyjádřený v ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, dle něhož je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní soud ve své judikatuře vychází ustáleně z názoru, že ústavní soudnictví se zásadně orientuje na přezkum věcí, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které jednotlivci poskytuje zákon (srov. např. III. ÚS 62/95, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 4, str. 243 a násl.).
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud částečně vyhověl dovolání a v předmětné bude věci dále vedeno řízení o žalobě stěžovatele ohledně částky 700 000 Kč před Obvodním soudem pro Prahu 1, proti jehož rozhodnutí stěžovatel může brojit dalšími opravnými prostředky, je ústavní stížnost v této části předčasná a Ústavnímu soudu nezbylo než ji v rozsahu výroku II. rozsudku Nejvyššího soudu odmítnout pro nepřípustnost.
Ústavní soud se proto dále zabýval jen návrhem stěžovatele směřujícím proti pravomocným výrokům rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu.
Z obsahu připojených rozhodnutí a ústavní stížnosti vyplývá, že v předmětném řízení se stěžovatel domáhal po žalované (bývalé manželce) vrácení nemovitostí, a to domu č.p. 34 se stavební parcelou č. 22 a zahradou č.p. 439, zapsaných na LV č. 207 pro obec P. u Katastrálního úřadu L., které jí daroval darovací smlouvou ze dne 31. 3. 1993, uzavřenou za trvání manželství. Vzhledem k tomu, že žalovaná se k němu chovala způsobem porušujícím dobré mravy a přes výzvy, jimiž se stěžovatel ve smyslu ust. §630 obč. zák. domáhal vrácení daru, nemovitosti nevydala, obrátil se žalobou na soud. Žalovaná ještě před podáním žaloby nemovitosti převedla kupní smlouvou ze dne 15. 7. 1996 (s účinky od 24. 7. 1996) na žalovaného. Stěžovatel rovněž požadoval, aby žalovanému bylo uloženo nemovitosti vyklidit a vyklizené mu předat. Pro případ, že soud dospěje k závěru, že se stěžovatel domáhal po žalované vrácení daru až v době, kdy již nebyla vlastnicí nemovitostí, eventuelně požadoval, aby jí bylo uloženo zaplatit mu peněžitou náhradu ve výši 700 000 Kč.
Obecné soudy jeho návrh zamítly, neboť právní úkony stěžovatele směřující k vrácení daru ve smyslu ust. §630 obč. zák. (ústní výzva z roku 1995, písemné výzvy ze dne 3. 12. 1996 a 6. 11. 2001) byly shledány neurčitými, tedy neplatnými a předmětné nemovitosti tak vlastní žalovaný, na kterého je žalovaná převedla. Požadavek na zaplacení částky 700 000 Kč shledaly jako nedůvodný, neboť právo na tuto částku by stěžovateli vzniklo jen za předpokladu, že by po zrušení darovací smlouvy žalovaná nesplnila vůči stěžovateli restituční povinnost. Ke zrušení darovací smlouvy však nedošlo.
Nejvyšší soud se se závěry obecných soudů neztotožnil, pokud jde o návrh na zaplacení částky 700 000 Kč, neboť právo dárce na vrácení věci podle §630 obč. zák. nelze činit závislým na tom, jak obdarovaný s předmětem daru naloží a není je možno vyloučit jen proto, že obdarovaný darovanou věc nemá v držení. Nejvyšší soud vyslovil závazný právní názor, že soud se bude muset v dalším řízení zabývat tím, že bez ohledu na určitost či neurčitost výzev, učiněných po převodu vlastnictví nemovitosti, doručením žaloby došel žalované z hlediska určitosti platný projev vůle stěžovatele směřující k vrácení daru, který by za předpokladu zjištění hrubého porušení dobrých mravů byl způsobilý vyvolat následky stanovené §630 obč. zák.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá nesprávnost skutkových zjištění, je přesvědčen, že právní úkon, spočívající v ústní výzvě určené žalované, učiněný v létě roku 1995, byl právním úkonem určitým a srozumitelným a tedy i platným, byť svědek při svědecké výpovědi nepotvrdil, že stěžovatel uvedl konkrétní jednání, kterým by žalovaná hrubě porušovala dobré mravy. Stěžovatel považuje za jisté, že žalovaná věděla, na základě jakých skutečností se domáhá vrácení daru. Tímto právním úkonem došlo k obnovení vlastnického práva k nemovitostem a kupní smlouva ze dne 15. 7. 1996 o převodu nemovitostí na žalovaného je proto neplatná. Stěžovatel má zato, že v žalobě ze dne 22. 8. 1996 zcela určitě a srozumitelně konkretizoval jednotlivá chování žalované, kterými došlo k hrubému porušení dobrých mravů. Výzvy z 6. 12. 1996 a 6. 11. 2001 nelze posuzovat bez přihlédnutí k tvrzením uvedeným v žalobním návrhu.
