ECLI:CZ:US:2006:2.US.21.06
sp. zn. II. ÚS 21/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl Jiřím Nykodýmem, soudcem zpravodajem, o ústavní stížnosti J. P., zastoupeného JUDr. Michalem Pacovským, advokátem, se sídlem Nad Rokoskou 38, Praha, směřující proti řízení vedenému Okresním soudem v Ústí nad Labem pod sp. zn. 1 T 64/2003, za účasti Okresního soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, a Okresního státního zastupitelství v Ústí nad Labem, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě 20. 1. 2006 se stěžovatel domáhá jednak určení, že Okresní soud v Ústí nad Labem svým postupem v trestní věci vedené pod sp. zn. 1 T 64/2003, porušil jeho základní právo podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dále vyslovení zákazu, aby Okresní soud v Ústí nad Labem v porušování ústavně zaručeného práva stěžovatele v tomto řízení pokračoval, a konečně vyslovení příkazu, aby Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl podle §11 odst. 1 písm. j) trestního řádu tak, že se trestní stíhání stěžovatele z důvodu nepřípustnosti zastavuje.
Stěžovatel tvrdí, že je již od roku 1994 trestně stíhán pro trestný čin podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a), a odst. 2 trestního zákona, kterého se měl dopustit v letech 1992 až 1994 v jedenácti skutcích dílem samostatně a dílem ve spolupachatelství. Vyšetřování trvalo skoro 9 let a obžaloba byla podána až začátkem roku 2003. V důsledku naprosté nečinnosti soudu podal stěžovatel 10. 1. 2005 stížnost na průtahy v řízení. V důsledku toho bylo nařízeno hlavní líčení na den 23. 5. 2005, které se však nekonalo, stejně jako další hlavní líčení nařízená na 22. 8. a 5. 12. 2005, přičemž posledně uvedené bylo odročeno na neurčito. Proto stěžovatel tvrdí, že po tak dlouhé době mu nelze zaručit právo na spravedlivý proces. Obvinění spočívají pouze na svědeckých výpovědích, které si v mnoha případech odporují, a tyto rozpory již nepůjde odstranit, protože někteří svědci v mezidobí zemřeli. Stejně tak nebude po tolika letech možné zhojit vady přípravného řízení. Odvolává se na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci P. a další proti Itálii (ze dne 8. 12. 1983 Série A. č. 71), podle nějž lze pouze ve výjimečných případech uznat za přiměřenou lhůtu pro řízení dosahující šesti let, jinak taková lhůta představuje porušení základního práva na spravedlivý proces. S ohledem na to, že trestní stíhání se vede již 11 let aniž by o jeho vině bylo rozhodnuto, je nutné v souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2002, sp. zn. 7 Tz 316/2001, postupovat podle §11 odst. 1 písm. j) trestního řádu a trestní stíhání pro nepřípustnost zastavit, což však obecný soud neučinil.
Z přiložených listin Ústavní soud zjistil, že stěžovateli bylo dne 20. 7. 1994 sděleno obvinění pro trestný čin podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) odst. 2 trestního zákona, kterého se měl dopustit pěti útoky. Sdělení obvinění bylo rozšířeno 20. 9., 25. 10., a 15. 11. 1994, a 10. 2., a 16. 3. 1995, tedy celkem o šest dalších útoků. Proti stěžovateli a dalším pěti osobám byla dne 21. 3. 2003 podána k Okresnímu soudu v Ústí nad Labem obžaloba pro trestné činy podvodu a podílnictví, kterých se měli dopustit celkem ve 28 útocích. Podáním ze dne 10. 1. 2005 podal stěžovatel stížnost na průtahy v řízení v níž namítal, že ani po dvou letech nebylo nařízeno hlavní líčení, a nebylo ani nijak reagováno na jeho návrh na předběžné projednání obžaloby ze dne 7. 10. 2003.
Ústavní soud posoudil podanou ústavní stížnost podle jejího obsahu tak, že podle §72 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), směřuje proti jinému zásahu orgánu veřejné moci tím, že se domáhá jednak vyslovení, že průtahy zapříčinily porušení jeho ústavně zaručených práv, a dále se podle §82 odst. 3 písm. b) zákona domáhá zákazu, aby bylo v těchto průtazích pokračováno, a konečně vydání příkazu, aby jeho trestní stíhání obecný soud zastavil.
V této souvislosti Ústavní soud z vyžádaného sdělení předsedkyně Okresního soudu v Ústí nad Labem zjistil, že stěžovatel podal pouze jednu stížnost na průtahy v řízení, a to dne 10. 1. 2005, která byla vyřízena přípisem z 21. 1. 2005. V něm bylo uvedeno, že podle §181 odst. 3 věta poslední trestního řádu byla pro naprosté přetížení všech senátů tohoto soudu a dále pro záměnu příslušného soudce prodlužována lhůta k nařízení hlavního líčení. Dále bylo poukázáno na objektivní nemožnost urychlení řízení a stížnost byla označena za nedůvodnou. Návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu stěžovatelem podán nebyl.
Ještě než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat procesní náležitosti ústavní stížnosti. Jen v případě, že stížnost splňuje všechny zákonem stanovené formální náležitosti, může se jí zabývat také věcně.
Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených práv nebo svobod, je její subsidiarita. Ústavní stížnost lze podat pouze tehdy, jestliže stěžovatel před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, jinak je podle §75 odst. 1 zákona nepřípustná.
Prostředky k ochraně před průtahy v soudním řízení zakotvuje na úrovni podústavního práva díl 6. hlavy III. části první zákona o soudech a soudcích. Těmi jsou jednak stížnost na průtahy v řízení podle §164 a násl. tohoto zákona, a dále návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle §174a téhož zákona, má-li účastník nebo ten, kdo je stranou řízení, za to, že jeho stížnost na průtahy v řízení, kterou podal u příslušného orgánu státní správy soudů, jím nebyla řádně vyřízena.
V posuzovaném případě je zřejmé, že stěžovatel podal stížnost na průtahy v řízení, s jejímž vyřízením není spokojen. Poté, aniž by podal návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu, se domáhá svého práva přímo ústavní stížností.
Ústavní soud proto konstatuje, že stěžovatel před podáním ústavní stížnosti nevyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Přitom stěžovatel netvrdí, že by jeho ústavní stížnost svým významem podstatně přesahovala jeho vlastní zájmy, a Ústavní soud ani nic takového neshledal. Proto byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako nepřípustná podle §43 odst. 1 písm. e) zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. února 2006
JUDr. Jiří Nykodým, v. r.
soudce zpravodaj