Stěžovatel dále namítá, že soudy se nezabývaly listinnými důkazy, týkajícími se chování žalované a neučinily žádná skutková zjištění ohledně jejího chování. Rovněž vytýká soudům nesprávnost závěrů ohledně požadavku na zaplacení finanční náhrady za nemovitosti, pokud by je nebylo možno vrátit.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti je polemika se závěry obecných soudů ohledně jejich závěru o neurčitosti právního úkonu spočívajícího ve výzvě k vrácení daru. Stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů soudu způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru a v ústavní stížnosti přitom uvádí tytéž argumenty, se kterými se obecné soudy vypořádaly, čímž staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.
S ohledem na učiněná skutková zjištění bylo pro posouzení žaloby o určení vlastnického práva k nemovitostem podstatné, zda do doby převodu darovaných nemovitostí na žalovaného došlo k platně učiněné výzvě k vrácení daru ve smyslu §630 obč. zák., neboť výzvy k vrácení nemovitosti učiněné po 24. 7. 1996 by již byly bez právního významu. Ústavní soud ověřil, že nalézací soud za účelem tohoto zjištění provedl řádné dokazování, a to zejména výslechem svědků, neboť do doby převodu nemovitostí na žalovaného stěžovatel učinil pouze ústní výzvu. Nalézací i odvolací soud se námitkami stěžovatele patřičně zabývaly a v odůvodnění rozhodnutí uvedly, z jakých důvodů (dle výpovědi svědků stěžovatel neuvedl v žádosti důvod vrácení daru) nepovažoval ústní výzvu za dostatečně určitý úkon způsobilý vyvolat následky dané §630 obč. zák.
V tomto směru není Ústavní soud oprávněn jejich závěry přehodnocovat. V předmětné věci se jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Obecné soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu a jejich právní závěry nelze hodnotit jako závěry, které by byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, kdy by z tohoto důvodu mohla být napadená rozhodnutí považována za protiústavní.
Nesprávný právní závěr obecných soudů, pokud jde o neurčitost právních úkonů směřujících k vrácení daru, učiněných po 24. 7. 1996, byl napraven rozhodnutím dovolacího soudu, který napadená rozhodnutí v tomto rozsahu zrušil a věc vrátil k dalšímu jednání se závazným právním názorem.
Námitka stěžovatele, dle níž soud neučinil žádná skutková zjištění ohledně chování žalované hrubě porušujícího dobré mravy, je za situace, kdy soudy v předchozím řízení dospěly k závěru, že nedošlo ani k platně učiněné výzvě k vrácení daru, neopodstatněná.
Ostatně otázkou, zda ze strany žalované došlo k chování naplňujícímu požadavky stanové ustanovením §630 obč. zák., se teprve obecné soudy budou zabývat v řízení, vedeném na základě zrušujícího výroku Nejvyššího soudu.
Pro úplnost Ústavní soud dodává, že námitkou stěžovatele týkající se zamítnutí návrhu na zaplacení částky 700 000 Kč se s ohledem na vyhovující rozsudek Nejvyššího soudu zabývat nemohl.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci nezjistil porušení práva na spravedlivý proces, jehož se stěžovatel dovolává. Toto právo neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatel měl a nepochybně využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě opodstatněnost k ústavní stížnosti.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný. V části směřující proti výrokům I. nalézacího i odvolacího soudu byl odmítnut dle §43 odst. 1 písm. e) cit.zák. jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. května 2006
Stanislav Balík
předseda senátu